Poslední rozhovor Miroslava Macka pro média. Měsíčníku TO ho poskytl ve své zahradě

Miroslav Macek Foto: Deník To/ Jakub Hněvkovský

Do krásně zrekonstruovaného rodného domu M. Macka jsme dorazili s Markem Stonišem a fotografem Jakubem Hněvkovským před polednem. Někdejší dlouholetý místopředseda ODS nás přivítal v elegantním neformálním oblečení spolu se svou manželkou Petrou. Podmínkou, za které mi rozhovor slíbil bylo, že nebudeme mluvit o politice, ale o zahradě, gastronomii, literatuře. Nakonec, jak si přečtete sami, protože Vám rozhovor z časopisu TO přinášíme nyní i v deníku TO, nakonec i na politiku došlo.

Zahradu už s Miroslavem neprojdeme

Na co nedošlo, to byla prohlídka rozlehlé, pečlivě promyšlené a udržované keltské zahrady, o kterou Miroslav denně pečoval. Začal totiž docela vydatný déšť, a tak nám Miroslav navrhl, abychom za ním do Zábřehu dorazili na jaře a v zahradním altánku poseděli. Dnešní zpráva mě zasáhla. Nejen proto, že už neposedíme a zahradu neprojdeme spolu s jejím tvůrcem. Zasáhla mě proto, že: „Mám Vás ráda, Miroslave Macku, a jsem ráda, že jsem Vás mohla poznat. Děkuji.“

Přečtěte si celý rozhovor s Miroslavem Mackem z březnového čísla časopisu TO. Netušili jsme, že je to poslední rozhovor s tímto neobyčejným člověkem:

Na politiku se nehodím. Štvali mě v ní blbci

Musíme vytvářet ostrůvky pozitivní deviace. Ony se jednou spojí
Proměna některých západních měst je děsivá

Dana Jaklová, Marek Stoniš

Místopředseda federální vlády Jana Stráského, místopředseda ODS, který se příchodem 21. století rozhodl s politikou skončit. Miroslav Macek žije v rodném domě v moravském Zábřehu. Nyní je spisovatelem, překladatelem, ale hlavně vášnivým zahradníkem. Navštívit Miroslava Macka a jeho ženu Petru ve vkusně a elegantně rekonstruovaném domě je podobný zážitek, jako kdybyste navštívili Sherlocka Holmese v bytě na Baker Street: Hodně jste o tom místě četli, viděli jste spoustu obrázků, máte svoji představu, jak to tam asi vypadá, ale osobní zkušenost je nepřenosná… S rozhovorem souhlasil pod jedinou podmínkou: Že nebudeme mluvit o politice. Jak to dopadlo? Posuďte sami.

Před rozhovorem jste nás prosil, že nechcete mluvit o aktuální denní politice. Proč vlastně?
Za ta léta, co jsem mimo politiku, dostávám před každými volbami, při každém kongresu ODS nebo podobných příležitostech nabídky z televizí, rozhlasu nebo od píšících novinářů, ať události komentuji. Zařekl jsem se už před několika lety, že politické komentáře dávat nebudu. Mám webové stránky, na kterých svoje názory pravidelně publikuji. Takže kdo má zájem je znát, znát je může. Mohu vést rozhovor o literatuře, zahradničení, prostě o svých koníčcích. Pozitivních rozhovorů a pozitivních zpráv je málo a je potřeba je množit.

