Menu
Přihlásit se

Po pádu železné opony přejal český konzervatismus neoliberalismus jako proud dominující takřka ve všech vyspělých západních zemích. Proud, který se do značné míry podílel na porážce komunismu.

Kateřina Lomičová Kateřina Lomičová
Publikováno 29/11/2023
Doba čtení 5 min.
Viktor Orbán
zdroj: shutterstock

Historická role neoliberalismu a jeho velikánů Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové je neoddiskutovatelná. Svět se však od devadesátých let proměnil a s ním i výzvy, kterým současný konzervatismus čelí. Na západě v posledních letech nabral jasných kontur národní konzervatismus, který začíná slavit úspěchy. Na tento posun však český konzervatismus doposud nezareagoval. Neoliberální doktrínu z konce 20. století zatím neopustil. I proto stojí na mrtvém bodě. Naděje na změnu v nedohlednu. 

Klausovy neoliberální devadesátky

Devadesátá léta se nesla v duchu liberálně-konzervativní fúze: ekonomického neoliberalismu a hodnotového neokonzervatismu. Inspirací pro české konzervativce se stal anglosaský svět, zejména Spojené státy americké. Aby byla levice poražena, vytvořili američtí konzervativci pragmatické spojenectví s liberály. Toto spojenectví přineslo své ovoce. I proto se zraky českých konzervativců upřely za oceán, který jim po více než čtyřiceti letech komunistické totality pomohl znovu nabýt vytoužené svobody a demokracie. Důraz na atlantismus charakterizoval všechny význačné pravicově konzervativní strany devadesátých let. Tedy ODS, KDU-ČSL a ODA.

ODS se již od počátku své existence profilovala jako euroskeptická strana vymezující se vůči federalizaci EU a později i přijetí eura. V této profilaci pokračovala až do dob nedávných. Ostatně Václav Klaus je dodnes nejznámějším českým euroskeptikem. EU považoval už v devadesátých letech za socialistický projekt. To ukazuje, že kritický přístup ODS vůči EU nebyl veden z národoveckých pozic, tedy obavami ze ztráty národní suverenity, nýbrž z pozic neoliberálních.

Naopak KDU-ČSL a ODA rychle přijaly kladný postoj vůči EU. Programově se KDU-ČSL inspirovala německou CDU. Tato inspirace přetrvává dodnes, což je s ohledem na posun CDU od křesťanských hodnot směrem k progresivismu na škodu. ODA vycházela i ideologicky z prostředí anglosaského liberálního konzervatismu. Od ODS se tedy lišila zejména jistou antipatií k Václavu Klausovi. A k jeho euroskepticismu. 

„Zlatá devadesátá“ provázela poměrně úspěšná ekonomická transformace, která nás udržela v pozici jednoho z nejvyspělejších států tehdy již bývalého východního bloku. Západním zemím jsme se nepřiblížili dodnes. Ekonomická transformace se řídila neoliberální doktrínou v podobě Washingtonského konsenzu. Pod velením Václava Klause probíhala i jakási snaha o udržení národního kapitálu. Většinou neúspěšně.

Nové tisíciletí ve znamení neúspěchů konzervativců

Roku 2006 v čele země stála po téměř desetileté přestávce znovu ODS, v čele s Mirkem Topolánkem. Toto období charakterizovala jednak Velká recese, jednak snaha zavést nepříliš populární ekonomické reformy. Program ODS zvaný Modrá šance obsahoval návrhy jako povinnou spoluúčast ve zdravotnictví, rovnou daň či školné na vysokých školách. V době, kdy si konzervativní politik Viktor Orbán i v důsledku Velké recese uvědomil, že je neoliberalismus mrtev, zesílila liberálně konzervativní ODS svou snahu o neoliberální reformy. 

Po parlamentních volbách roku 2010 sestavila vládu opět ODS, s Věcmi veřejnými a TOP09. V čele stál konzervativní premiér Petr Nečas. Tato vláda nechvalně proslula svou asociálností a potvrdila neschopnost českých konzervativců nabídnout svým voličům jiný než neoliberální ekonomický program. Asociální ekonomická politika měla opět jen malou podporu veřejnosti, navíc nevedla k prosperitě. Kalouskovy sociálně necitlivé škrty a šetření zadusily českou ekonomiku. Hospodářská recese propukla v Česku v době, kdy evropské země po Velké recesi vykazovaly růst. 

