Menu
Přihlásit se

Konzervatismus sešel z cesty a stal se karikaturou sebe sama. Na jedné straně kopíruje liberalismus s jeho vypjatým individualismem, hlásáním globálního kapitalismu, redukcí společnosti na pouhou paralelu tržních operací a morálky na ryze osobní volbu a zájem. Na druhé straně konzervativci vyklidili veřejný prostor a instituce progresivistům, jakkoliv byl právě zájem o společnost a instituce vždy ústředním zájmem konzervatismu. Je čas na obrodu, návrat konzervatismu jako svébytné společenské a politické doktríny. 

Andrej Duhan Andrej Duhan
Publikováno 29/11/2023
Doba čtení 6 min.
zdroj: shutterstock

Za prvé, je potřeba odmítnout volnotržní dogmatismus a neoliberalismus a jeho mantry jako privatizace veřejných služeb nebo ve skutečnosti nikdy nefungující koncepty jako trickle down economics a s tím spojenou asociálnost, nezdravou marketizaci společnosti, nekritickou podporu nadnárodního byznysu a hlásání efektivity jako jediného relevantního hlediska. 

Trh a stát

Konzervativci by se měli vrátit ke svým kořenům, být více pragmatičtí a paternalističtí, neideologičtí ohledně role státu a trhu. Jejich nejvyšším politickým hlediskem musí být národní zájem, nikoliv trh. Národní zájem znamená posilování národního hospodářství a domácího kapitálu,ochranu strategických sektorů, podporu rodin a sociální smír. Cílem konzervativní politiky nesmí být jen maximalizace osobní volby jednotlivce a efektivita, ale stejně tak solidarita, stabilita, bezpečnost a možnost lidí zakládat rodiny a mít děti. Mezi těmito cíli je potřeba hledat rovnováhu a trh samotný ji najít nemůže, to může pouze společnost, respektive stát.

Zásadní je přehodnotit vztah ke státu. Ten je na pravici vnímán jako hra s nulovým součtem – buď blahodárný volný trh, ke kterému dospějeme odstraněním všech regulací, anebo stát, který nemá šanci dosáhnout efektivity volného trhu a prakticky znamená centrální plánování. Je to ovšem falešný dualismus. Stát tu máme přesně proto, že jsou oblasti, kde nemůže být jediným kritériem efektivita. Stát a soukromý sektor má fungovat v synergií.

Je potřeba oprášit konzervativní pojetí státu, které bylo vlastní konzervativcům až do osmdesátých let a které se odlišuje od toho liberálního, které tvrdí, že stát je problém, i socialistického, které tvrdí, že stát je řešením každého problému. Konzervativní stát znamená stát, který je schopen hájit v politice i ekonomice veřejný zájem a má k tomu potřebné nástroje. Má hospodářskou strategii, poskytuje veřejné služby, umí dělat velké infrastrukturní projekty, zajišťuje bezpečnost. Je to silný stát, který ovšem nezasahuje do života lidí, naopak chrání jejich svobody jako například svobodu slova nebo vlastnické právo. A to před velkým byznysem, který je na pravici tolik vzýván. 

Kulturní války

Za druhé, je potřeba vést kulturní války. Kulturní války nejsou nebezpečným rozeštváváním ani zbytečnou distrakcí. Naopak jsou návratem konzervatismu do jeho přirozené domény – do kulturních a společenských otázek. Ostatně stará konzervativní maxima praví, že politika je produkt kultury. Konzervativci, kteří nechápou zásadní význam kulturních válek, jsou zbyteční. 

Kulturní války probíhají na mnoha rovinách od abstraktních hodnot přes politiku až po otázky každodenního života. Na té nejobecnější rovině jde o to, zda budou západní společnosti vyznávat objektivní morální řád znamenající důraz na pravdu, rozum, dobro a krásu, anebo radikální subjektivismus, relativismus a vládu emocí a pocitů. Zda budou určujícími hodnotami svoboda a rovnoprávnost, anebo diverzita, inkluze, rovnost a antidiskriminace. Zda se bude na jednotlivce nahlížet skrz jeho schopnosti a jednání, anebo bude určující jeho rasa, gender, sexualita. 