Stejně nám to nedá. Když člověk sleduje vaši politickou cestu, názory, životní postoje, nemůže se nezeptat. Když se podíváte na svět z okna svého domu, nemáte pocit porážky?
Ne, to není vůbec můj způsob uvažování. Odpovím verši svého oblíbeného renesančního básníka Francisca de Queveda: „Udělal jsem, nač stačily mé síly, a osud udělal, co chtěl.“ Toho se člověk musí držet, musí být pokorný a přijmout, že osudové dějinné kyvadlo, které se hýbe, prostě nelze zastavit. To je cyklický historický vývoj. Na druhou stranu se člověk zároveň nesmí na všechno vykašlat a říct, že tím pádem je zbytečné něco dělat. Musí se maximálně, ale s pokorou snažit, aby v prostředí, které jej obklopuje a o kterém ví, že jej z principu v podstatě nemůže změnit, žil pokud možno podle svých zásad a pravidel. Říkám, že je potřeba vytvářet ostrůvky pozitivní deviace, na kterých má člověk své známé, kamarády, se kterými může mluvit zcela otevřeně a nebojí se před nimi cokoli říct. Tyto ostrůvky o sobě vědí, udržují staré tradice, rodinné zvyklosti. Přežívají nevlídnou dobu, aby v okamžiku, kdy zavládne příznivější doba, se začaly pospojovat. A než se člověk naděje, tak převládnou.
Jako příklad uvádím: Máte rybník a na něm rostou geometrickou řadou sinice a víte, že celý rybník bude pokrytý sinicemi za 100 dnů. Jaká plocha bude pokrytá 99. den? Všichni znejistí, začnou počítat a neuvědomí si, že 99. den bude zakrytý z poloviny. Ostrůvky pozitivní deviace by se prostě měly propojovat… Jedna kamarádka, Litevka, mi vyprávěla, jak její rodina přežila útlak po roce 1917: „Nějaký majetek, zlato, jsme měli kdesi zakopané, o tom věděl jeden člen rodiny, a když bylo nezbytně nutné, tak se z něj prostě bralo. Jinak jsme žili jenom pospolu. Moje teta vyučovala děti italštinu, druhá teta vyučovala děti francouzštinu, další je učila stolovat.“ Tak dokázali celá ta desetiletí přežít. To je nesmírně důležité, protože jakmile člověk rezignuje, je vše špatně.

Není těch ostrůvků pozitivní deviace v poslední době více? Za ostrůvek pozitivní deviace se možná dá považovat i náš časopis, proto vlastně vznikl.
Ano. Tuto tendenci pozoruji mezi přáteli a známými. Tomu, že se lidé začali scházet doma a zvykli si na to, také napomohl covid. Je to dobře.

Chápeme, proč se nechcete bavit o politice, ale na webu Viditelný Macek ji prakticky denně komentujete. Co vás k tomu nutí? Přinášet jiný pohled?
Moje denní glosy mají asi trojí důvod. Ten základní a zásadní je, že mě nutí něco si přečíst, analyzovat, zamyslet se, syntetizovat a pak napsat. Tímto způsobem tedy posiluji ducha. To je základ. Druhá věc je, že se snažím zdůraznit informace, které ve veřejném prostoru téměř zapadají nebo jsou potlačovány. Nemusejí to být nutně zcela protichůdné informace tomu, co se říká, ale jiný úhel pohledu, jiná analýza. Aby si lidé uvědomovali, že to, co je na povrchu a zdá se jim důležité, třeba důležité není, a jsou informace drobnější, které ovšem za pět nebo deset let mohou pohnout světem víc než revoluce.

Vy jste konzervativní i v tom, jak ta vaše webová stránka vypadá celých pětadvacet let, přitom svět, a ten digitální zvláště, se velmi rychle posouvá dopředu. Dneska už může být publicista téměř každý, kdo má mobil a připojení k internetu. Našli si k vám digitální cestu i lidé, kteří mají potřebu vám dát najevo, že jste úplně mimo?
Kupodivu velice zřídka. Reakce na mé glosy dostávám hlavně mailem a troufám si tvrdit, že z osmdesáti procent jde o lidi vysokoškolsky vzdělané. Často reagují, že většinou nikomu nepíšou, ale že děkují za to, že si každé ráno mohou přečíst názory, se kterými mohou nebo nemusejí souhlasit, ale které jim ukazují jiný úhel pohledu, jiný způsob myšlení. Nebo u mě nacházejí informace, které by obtížně a složitě sháněli někde jinde. Je to také tím, že překládám z čínských zdrojů, Al Jazeery a podobně. Ty zásadní články se snažím přeložit celé. Sem tam se samozřejmě najde člověk, který mi napíše něco úplně děsivého. Na to mám standardní odpověď: Vážený pane, děkuji Vám za mail a vyjádřený názor. Domnívám se, že v tomto se mýlíte. Oni se většinou chytnou a začnou diskutovat a v polovině případů mi nakonec dají za pravdu. No a druhá polovina zůstane nenávistná pořád.

