Volby dopadly způsobem, který není moc obvyklý. Pětikoalice hlasitě jásá nad porážkou neparlamentního Stačilo!, zatímco tu svojí vlastní přijímá s neskrývanou úlevou. Vítězné hnutí ANO nakonec sklidilo i hlasy, které nezaselo, a teď neví, co s nimi. Skutečné žezlo tak skončilo u SPD a Motoristů, navzdory jednocifernému volebnímu výsledku.
Není zbytečnějšího textu než předvolebních úvah, a tak jsem si články tohoto typu milerád odpustil. Proč? Stávají se zpravidla směšnými již krátce po uzavření volebních místností a autor by je pak po sobě nejraději smazal. To mu sice následný povolební mumraj zajistí v důsledku také, ale je to veskrze zbytečné a kontraproduktivní snažení. S povolebními úvahami je to pak dost podobné. Mají záruční lhůtu jen o něco delší, typicky až do sestavení vlády, ale i to bývá jen pár týdnů. Nemohu si ale pomoci. A názor napsat musím. Tohle nejde nekomentovat. To, jak tyto volby dopadly, totiž v zásadě odkrývá jeden z mechanismů, který tu byl v minulosti již mnohokrát a je dost dobře známý, jen tentokrát zafungoval pod jinou vlajkou, jinými hvězdami a v namodro přebarveném kontextu.
Mírný pokrok v mezích zákona
Už Jaroslav Hašek si musel být vědom, že Češi chtějí pokrok a změnu, ale jen takovou, která je neohrozí, a kde vědí, co v nejbližších letech očekávat, nebo si to alespoň dočasně myslí. Nejsme národem revolucionářů ani omylem a ani v přenesených významech. Heslo minulých voleb o změně, které můžeme věřit, ze strany Spolu, tak bylo v zásadě z téhož soudku. Jen akcentovalo svoji první část, zatímco tu druhou hned po volbách začalo porušovat. Pětikoalice tak utrpěla těsné volební vítězství, které po čtyřech letech naprosto nedůvěryhodné a diletantské vlády přetavila v mírnou porážku, ale stále „v mezích zákona“, a mohla si tak s úlevou oddechnout. Politická kontinuita tím potrvá, a to je to hlavní, co český volič, kromě opatrnosti, v těchto volbách zvolil.
Situace za Fialovy vlády přitom v mnohém připomínala jakási malá 50. léta, jen pod vlajkou vypjatého euroatlantického progresivního liberalismu, i se všemi z minulosti již známými a charakteristickými proprietami. Jen válka nebyla domácí a studená, ale sousední a horká, udávalo a nahlašovalo se zase o sto sedm a všudypřítomná jednostranná propaganda se ve svém dunění od padesátek nelišila už prakticky v ničem, kromě své digitální podoby. Angažovaná mládež uvědomělá ze škol pouze vyměnila transparenty a manifestační podpora provládní politiky barvu hvězd na nich. Absenci úspěchů na poli domácí politiky nahradilo servilně okázalé geopolitické poštěkávání směrem na východ, namísto na západ, a začalo očekávané hledání vnitřního nepřítele. Tím ale nebyli jako onehdy údajní nepřátelé tábora míru a socialismu, ale spíš nepřátelé války a pokračujícího eurosocialismu, jinak se na atmosféře doby nezměnilo prakticky vůbec nic. Totalita, která se vrátila sice v mírnější, ale o to vlezlejší formě.
Padesátá léta za námi
Máme tak za sebou 50. léta korporátně mediálního „liberálfašismu“ i s jeho dětskými nemocemi, jakkoliv je mi jasné, že jde o tvrzení poněkud silné a přehnané. Nebyl proletářsky internacionální, ale progresivně globální, což je sice jen zanedbatelný rozdíl, ale je. Napsal bych s pořádnou dávkou nadsázky, ale říkám si zpětně, že by tak velká nakonec snad ani být nemusela. Paralely jsou viditelné, a to už doslova na každém kroku. Zpolitizované soudní procesy s novodobými politickými vězni už jsme tu v několika případech zažili, policie stíhá projevy takzvaného antisystému, od facebookových příspěvků až po předvolební billboardy, a vrátily se i problémy v zaměstnání, když řeknete, co nemáte, zatímco státní zastupitelství tolerují hlasitě fašizující bojůvky v ulicích a jejich šikanu těch, co ještě nezjistili, že je už zase lepší držet mlč a protivládní názory si nechávat radši jen pro sebe. Instituce a silové složky státu tak konají a nekonají selektivně dle potřeby, čímž chrání údajnou demokracii, ale už občanům nesdělují, že na jejím odchodu. Bojují proti údajné změně systému zcela neúdajnou změnou režimu, aniž by jim to přišlo jakkoliv pitomé a nedemokratické.