Nepříznivá ekonomická situace naší země vyvolala rozsáhlé protivládní protesty a zapříčinila nástup éry Andreje Babiše. Po tragických výsledcích „konzervativců“ nakopla českou ekonomiku vláda Bohuslava Sobotky, čímž nastolila období hospodářského růstu. Jediným konzervativním elementem v této vládě byla KDU-ČSL. Paradoxem zůstává, že tehdejší sociální demokracie zaujala také příkladný postoj k migračním kvótám. Na půdě Evropské unie tehdy bojovala za národní zájmy lépe než současná vláda, která na obranu národních zájmů rezignovala a vazalsky hlasovala pro migrační pakt. Navzdory tomu, že se současný premiér roku 2015 fotografoval u nově postaveného plotu u maďarských hranic Schengenu, čímž vyjadřoval podporu maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi v boji s nelegální migrací. Pak se ale nechal zastrašit týdeníkem Respekt…

Vznik předvolební koalice SPOLU a následné sestavení vlády s koalicí PirSTAN je zatím poslední ranou pro český konzervatismus. Tato rána přivedla český konzervatismus do terminálního stadia. Premiér Petr Fiala, po řadu let považovaný za významného politického představitele konzervatismu, se pro porážku Andreje Babiše „pragmaticky“ spojil s progresivními liberály. Nepoučil se tak z chyb západních konzervativců, které spojení s liberály přivedlo k postupnému splynutí, po kterém toho z konzervatismu moc nezbylo. Aliance s nositeli woke myšlenek v podobě Pirátské strany, STAN a části TOP09 vedla u ODS k rezignaci na liberální konzervatismus, k němuž se již od svého vzniku hlásila. V této alianci navíc ODS rozpouští i poslední zbytky svého euroskepticismu. 

Proměny voličské základny konzervativců

V zemích střední i západní Evropy přebírají kormidla národně konzervativní strany, které pochopily, že se konzervatismus od počátku 21. století proměnil. Liberálně-konzervativní fúze se vyčerpala. Většinu konzervativců, kteří přejímali liberální ideje, do sebe liberalismus zcela pohltil. Konzervativci již také nebojují pouze s vnějšími nepřáteli v podobě autoritářských režimů na východě. Zásadní bitvu, kterou musejí konzervativci vést, představuje bitva uvnitř západní společnosti. Západní společnost se rozkládá zevnitř v důsledku kulturních válek a rozmáhající se oikofobie neboli nenávisti k vlastnímu národu, kultuře, společnosti, nenávisti k západu jako takovému. Liberální konzervativci, ovlivnění étosem neomezené svobody jednotlivce, tento nelibý stav společnosti bagatelizovali. Noví konzervativci si uvědomují, že je nutné se do kulturních válek zapojit a snažit se je vyhrát neboli zkázu západu zvrátit. 

Proměnil se také elektorát, který ve volbách podporuje konzervativní politické strany. Konzervativce již nevolí městská buržoazie požadující po politicích co nejnižší daně a zachování privilegií, která jim přinášejí jejich bohatství. Konzervativce dnes na západě volí především nižší střední třída, která ukazuje, že je v kulturních otázkách mnohem konzervativnější než dnešní velkoměstští liberálové z vyšší střední třídy. Nižší střední třída zaujímá v ekonomických otázkách levicovější postoj než voliči konzervativních stran ve 20. století. Neprahne po minimálním státu, chce sociální jistoty a bezpečnou zem. 

Na tyto proměny řada konzervativních stran na západě reagovala. Američtí republikáni se posunuli od neokonzervatismu k paternalističtějším formám konzervatismu, které zosobňuje především národní konzervatismus. Zlomovým momentem pro obrat uvnitř republikánské strany byla výhra Donalda Trumpa v prezidentských volbách roku 2016. Ta předznamenala konec stěžejní role bushismu a zombiereaganismu v americkém konzervativním hnutí. 

Národně konzervativní politička Giorgia Meloniová vyhrála v loňském roce italské volby s hesly jako „Bůh, rodina, vlast“. Jedním z cílů, které si tato politička klade, je zvrátit demografickou krizi tížící Itálii, a to prostřednictvím prorodinné politiky. Uvědomuje si, že mít děti není jen věcí osobní volby, nýbrž to nejdůležitější pro přežití národa. Stát by měl tedy vytvářet vhodné podmínky pro to, aby jeho občané mohli zakládat rodiny a nebránily jim v tom existenční překážky, například v podobě nedostupného bydlení. V Itálii také zavádí sektorové daně a snaží se konzervovat italskou kulturu – jak jinak než dosazováním konzervativních osobností do významných institucí, které mají na současném západě pod palcem progresivisté. 