My jsme se vídali často v devadesátých letech, protože jsem jako redaktorka Českého rozhlasu „měla na starosti“ ODS. Pamatuji si na docela významný okamžik z roku 1997: Tehdy jsem vás potkala na Klárově, zrovna jste poslal tiskovou zprávu, že došlo k vnitrostranickému puči proti Václavu Klausovi. Bylo to v okamžiku, kdy jste byl zároveň velkým kritikem Václava Klause. Vnímala jsem to jako gesto statečnosti…
Jenom pokračujte, ale já na to nebudu odpovídat.

Chtěla jsem se jenom zeptat, jestli jste to tak také vnímal a jestli dnes nejsme v podobné situaci potřeby statečnosti?
Nebudu na to sice odpovídat, ale řeknu toto: Já jsem se k politice dostal v podstatě náhodou. Prostě to jsou takové osudové okamžiky, kdy jste v pravý čas na nepravém místě nebo v pravý čas na pravém místě. Okolnosti vás do něčeho vtáhnou a vy už to nechcete vzdát v polovině, a tak pokračujete. Po listopadu 1989 jsem byl ryzí náhodou kooptován do parlamentu a do politiky jsem se tak dostal už v lednu 1990. A zůstával v ní pouze z jednoho jediného důvodu: Strašně mě rozčilovalo to dubčekovské navazování na rok 1968 a to, jak tady vybudujeme socialismus s lidskou tváří. Všichni ti Šabatové a další se vraceli na scénu, což mě nadzvedávalo. Proto taky tehdy vznikl Meziparlamentní klub demokratické pravice.
Jestli jsem ale člověk, který se na něco absolutně nehodí, je to politika. Celý svůj dospělý život jsem prožil v ordinaci jako zubní lékař, tedy šéf. Co v ordinaci řeknete, platí bez diskuse. Představa, že se s vámi začne sestra dohadovat, je absurdní, a pacient na zubařském křesle asi taky těžko. A přijdete do politiky, řeknete názor, o kterém jste přesvědčen, a deset blbů vám začne oponovat. Navíc si politiky kolem sebe nemůžete vybrat. Občané vám je navolí, takže tím pádem jsou mezi nimi podle Gaussovy křivky super chytří, chytří a samozřejmě také ten zbytek, se kterým se musíte nějak vypořádat, což já jsem těžce snášel.
Druhá věc, která mě na politice extrémně vadila a nikdy jsem to ani jednou neudělal: kladení věnců, stříhání pásek, otvírání staveb, líbání dětí, návštěvy hrobů neznámého vojína a tyhle šílenosti… Takže já jsem v podstatě zůstával v politice v exekutivní funkci, trošku se staral o ODS, a když jsem zjistil, kam to spěje, tak jsem řekl dost. A s potěšením. Problém je ten, že tady ve vedlejší vesnici je statek Tomášků, a tam se vždycky říkalo u poslance Tomáška. Jeden Tomášek byl za první republiky poslancem za agrárníky a od té doby byli všichni Tomáškové „poslanci“. Spočítal jsem si, že za celý svůj profesní život jsem byl pouhou třetinu času v aktivní politice, kdy jsem mohl něco ovlivnit, buď jako poslanec, nebo ministr. Ale když mě někdo zastaví a dá se do řeči, velmi často začne: Prosím vás, pane ministře… Ale já nejsem ministr, odpovídám. Prosím vás, pane poslanče – ale já nejsem poslanec. Jste ale tam někde nahoře, a já říkám, já nejsem nahoře. Ale máte tam známé, mohl byste zařídit, aby… to jsou šílené rozhovory. S tím už ale budu muset dožít. I když existuje výjimka – mladá generace už absolutně neví, kdo jsem. Vždycky jsem toužil vybudovat si svoje nijak přebujelé království, které energeticky a finančně zvládnu. V něm si žiji podle svých pravidel, a je to přesně, jak má být. Nikdo mi tady do toho nemluví, kromě manželky a kočky. A zahrady. Pokud bych se měl definovat, co jsem, tak zahradníkem na plný úvazek. Všechno ostatní jsou podružné záležitosti.