A tomu nyní voliči řekli dost. Ale tak nějak napůl, opatrnicky a kolektivně. Subjekty, které slibovaly skutečnou revizi, obrat a ráznou nápravu, v podstatě neuspěly, zničeny mediální smrští a měsíce trvající nenávistnou kampaní. Ta v posledních týdnech vrcholila a zasahovala až do fyzické a osobní roviny čelních představitelů jednotlivých kandidujících subjektů, aniž by to někomu přišlo přes čáru, nepřijatelné či nenormální. Média mlčky souhlasila, křičela, anebo tleskala dle potřeby, zatímco voliči se báli, že bude hůř. A tak zvolili solidní jistotu, ale i k té se v předvolebních průzkumech nakonec radši nepřiznali. Jistotu pomalé a jisté změny v mezích zákona, povlovný zpětný chod a sypání popela na hlavu od těch, co na ní mají máslo. Anebo alespoň silnější brždění toho, co vnímají jako dlouhodobý, cílený a škodlivý vývoj. Volby tak vyhrál Babiš, se svojí opatrnou, upozaděnou a o kontroverzní témata ochuzenou středovou rétorikou, připomínající první projevy z dnů polistopadových, kde ještě nikoho nenapadlo zpochybňovat socialismus a Východní blok jako takový, stejně tak jako EU a členství v NATO. Anebo třeba napadlo, ale vědělo se, že se to říkat nemá, nemusí – a vlastně ani nesmí. Protože na to občané nebyli mentálně připraveni. A o přijatelný konsenzus většiny šlo v politice vždy především.
Liberalismus s lidskou tváří
Jedna z variant je tak nyní jakýsi liberalismus s lidskou tváří, verze 2.0 znovu a lépe, kterému Babišova předvolební rétorika odpovídá asi nejvíce. Rehabilitace stíhaných a odsouzených, povolení tlaku na antisystémové skupiny občanů, zmírnění řízené plurality a upuštění od přímé cenzury a vypjaté mediální angažovanosti. Výsledkem bude jisté otupění a rozvolnění po léta cíleně budované vyhrocené celospolečenské atmosféry, a to v prostoru veřejném, osobním i mediálním. Tehdy to bylo Pražské jaro, nyní to může být Pražský podzim, se zasypáváním foltýnovských příkopů a s omluvou národu, ale stejně jako tehdy může i on skončit intervencí z nadřazeného nadnárodního celku a poučením z krizového vývoje, pokud si Babiš bude orbánovsky dovolovat moc, ficovsky určovat vlastní zahraniční politiku a spojenectvím získávat na síle a podpoře i za našimi hranicemi. Stejně jako tehdy tak začíná být jasné, že o situaci u nás rozhoduje v zásadě mocnější zahraničí a jeho dlouhodobé geopolitické a ekonomické zájmy, a nepotřebuje k tomu ani žádné korespondenční volby. Ty skončily předem očekávatelným fiaskem, aniž by cokoliv výrazněji změnily, a tak se vydáváme do sice lepších, ale v zásadě ne zas tak moc odlišných vod a časů, jak naši voliči chtěli. Odstupující vláda se buď ještě neznemožnila dostatečně, nebo má nastolený liberální režim svou konsenzuální setrvačnost nejen ve veřejném prostoru, ale i v myslích mnohých voličů.
Varianta dvě je pak stejná jako ve dnech polistopadových, kdy vývoj v zemích okolo umožnil původní rétoriku postupně odhodit, opustit a nastoupit daleko ostřejší vytyčenou cestu, o které se původně vůbec nemluvilo. K tomu má Babiš také jeden dobrý důvod, a sice voliče, ke kterým přišel jak slepý k houslím a kteří ho zvolili zejména proto, aby měl jejich hlas alespoň nějakou šanci do výsledku promluvit a zbytečně znovu nepropadl, tak jako ve volbách minulých. Ale ti budou chtít vidět výsledky a změnu především, protože vědí, co dělali a proč, a o další ústupky zájem mít nebudou. Babiš tak může o tato náhle nalezená procenta přijít stejně nečekaně a ze dne na den, jako se k nim ve volbách dostal.