Naši přátelé z V4 – Polsko a Maďarsko – pak uvedli národní konzervatismus úspěšně do praxe. Tím ukázali, jaká politika dnes přináší konzervativcům volební vítězství a podporu ze strany mlčící většiny. Jedná se o politiku v hodnotových otázkách konzervativní a v ekonomických otázkách nedogmatickou z hlediska pravo-levého dělení, opírající se o podporu národního kapitálu a silný stát. Čeští konzervativci na úspěchy svých konzervativních sousedů reagují s notnou dávkou přezíravosti. Někteří se nezdráhají označit strany jako PiS nebo Fidesz za konzervativní populisty či dokonce komunisty, přičemž stále opakují třicet let staré mantry o nízkých daních, neomezené svobodě jednotlivce a minimálním státu. Stěžejním cílem českých konzervativních představitelů zdá se být pouze zprivatizovat školství či zdravotnictví a omezit práva zaměstnanců. Hodnoty jako solidarita, stabilita, rodina, národ nebo sociální spravedlnost jsou jim cizí, někteří jimi dokonce opovrhují.

Dočkáme se českého Orbána?

Mezitím nám utíká příležitost v podobě velké skupiny nevyhraněných, ale přirozeně konzervativních voličů, kterým mohou být tyto hodnoty blízké. Pouze čekají na konzervativního lídra, který jejich politické preference převede do praxe tak, jako to udělal třeba Viktor Orbán v Maďarsku. 

Opozice vůči takovému politikovi bude silná. Opírá se o Sorosem štědře financované neziskovky a média. O nadnárodní organizace jako Evropská unie, které mají celou řadu vydíracích mechanismů, jimiž mohou zabrzdit snahy odvážných politiků vytrhnout svou zem z pasti do progresivismu upadajícího liberalismu. Pokud však takovýto lídr nespadne do pasti (neo)liberálního mainstreamu a přinese svým občanům vytouženou změnu, mlčící většina se za něj postaví. 

V Česku se nikdo takový zatím nerýsuje. Konzervativní politická osobnost formátu Jarosław Kaczyński, Viktor Orbán nebo Giorgia Meloniová nám tu chybí. Nepředstavuje ji ani Petr Fiala, který své konzervativní postoje zahazuje, jakmile jde jen trochu „do tuhého“ a jako „slušný konzervativec“ pouze ustupuje progresivistům, s nimiž se ostatně i spojil. Ani Andrej Babiš, který správně pochopil, že český konzervativní volič nemá koho volit, že perspektivní díra na trhu netrpělivě čeká na své zaplnění. Jeho současná pozice však vyplývá z čistého oportunismu a může se rychle proměnit, jakmile se změní společenská poptávka. Ostatně tak již několikrát učinil. A sotva se jím mohou stát „mluvčí nahněvaného lidu z náměstí“ jako Jindřich Rajchl, kteří nepřinášejí skutečný politický program. Pouze zneužívají oprávněné frustrace některých občanů a svou prezentací i zahraničněpolitickou orientací odpuzují onu mlčící většinu. I proto stojí český konzervatismus na mrtvém bodě. 

Autorka působí v podcastu Notorické konzervy

Čtěte také:

Co je konzervativní revoluce?

Komentáře (4)

  1. Ano čekáme na českého Orbána. Ale obávám se, že někdo takový přijde až ve chvíli nejvyšší nouze jako svatý Václav. Také Orbán se dostal ke kormidlu v době, kdy Maďarsku reálně hrozil státní bankrot. Z toho co vím, tak pak rychle zúčtoval s řadou zahraničních investorů, kteří vesele na Maďarech vydělávali a pak peníze vyváděli do zemí svého původu, místo přínosu, který byl slibován. Další, s kým zúčtoval byly neziskovky. A protože Maďaři viděli výsledky jeho počínání a razantní zlepšení svých životních podmínek vládne do teď, protože na něho nedají dopustit. Náš „Orbán“ to bude mít velice těžké protože progresivistická mašinérie – vláda, senát, prezident a možná už i ústavní soud, podporované ulhanými méédii – budou šířit možné i nemožné lži, jen aby každého nadějného kandidáta zdiskreditovali v očích jeho potencionálních voličů dříve než se preference jeho strany dostanou nad hranici vstupu do sněmovny. No a rozhádaná opozice rozdrolená na mnoho nicotných straniček tomu pomáhá sama.

  2. Pěkné shrnutí. 🙂 Děkuji
    Jen malá výtka. KDU-ČSL byla v devadesátkách všechno, jen né pravicová strana.

  3. Nechci být na autorku zlý, ale jestli považuje Petra Fialu stále za konzervativce (já pochybuju, že jím kdy byl), tak toho hodně zaspala. Já jsem přesvědčen, že PF byl trojským koněm progresivistů v řadách konzervativní ODS. Konzervatizmus je u nás bohužel roztříštěn na tisíc kousků a je neustále tříštěn dál a dál, aby nebyl schopný čelit šílené progresivistické ideologii. Bohužel toto je obraz celého současného západu.

Napsat komentář