Jezdím sem tam Prahou tramvají. Pro představu – jako starší účastník hromadné přepravy jsem kontrolory jízdenek přecházena. Občas mě nebo podobně starého cestujícího někdo pustí sednout. Většinou sedadlo uvolní lidé mezi 40 a 50 lety. Teenageři téměř nikdy. A to jak Češi, tak cizinci.
Velmi zvláštní bývá situace, kterou si ze svého dětství nepamatuji, kdy sedí v tramvaji dítě 5–10 let a nad ním stojí jeho mladá maminka a brání ho svým tělem. Oba s mobilem v ruce, odkloněni od dění v realitě, která je okolo nich.
Nikdo je to neučí
Pamatuji se na cesty MHD v mládí. Někdy jsme se také usadili a nechtělo se nám vstát, když nastoupili starší. Dělali jsme, že je nevidíme. Ale většinou nám dobře nebylo. Měli jsme totiž výchovu, že starší lidé se v dopravním prostředku pouštějí sednout. A tato výchova byla tak silná (z rodiny, školy), že jsme si sice sedadlo někdy uchránili, ale fakt jsme se velmi styděli.
Dnes to mladí tak nemají. Klidně se starším, často i lidem s viditelnými zdravotními problémy, dívají do očí, usmívají se. Vůbec jim totiž nepřijde, že je něco špatně. Nikdo jim to nikdy neřekl.
Jednou jsem nastoupila do tramvaje, přede mnou tak 10ti letý chlapec se školní taškou na zádech hbitě zaujal jediné volné místo. Tramvaj byla dost plná a kolem chlapce seděli starší lidé. Vedle mě stála také seniorka. Podívaly jsme se na sebe a jen se chlapcovu usazení usmály. U dveří stál asi 45letý muž. Když se tramvaj rozjela, zavolal na chlapce: „Chlapče, co kdybys vstal!“ Školák však neslyšel, nebo dělal, že neslyší. Muž byl vytrvalý: „Chlapče, tebe myslím, co sedíš!“ Tehdy se chlapec otočil, vypadal dost udiveně a naštvaně. Muž ale velmi důrazně a nesmlouvavě řekl: „Vstaň a pusť sednout starší!“ Kluk velmi neochotně vstal. Otočila jsem se na muže a řekla mu: „On za to nemůže, nikdo ho to neučí!“
Mají to v ruce rodiče
Jen malá epizoda všedního dne. Přemýšlela jsem, zda o tom kluk řekne rodičům. A jak jeho rodiče, počítám ve věku kolem 30ti let, budou reagovat? Podle přístupu maminek, které v MHD stojí nad svými malými ratolestmi a zajišťují jim patřičný komfort, na který mají přece jejich děti právo, nebyla moje představa takového rozhovoru příliš příjemná. Viděla jsem rozčilené rodiče, kteří říkají synkovi něco ve smyslu – jak si to může nějaký chlap dovolit tě takhle šikanovat. Kdybychom tam byli, to by viděl!
Možná se ale mýlím. Jiný den podobná situace, také školák s aktovkou na zádech na sedadle, nad ním matka. Nastoupí starší muž. Syn se ani nepohne. Matka: „Vstaň!“ Syn velmi rozladěně na matku: „Proč?“ „Vstaň ti říkám. Pustíš sednout pána!“ Syn: „Proč jako?“ Matka: „Protože jsi mladší!“ Syn: „Byl jsem tu dřív!“ Matka: „V tramvaji možná, ale na světě byl dřív pán. Vstaň a nediskutuj!“ Syn se velmi neochotně zvedl. Výchovná lekce přímo v terénu. V duchu se usmívám. Nicméně mám pocit, že jde o situaci spíše výjimečnou. Co myslíte?
Super scénky je v MHD vidět, to je fakt. Nedávno tomu nasadila korunu mamka, která snad neměla všech pět pohromadě a jednou se jí tahle výchova bezpochyby vrátí. Při příjezdu metra honem naklusala, aby obsadila dvě sedadla. V rukou tašku a objemný batoh. Jo, batoh nesla svému asi tak 15 letému synátorovi a celou dobu jízdy mu ho držela, aby vejlupek mohl natáhnou haxny a hrát hry na mobilu. Celou cestu nepromluvili a paní raději koukala odvrácená do okna (asi sledovala cestou přírodu 😊). Takže ano, svoboda dětí je možná ušlechtilá, ale tento spratek se jednou v zaměstnání střetne s nepříjemnou realitou, že ne vše se točí kolem něj. Chudáci, ta matka i to „dítě“.