Situace, kdy vedoucí strana získá víc, než měla v předvolebních průzkumech, je sama o sobě argumentem proti předvolebním průzkumům jako takovým, které pak voliče v tichosti tlačí k většinovému chování a rozhodování, ačkoliv zde máme systém zcela jiný, jakkoliv se k většinovému v jistých ohledech a po nedávných úpravách stále více přibližuje. A to je vlastně jádro problému. Stav, který jsme kdysi, původně, v 90. letech chtěli a pomáhali nastolit, a jehož nedostatky se teď projevují jako určitá paralyzující síla, brání skutečné politické mobilitě ve jménu stability a kontinuity.
Kdo nakonec vyhrál
Voliči se v demokracii rozhodují a fungují podle své informovanosti a svého přesvědčení o skutečném stavu věcí. Dle Thomasova teorému jednají na základě situace, kterou považují za reálnou, ačkoliv takovou být nemusí. Že může jít o realitu vykonstruovanou a mediální, volič nevnímá, a média, která nikdo nevolil, to dávno vědí. Straší, manipulují, zdůrazňují a zamlčují, a cíleně tohoto principu zneužívají již po staletí. Sociální sítě, které klasická média v digitálním prostoru nahradily, se dnes s manipulací distribuovaného obsahu naučily pracovat také. A velice úspěšně. Situace, která se zde v posledních letech jen trvale zhoršovala, je již novým evropským normálem i s chystanou legislativní podporou. Značný význam tak dostávají média alternativní a jejich představitelé, což je i případ Dana „Vidláka“ Sterzika. Člověka, který volby prohrál, ale to hlasité „ufff“ od všech okolo už nešlo vymlčet ani přeslechnout. Se svými konečnými čtyřmi procenty se tak ukázal jako obávanější než bezmála čtyřicetiprocentní jasný vítěz, protože uměl říct, nač mnozí jen mysleli, a neměl důvod napsat to jinak, než jak se mu zamanulo. A v tom je ona síla. Politický vliv si vydupal zdola, čímž se stal obávaným a nečitelným, mimo stávající vazby, ale zlomil mu vaz volební systém a opatrné chování sice znalých, ale kalkulujících voličů.
A v tom je i poselství těchto voleb. O věcech, které vadí, je nutné informovat veřejnost a mít tuto možnost plně a trvale. Bez svobody slova není jak problémy řešit ani pojmenovat a měl by o nich psát mainstream, a ne jednotlivci doma na koleně. Tato vláda neměla svá média, ale média svoji vládu, a ta kryla její fiaska až do trpkého konce. Nacházíme se ve stavu přetrvávajícího progresivně liberálního zmrzačení mediálního prostoru, a pokud nová vláda přinese alespoň určité pokroky v návratu skutečné plurality a svobody slova, což považuji za vůbec první a absolutní povolební prioritu, budu jí za to neskonale vděčný. Pod tlakem ostrakizovaných SPD a Motoristů by se to mohlo povést i bez Stačilo!, tak budu držet palce, ale zároveň všechny její kroky pečlivě sledovat.
Vyhráli jsme, ale poločas začíná. Není důvod brečet, měl by být lepší než ten minulý, ale jak a v čem, bude dáno důslednou občanskou kontrolou a hlasitým křikem proti všemu, co by zde z dob pětikoaličních mělo i nadále ve skrytu přežívat, ať už v podobě různých havlovských starých struktur, podivných vládních odborů či skrytě vlivových organizací. Kdo snad ještě pochybuje, zda šlo tedy o výhru, či nikoliv, a zda jde o krok k lepšímu, či horšímu, měl by si pustit povolební tiskovky SPOLU a Starostů. Ty obličeje mluví za vše. Zbavili jsme se pětikoaliční vlády, nejhorší v polistopadových dějinách. První krok tím byl učiněn, a jaké budou ty další, se nechám s jistými obavami překvapit, ale držím nám všem palce.
Čtěte také:
Vládu levice střídá vláda levice
Volební střípky a postřehy
Voliči poslechli Fialu – neskočili na lep prodavačům strachu a vyhnali ho do opozice
