O státním svátku 28. října jsme si s Deníkem TO připomněli, kterak se zneužívá pojem demokracie a jak se jím odůvodňuje i to, co se skutečnou demokracií má pramálo společného. Jako by důležité bylo jen to, kdo se za demokrata vydává, ne to, zda demokraticky vystupuje a koná. Aktuální odchod plk. Otakara Foltýna z Úřadu vlády zpět „ke svým“ (tedy k Petru Pavlovi na Hrad) je příležitostí učinit úvahu na stejné téma, ale trochu z jiného úhlu.
Předně – co měl Foltýn na vládě pohledávat a proč tam vlastně „vznikl“? Když nastoupila po volbách 2021 vláda Petra Fialy, jedním z prvních formálních aktů bylo ustavení funkce zmocněnce pro oblast médií a dezinformací, kde se usadil Michal Klíma, syn nedávno zesnulého spisovatele a dlouholetý manažer z mediální scény. Měl prostinké, avšak nesplnitelné zadání: vytvořit podklady pro přijetí zákona proti dezinformacím a dezinformátorům.
Bylo to v době, kdy v naší zemi, možná i přispěním špatně řešené covidové krize, začala valem narůstat nespokojenost, která se od hospodských půllitrů a zákulisních akademických diskuzí přelila přímo na náměstí a našla svůj průmět v masových demonstracích proti režimu, který začal hned po vyhraných volbách bojovat proti vlastnímu obyvatelstvu. Představitelé režimu v čele s premiérem Fialou se soustavně odmítali bavit s nositeli jiných než povolených názorů, začaly se vršit denunciační nálepky typu dezolát, chcimír či kremelský (případně ruSSký) šváb. Už v okamžiku, kdy Fiala sto tisíc demonstrantů na Václaváku šmahem označil za pohůnky Ruska, zadělal si na letošní volební debakl.
Ze strany vrchnosti nebyla vůle k diskuzi či polemice. Chtělo se jen zakazovat a trestat. Klíma ale ten kýžený legislativní nástroj nevynalezl. Mimo jiné proto, že většina seriózních právníků, která se pojmy „dezinformace“ a „dezinformátor“ zabývala, dospěla k názoru, že tato slova nelze jednoznačně definovat, mají velmi amébovitý a proměnlivý obsah, a proto je de facto nelze vtělit do jednoznačného a rigidní výklad skýtajícího zákona.
Pád Michala Klímy
Jakýmsi startovacím signálem byl únor 2022, kdy vláda nechala vypnout přes dvě desítky zpravodajských či publicistických webů s odůvodněním, že šíří dezinformace. Stojí za připomenutí stanovisko právničky Denisy Sudolské: „Vláda ČR předmětným usnesením minimálně zprostředkovaně porušila absolutní zákaz cenzury stanovený čl. 17 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to jednak proto, že na její popud k cenzuře došlo, jednak proto, že do oblasti omezení svobody projevu v této oblasti jí není dovoleno zasahovat… Český právní řád zná způsoby, jakými postupovat proti škodlivému obsahu na internetu, který nese znaky trestné činnosti nebo který je způsobilý ohrozit národní bezpečnost či důležité zájmy státu ve značném rozsahu. Vůči těmto způsobům však mají logicky jejich adresáti možnosti právní obrany. Ze žádného z dokumentů, které jsou veřejnosti dostupné, však není možné seznat, jakým způsobem je publikace názorových článků na mnohdy minoritních internetových stránkách způsobilá ohrozit národní bezpečnost nebo důležité státní zájmy…“
Tedy: „Vláda ČR zřejmě jednala v rozporu minimálně se dvěma články Listiny základních práv a svobod, pakliže zprostředkovaně cenzurovala internetové stránky, které nepřezkoumatelně označila za dezinformační, k čemuž nadto není zákonem zmocněna.“
Tak padl Michal Klíma. Úkol najít legislativní kladivo na dezinformační čarodějnice připadl „poradci pro národní bezpečnost“ (och, jak americky nazvaná funkce!) Tomášovi Pojarovi. Mimochodem témuž Tomáši Pojarovi, jehož Petr Pavel dekoroval státním vyznamenáním. Zkrátíme to – někde na konci jeho snažení došlo k přijetí zákona Lex Ukrajina VII, resp. jeho článku 318a, kde se místo „dezinformací“ mluví o „činnosti ve prospěch cizí moci“. Něco jako vyzvědačství, vyzrazení státních tajemství, vlastizrada. Jak prosté, milý Watsone.
Šmejdi, fašounci a další svině
A nad tím vším bděl srdnatě a ostražitě plk. Foltýn, přidělený na vládu prezidentem Pavlem z Hradu, aby zde dohlížel na „strategickou komunikaci“. A tato jeho role tedy končí spolu s Fialovou vládou. Ale po celý ten čas jsme se od nikoho – Pavla, Fialy, natož Foltýna – nedověděli, co přesně měl na vládě na práci. Jen to, že tam vytvořil řádku pěkných pracovních míst, zřejmě pro lidi sobě podobné (tak to chodí), a k tomu ještě pár tzv. komunikačních karet.
Na odchodnou nás Foltýn opět potěšil pár vřelými a laskavými slovy. Když nastoupil, prohlásil, že lidé z jiného názorového tábora, než kterému sám slouží, jsou „svině“. Tím vstoupil do dějin hlupáctví a drzosti české politiky. Nu a při odchodu zase (v rozhovoru pro Aktuálně.cz) nazval podobné exponenty šmejdy, kretény, idioty a fašounky. A když se ho moderátor táže, zda je to vhodné, aby se o obyvatelích vyjadřoval takto, suverénně odpovídá: „Já jsem voják a u vojáka se to tak nějak očekává.“ A čím víc ten rozhovor čtete, napadá vás strašné podezření: on to snad myslí vážně!
Trochu úsměvu závěrem, ale je to ten pověstný smích skrze slzy. Na vojně jsem měl jednoho opravdu hloupého důstojníka, shodou okolností též plukovníka. A ten přednášel tzv. politickou přípravu. Stál s ukazovátkem u politické mapy Evropy a Asie, přičemž území tehdejšího Sovětského svazu bylo vyznačeno takovou nepěkně růžovou barvou. Plukovník vztyčil ukazovátko, zapíchl jej do mapy SSSR a řval: „Soudruzi, toto je Sovětský svaz. Zabírá šestinu světa. Ale brzy to bude mnohem víc: sedmina, osmina, desetina!“ Nevymýšlím si, bylo to přesně tak. A proč to píšu? Protože tamten plukovník říkal ty svoje nesmysly zhruba sejně přesvědčeně a oddaně své věci jako plukovník Foltýn ty svoje. Že by ty vtipy o zelených mozcích měly něco do sebe?
Ba ne, to už není k smíchu. Jestliže člověk z těsné blízkosti hlavy státu nazývá občany šmejdy a sviněmi, a ještě dodává, „že se to od něj čeká“, jde mráz po zádech. Tohle už je vážně nebezpečné šermování se slovy. Ti šermíři jsou totiž u moci. Bojme se, už na nás mají i ten zákon.
Čtěte také:
Lež šířená v dobré víře je legitimní, vzkázal občanům Foltýn
Na Foltýnově přednáščce zbili diváka. Plukovník lynči nečinně přihlížel
Posvítili jsme si na Foltýnův tým pro vládní propagandu. Kdo, co a za kolik má dělat?
