Dárek pro Putina, sběratelé smrti, zastánci pokračování smrtelné křeče ve válce na Ukrajině. Co to vypovídá o stavu a myšlení části české společnosti? A co se stalo s pořekadlem „bližší košile než kabát“? Kam se poděla holubičí povaha českého národa?
Jsem si jist, že za tento příspěvek a zamyšlení mě velká část naší společnosti nepoplácá po ramenou. Dokonce počítám s přílivem hejtů a různých nadávek, včetně příkladné dehumanizace mé osoby, protože si dovolím polemizovat s oficiálním narativem a frenetickým voláním po krvi a válce, které nejsou nepodobné obdobím před vypuknutím obou světových válek.
Ten, kdo se staral o bezpečnost obyčejných Rusů, se stará o jejich vraždění
Iniciativu Dárek pro Putina založil (nebo patřil mezi zakládající osoby) pan Dalibor Dědek, jehož úspěch byl založen na technologiích, které mají a měly chránit firmy a pravděpodobně z největší části jednotlivé soukromé osoby před zloději – a třeba dokonce i vrahy – v jejich kancelářích nebo obydlích.
Po vypuknutí války v únoru 2022 vpádem armády Ruské federace na území Ukrajiny firma pana Dědka téměř ze dne na den zrušila veškeré své aktivity a podporu uživatelům jeho technologií na ruském území. A to bez náhrady a bez kompenzace či doporučení nějaké nástupnické firmy pro servis a podobně. Dobře, řeknete si, že to byl osobní postoj nesouhlasu soukromé firmy a z tohoto pohledu bych to byl ochoten i přijmout. Jenže se ptám: kolektivní vina – je to dobrý způsob vytrestání režimu, který se rozhodl vojensky vstoupit na území cizího státu, ať k tomu měl jakékoliv důvody? Zachoval se pan Dědek stejně podobně u zemí, kam exportuje, pokud podporovaly, nebo se dokonce samy zúčastnily podobných vojenských akcí, jako se teď stalo u Ruské federace? Nedokážu odpovědět, ale jisté je, že neexistuje žádná zmínka o tom, že by se tak stalo.
Proč jsem se v úvodu tak rozkecal? Nesnáším totiž pokrytectví a laciná gesta, zejména ta, která jsou spojená s kolektivní vinou, jež se stala v Německu 30. let minulého století hnací silou pro následnou genocidu jisté národnostně etnické menšiny.
Kdo neskáče, není hodnotový vrah
Zanedlouho po opuštění trhu RF Dědek založil (nebo spoluzaložil) iniciativu Dárek pro Putina. Dárek v duchu pytle na mrtvoly, které na ministerstvu vnitra nechal vystavit „eurogestapák“ Vít Rakušan. Proč si myslím, že v duchu tohoto pytle na mrtvoly? Inu proto, že namísto humanitární pomoci nebo potřebných zařízení pro zdravotnickou pomoc zraněným ukrajinským vojákům na frontě začal vybírat peníze na zbraně a techniku na zabíjení vojáků Ruské federace, které v komentářích na sítích příznivci této zabijácké sbírky nazývali porůznu a největších ohlasů se na těchto fórech a skupinách dostávalo těm nejméně lidským pojmenováním, případně co nejvíce dehumanizujícím pojmenováním.
Tady bych chtěl opět odkázat na velmi znepokojující podobnost s propagandistickými technikami užívanými německými nacisty při pojmenovávání „unerwünschte Rasse“, které byly zcela vědomě založeny opět na kolektivní vině, civilisty nevyjímaje. Vrcholem toho bylo, když se kdesi v moři potopila plachetnice s rodiči a dětmi z Ruska; tolik nechutností a zvrácené radosti, se kterou tuto tragédii tito čeští hrdinové za klávesnicí komentovali na stránkách zmíněné iniciativy, byla pro mě naprosto odzbrojující a tehdy jsem si prvně položil otázku, co se to stalo s mými spolubližními? Proč se u nich projevuje taková hrozná nelidskost vůči zemřelým civilistům (a hlavně dětem)?
Raketa jaderné Dany
A poslední hřebíček do rakve mého chápání humanity a po míru dychtící holubičí povahy Čechů mi byl zatlučen před pár dny, kdy iniciativa Dárek pro Putina vyhlásila sbírku na raketu dlouhého doletu, kterou pojmenovali po nedávno zemřelé Daně Drábové, politické aktivistce, „nezávislé“ zastupitelce za hnutí STAN a expertce na jadernou energetiku. V pořádané sbírce na tuto raketu se doslova píše „DANA 1 – střela, která dokáže zasáhnout Moskvu nebo Petrohrad. Ukrajina vyvinula vlastní raketu s doletem až do Moskvy (3000 kilometrů) a my jsme se zeptali, jestli si ji můžeme koupit a pojmenovat jí po Daně Drábové. A oni řekli, že ano.“
No a co myslíte? Ta střela je velice podobná střele německých nacistů V-1, taková ukrajinská banderovsky hodnotová wunderwafe, která může podle popisku Dárku pro Putina de facto zabíjet civilisty v Moskvě nebo v Petrohradě, hluboko ve městech jaderné mocnosti.
Na střelu se vybíralo 12 a půl milionu korun a během několika málo dní se částka sešla. Od lidí, kteří jsou patrně ponejvíce občané České republiky. A už se rovnou vybírá na další – den po státním svátku založení suverénní Československé republiky v roce 1918 je stav 15 166 518 korun od 9 731 dárců!
A tady se mi úplně zatmělo před očima. Kde jsem se to ocitl? Kam se poděli mí krajané, kteří vždy preferovali mír a humanitu před tupým zabíjením (hlavně civilistů)?
Kde bylo těch bezmála deset tisíc dárců smrti, když mohli podpořit život?
A opravdu se smutkem v očích se mi začaly míhat prosby rodičů a obrázky dětí, které trpí nějakou těžko léčitelnou chorobou, na kterou (třeba možná i přičiněním Leoparda Válka) nejsou peníze. Znovu se mi připomněly nesmělé statusy rodin nebo osamělých důchodců a živitelů, kteří se také díky politice zločinného spolčení SPOLU-PirSTAN dostali do neřešitelných finančních a existenčních potíží.
Kde jste byli, dárci smrti, když jste mohli podpořit život? Což neznáte, že košile je bližší než kabát? Což si neuvědomujete, že vaše peníze mohly zachránit nebo značně vylepšit situaci vašich krajanů, vašich spoluobčanů? Třeba právě těch, kteří nejsou privilegovaní jako mnozí uprchlíci z Ukrajiny, jimž se dostává bezplatného zdravotnictví, bezplatného domova a dalších nevratných dávek, na které našinec nedosáhne?
Evidentně nesledujete tyto osudy vlastních krajanů. Evidentně se raději zajímáte o statistiky, kolik bylo zabito „ruSSáků“, těch věčně vodkou zpitých poloopic ze zemljanek.
Není mi vás líto, já vámi opovrhuji. A někde se do vaší účetní knihy posledního soudu zapisuje, co jste zač. Kolik života a radosti jste přinesli a kolik utrpení a smrti jste podpořili. Je to vaše věc a já jsem rád, že nejsem ve vaší kůži.
Čtěte také:
Paradox Dany Drábové aneb nevkusná párty po její smrti
Selhání zdravého rozumu aneb 100 důvodů, proč odmítat nápravu poměrů
Dno Pytle, politiky i společnosti