Pamatuji si, že jste kdysi napsal, že už zpomalíte a budete žít trošku jinak ve chvíli, kdy zemřel jeden váš přítel, vrstevník.
To bylo v době, kdy jsem přemýšlel, že odejdu z politiky a nebudu už nikam kandidovat. Vrátil jsem se do Zábřehu a během jednoho týdne tady v ulici zemřeli tři mí víceméně stejně staří kamarádi. Tehdy jsem si řekl, aha pozor, to je varování. K tomu dodám, že od té doby, co si tady tak poklidně žijeme, mám samozřejmě spoustu kamarádů, kteří stále podnikají nebo jsou jinak aktivní a připadají mi jako vlk v kleci. Říkají mi: „Ty sis to uměl zařídit, už se těším na to, až…“ a já odpovídám: „A co ti brání to udělat hned?“ A oni, že ještě tady něco, ještě tady ten podnik otevřu…“

Máte relativně mladou ženu. Nebyl problém se přizpůsobit jejímu tempu?
Tak většinou se lidi přizpůsobují mně. Takže takový problém nemám.

Říkáte, že jste hlavně zahradník. Jak jste se k zahradničení dostal? Měl jste vztah k zahradě odmalička?
2400 metrů čtverečních pozemek, trávníky, 45 metrů skalka, k tomu zeleninová zahrada, o kterou se staral otec, šestasedmdesát keřů černého a červeného rybízu, ohromné kvantum třešní, hrušek a jabloní, višní, rynglí a tak dále. Což znamenalo, že jsem si vzal dovolenou, abych se mohl stát Frutou: Čtyři týdny jsem vyráběl sirupy, kompoty, nakládal, zavařoval, stříhal, sklízel až sedmnáct metráků jablek, hrušek, 80 kilogramů angreštu. Jednou jsem si uvědomil, že už toho začínám mít tak akorát dost, a rozhodl jsem se raději vybudovat okrasnou zahradu, protože jsem předpokládal, že ta mi dá méně práce. Vymyslel jsem si typ zahrady, o které si troufám tvrdit, že nikde na světě není, aspoň já jsem ji ještě neviděl: Není to francouzská ani anglická zahrada, ale keltská. Jsou v ní například velké kameny, které už nejsou skoro vidět, jak jsou zarostlé. Základem jsou však buky, habry, borovice a do toho nižší rododendrony a nějaké exotičtější keře. Celkem 1100 stromů a keřů.

Pořád přemýšlím, kde máte služebnictvo? Nikde ho tady nevidím…
Pro mě to znamená, že na jaře deset hodin pracuji jen na průklestech, hlavně odvážení materiálu, to je vždycky problém. Udělal jsem zahradu tak, že z horní terasy vypadá jako had s červeným bukem v jejím středu. Kolem jeho větví je jenom uzounký průchod, kterým projdete do druhé poloviny zahrady. A protože tady žijeme trvale, tak jsem zahradu dělal tak, že když sedáváme se sklenkou večer na zahradě nebo na terase, aby byl mezi stromy průhled. A v něm se nám celé léto promítá na noční obloze Velký vůz. Musím to neustále opečovávat, protože některé stromy jsou třeba už třetí. Jak přerostou, tak už mám nasazený další strom. Jeden skácím a mezitím už vyroste další.

Když jste říkal, že vás už ovocná zahrada štvala, tak jste si vytvořil další práci. Ovšem nemusíte dělat kečupy.
Zatím to zvládám, zvláště ta vistárie dává člověku zabrat, protože to je 240 m jedna rostlina, která nejen nádherně kvete, ale hlavně funguje jako dokonalá klimatizace. Tady je celé léto nádherný chládek. Jenže každý rok z ní vyrostou šest metrů dlouhé větve. Což znamená, že se musí šestkrát ročně stříhat, což mě teď na jaře zase čeká. Je to pro mě jarní test výkonnosti. Stojím nahoře v těch dvanácti metrech na rohu s nůžkami a dosud jsem nespadl. A je to lepší než jakékoli fitcentrum.

Petra Macková: Taky máme bylinkovou zahradu.
Jo, bylinky. Já jsem je nenáviděl, protože jsem je považoval za příšerný plevel. Do toho okamžiku, než jsem zjistil, že se z nich dá dělat fantastický salát. Pampelišky, kopřivy, na co si vzpomenete, a to jíme od jara do podzimu. Teď tady máme zhruba sto dvacet metrů čtverečních medvědího česneku.

Když jste si plánoval svoji zahradu, tak jste si to namaloval, nebo jste to měl všechno v hlavě?
Maloval jsem si ji a následně jsem požádal zahradnickou firmu. Dva roky mi sháněli kultivary. Měl jsem obrovské štěstí, že tady byl zahradník, dnes je již bohužel mrtvý, který byl takový nadšenec, že třeba jezdil i do Himálaje a různě po světě pro řízky, větvičky a rouboval to tady na stávající podnože. Protože tady se hodně vozí z Holandska, z Itálie, ale je to na podnožích, které nevydrží. Takže lidi to zasadí a po dvou letech jim to uschne. Kdežto já tady mám roubovance z Himálaje, nádherné věci, různé kuriózní věci, které mi narouboval onen zahradník.

Mluvíte se svojí zahradou?
Ano, se zahradou mluvím. Když potřebuji udělat nějaký větší průřez, tak se jí omlouvám, že to prostě musí být. Většina těch rostlin si dá říct. O tom píšu v poslední detektivce (Případ zamilované zahradnice, pozn. redakce). Je tam taková kapitola o vzájemném tvarování. Jak člověk tvaruje zahradu a zahrada zároveň tvaruje jeho.

A přemluvila vás zahrada někdy k něčemu?
No, někdy mi prostě řekne, že to je špatné místo, že tady tedy ne. Dává mi najevo, že takhle to nepůjde.

Já vás občas, paní Petro, vídám na Facebooku se psem, ale není váš, že?
Petra Macková: Já chodím do útulku a venčím tam jako výpomoc. Psy nemáme, na naši zahradu to moc nejde. Já mám ráda hlavně velké psy, a to by asi nešlo.
MM: Petra, když zjistila, že je tady psí útulek, tak se o něj začala starat, dělat jim webové stránky, začala shánět krmení, a hlavně začala udávat ty psy. Už se jí podařilo udat do domácností asi 150 psů. Naučila tam lidi chodit, aby pomáhali s venčením. Opravdu to tam žije.
Já mám koníčků ohromné kvantum. Filatelista, devatenáct let jsem byl šéfem filmového klubu, jezdíval jsem na filmový seminář, letní filmové školy, ale vždycky tvrdím, že pro mě to jsou takové paralelní vesmíry propojené černými dírami. Seznámil jsem se se spoustou režisérů, herců, dělali jsme besedy. Třeba Adolf Born, se kterým jsem se kamarádil, nám dal kresby do foyer kina, pak s ním byla beseda, takhle jsme to dělali. Po roce 1989 jsem s tím skončil. Se synem jsme se vrhli na genealogii předků, četbu dneska už digitalizovaných pozemkových knih a matrik. Podařilo se nám zpracovat rodokmen naší rodiny ze strany Macků od roku 1598. Jenom v přímé linii je tam 650 předků. Teď jdeme přes genetiku, máme oba s manželkou udělaný velký genom a spojujeme se s lidmi. Víme třeba, že jsme měli společného předka před 250 lety, a zjišťujeme, kde se ti lidé rozešli. Je to hodně zajímavá práce. Uvažuji dokonce, že bych o jedné části, která je celkem historicky málo popsaná, a to jsou prusko-moravské války do roku 1700, napsal historický román právě na základě naší rodiny.

Tipoval bych, že máte nějaké předky v Anglii.
Ano i ne. Budete se divit. Geneticky je to úplně jasné, protože já jsem z otcovy strany Kelt, on jednoznačně. A zajímavé je, že máme poměrně vzácný genom, který se dá velmi přesně určit, takže geneticky příbuzných je nás tady kolem 250 na střední a severní Moravě, a pak to jde až k Baltu, ale tam jsou jenom jednotlivci. Zjistili jsme, že tato skupina lidí, kteří byli Keltové, ale žili na území dnešním Albánie, přišli po jantarové stezce, a sem k Prostějovu, kde je slavná jantarová hora, ten náš kmen přišel kolem roku 0. A z matčiny strany jsem čistý Frank. Také se matka jmenovala Franke a její předkové byli Vikingové ze západní strany Norska, kteří se dostali do údolí Loiry a pak kolem roku 1660 do Anglie.

Chtěla jsem se také zeptat na gastronomii. Jak jste se vlastně dostal k francouzskému systému stravování?
Speciálně k francouzské kuchyni ne. Mám dojem, že naše kuchyně je správná kombinace bavorsko-rakouské a moravské kuchyně, kde je hodně zvěřiny, hlavně přes zimu. Ke gastronomii jsem se dostal proto, že moje matka byla sice vynikající cukrářka a pekařka, ale průměrná kuchařka, pořád otáčela dokola patnáct až dvacet jídel. Když mi bylo asi čtrnáct, tak jsem zaprotestoval a matka reagovala, že když se mi to nelíbí, tak si mám něco uvařit sám. Tak jsem šel k plotně a začal jsem si vařit. A následně zjistil, že bych jí mohl při té práci, kterou měla, pomáhat, a postupně vařil pro celou rodinu. Když jsem měl děti, vařil jsem dětem různé legrácky. Jejich milované bylo hořící flambované maso, různé barevné rýže, to jim chutnalo. A navíc, když jsem ještě chodil na základní školu, otec uvažoval nad tím, protože se znal se slavným kuchařem a majitelem předválečné kuchařské školy, že bych se mohl stát kuchařem a hoteliérem. To mě velice lákalo, zvlášť když jsem si přečetl Hotel Imperial od Arnolda Benetta. Sice z toho sešlo, ale začal jsem se o vaření zajímat, shánět kuchařky, experimentovat s různými jídly a psát vlastní kuchařky.

Je Saturnin vaše nejoblíbenější literární postava v české literatuře?
Česká určitě.

Švejk to není?
Zjistil jsem, že lidí, kterým by se líbily obě knihy, je velmi málo. Já Švejka samozřejmě znám, ale není to typ literatury, kterou bych si četl nebo kterou bych citoval.

Existovaly snahy o dopsání Švejka. Toho byste se asi neujal, že? Nechtěl byste se stát na chvilku Haškem?
Napsal jsem pokračování Psa baskervillského, napsal jsem pokračování Tří mužů na cestách a stačí.

Není to tím, že Saturnin je trošku nečeská postava? Jako by k nám vpadl z anglosaského světa.
Je počeštěný. Velice pěkně počeštěný. To je pravda. Ale on měl ohromnou výhodu, na dobu, kdy vyšel. Lidé potřebovali vzpomínat na první republiku, na onen ostrůvek pozitivní deviace. Proto se příběhy v dalších knížkách, co jsem napsal, odehrávají ve třicátých letech minulého století.

Plánujete si den dopředu, nebo už máte rytmus daný?
Kdy psát?

Ano, například glosy, nebo je to absolutně spontánní?
Absolutně spontánní. Třeba i měsíc nenapíšu ani řádek, pak sednu a napíšu deset stránek. Pak se zase musím vrátit, abych zjistil, jak se kdo v té knížce vlastně jmenuje.

Když mě nějaká kniha nudí, tak si třeba kontroluji, jestli autor, pokud píše o nějakém místě, čtenářům nekecá. Místo si najdu na Google mapách, dívám se na ty ulice a tak. Je to zábava.
O tom mám krásnou historku. Četl jsem anglické detektivky, zvláště takovou ze 30. let, která se jmenovala „Tichý hlas“. Byl tam precizní popis Londýna, třeba i průchodů kolem kostelů, které se náhle zavíraly. Zapamatoval jsem si to, pak jsme přijeli na nějakou konferenci do Londýna, seděli jsme v restauraci s asi šesti dalšími lidmi a byli ubytováni u Victoria Station, která byla vzdálena asi 15 minut pěšky. Já říkám, ještě máme čas, můžeme sedět, já vás pak do hotelu dovedu. Pak jsem vyrazil ven s tím, že tam projdu kolem kostela, zavřeno, nevadí, tady se dá normálně projít, máme to na chvíli, musíme to obejít. Pořád jsem něco vykládal a oni říkali, jak to, že to tady dokonale znáte? „Ne, já jsem tady poprvé, ale četl jsem o tom.“ Všichni byli v šoku.

… ale Londýn se taky mění.
Zařekl jsem se, a dodržuji to léta: Už nikdy nepojedu do Londýna, do Paříže a ani do Mnichova. To byla moje oblíbená města, ve kterých jsem strávil mnoho dnů. Curych znám jako Zábřeh, Mnichov jako svoje boty, protože jsem tam měl strýce a jezdíval jsem tam už v šedesátých a sedmdesátých letech. Změny těch měst jsou děsivé. Já si je chci uchovat ve vzpomínkách.

Vy se specializujete na rakouská vína, že?
Manželka Petra: Ano, většinou rakouská vína. Ale i Morava mi v poslední době chutná.
MM: S ní bych si o víně nezačínal. V životě jsem nikoho nezažil s tak absolutním čichem a chutí. Opravdu.

Kdo z vás dvou je větší znalec?
Petra. Když jsme se poznali, tak víno nepila. No ale když se mě v restauraci ptají, kdo bude ochutnávat, odpovídám, že na to mám lidi. Petra dělala someliérské zkoušky na rakouské akademii, což bylo taky perfektní kvůli jazyku, který se musela naučit, včetně toho, jak se řekne rozbor půdy, výrazy z chemie, kvašení, všechny odborné termíny kolem vína. Tak se německy naučila, co jiného jí zbývalo. A zkoušky udělala tak, že v praktické části, při ochutnávce, excelovala.
Manželka Petra: Je to hlavně o talentu, jestli máte, nebo nemáte chuťovou a čichovou paměť.

Ve které národním kuchyni jste měli největší zážitek?
Od všeho něco, jak říkám, taková syntéza středoevropské kychyně: Zvěřina, jíme hodně ryb, kamarád má sádky. V obchodě vlastně nekupujeme skoro nic. Pečivo peče Petra, kváskový chléb, děláme si toasty, sladkosti. Co se týče jídla, kupujeme jen zcela výjimečně.
PM: Maso vůbec nekupuji v supermarketu, já to pokládám za něco, co by se nemělo dělat. Protože velkochovy jsou pro mě, jako milovníka zvířat, nepřijatelné.
MM: Máme tu výhodu, že máme známé, kteří mají živočišnou výrobu. Kuřata, která běhají po dvoře, a podobně.

Co budete mít dneska k večeři?
PM: Ani nevím.
Marek Stoniš: Oni fakt neplánují, nekecají.
Většinou to nechávám na manželce. Zvěřinu dělávám já, teď jsme měli famózního zajíce, ještě tam kousek mám. Jsme také houbaři. Holubinky to je moje. Lakovky ametystové, lišky… Někdy děláme k večeři i sedm druhů hub.

Když jsme se chystali vydat na „Mackovu zahradu“, začalo vydatně pršet. Zahradu ve tvaru hada jsme tedy neviděli. Dostali jsme ale milé pozvání na některý z jarních podvečerů, tak uvidíme, jestli uvidíme.