Na politické rovině jde například o to, zda bude ústředním prvkem veřejné debaty svoboda slova, anebo se necháme svázat politickou korektností a zastrašit bojem s hate speech či dezinformacemi. Zda bude demokracie vládou většiny spjatou s národním státem a řízenou demokraticky zvolenými politiky, anebo se promění na lidskoprávní technokracii ovládanou nevolenými organizacemi a experty. Zda bude integračním principem asimilace, nebo multikulturalismus. Zda budou mít národní státy právo chránit své hranice a bránit se imigraci, anebo se imigrace stane lidským právem a masová imigrace normou. Zda budeme chránit soukromé vlastnictví a respektovat jeho klíčovou roli pro svobodu a prosperitu, anebo jej zrelativizujeme ve jménu sdílení, rovnosti nebo takzvané ochrany klimatu. 

Na každodenní úrovni pak jde o to, zda uznáme, že společnost potřebuje určitý stupeň normality, anebo budeme za každou cenu oslavovat jinakost a vzývat extrémy. Zda budou děti požehnáním, nebo přítěží ohrožující životní prostředí, případně věcí ke koupi. Zda si zachováme zdravý rozum, anebo vážně budou moci muži chodit na dámské záchody jen proto, že tvrdí, že jsou ženy, budeme dětem dávat hormonální blokátory bez souhlasu rodičů, protože to je jejich lidské právo, nebo se budeme tvářit, že morbidní obezita je legitimní životní styl. 

V souhrnu konzervatismus znamená potvrzení tradičních kolektivních i individuálních identit, politických institucí, hodnot a standardů vycházejících z historie, kultury a morálního řádu Západu. Naopak progresivismus západní společnosti vykresluje jako strukturálně nespravedlivé, diskriminující a rasistické. Jde mu nejen o hodnotovou přestavbu Západu, ale také o převýchovu lidí, která ve vzrůstající míře říká, co si myslet, co říkat, co jíst anebo co řídit.

Instituce jsou klíčové 

Za třetí, je potřeba vnímat klíčovou roli institucí. Kulturní války nakonec vyhraje ten, kdo bude ovládat instituce. Ty jsou dnes kompletně v rukou liberálů. Ti ovládají intelektuální, vzdělávací, kulturní i ekonomickou infrastrukturu Západu. Proto dnes konzervatismus není relevantní společenský směr a společnost se nám v mnoha ohledech mění k nepoznání před očima, jakkoliv s tím většina nesouhlasí. Návrat konzervatismu do institucí po letech ignorování bude náročný a zdlouhavý, ale je nezbytný. Tam, kde nebude možný, je potřeba budovat vlastní instituce od médií přes kulturu a neziskové organizace až po vzdělávací instituce a think tanky. 

Nejrychlejší cestou k vlivu je pro konzervativce demokratická politika. Přestavbu společnosti prosazuje relativně malá část společnosti, která má ovšem disproporční vliv. Většina je proti, její odpor však nemá v elitních patrech společnosti zastoupení. Většina je na straně konzervativců. To je příležitost pro konzervativce. 

Demokratická politika je jediná sféra, kde se mohou konzervativci relativně rychle prosadit a být tak protiváhou většinově liberálním médiím, kultuře, akademii a často i velkému byznysu. Demokratická politika je (a dlouho bude) jediná hlásná tribuna konzervatismu. Na rozdíl od liberálů, kteří jsou schopni určovat agendu i ovlivňovat společnost řadou jiných kanálů. První institucí, kterou konzervativci tak mají na dosah, je jimi tolik odmítaný stát. Nesmí ho nechat svázat přežitými ideologickými poučkami a musí využít jeho exekutivní, byrokratické i legislativní moci k zastavení postupu a zatlačení progresivismu. 

Není přitom náhodou, že agendou současného liberalismu je právě vyprazdňování demokracie, kterou obestírá sítí nedemokratických institucí a praktik. Typicky jde o přesun kompetencí na mezinárodní organizace, přijímání závazků prostřednictvím mezinárodních smluv, byrokratický a soudcovský aktivismus, posilování role velkých konzultantských společností, nadnárodních korporací či neziskových organizací nebo privatizace strategických sektorů a veřejných služeb.

Konzervativní společnost

Za čtvrté, proti liberálnímu nekonečnému osvobozování jednotlivce od všech pout a závazků ve jménu autenticity, extrémnímu individualismu až narcisismu a atomizaci společnosti konzervativci musí postavit koncept člověka jako součásti společnosti. Z hlediska konzervatismu člověk chce být součástí společnosti, kde panuje sdílená identita a sdílené chápání normality. Toto vytváří pocit elementární důvěry a solidarity, které jsou základem každé úspěšné společnosti. 

Konzervativní vize společnosti jde naproti přirozené lidské potřebě někam patřit a uchovávat a preferovat to, co je jim nejbližší. Potvrzuje přirozenou lidskou náklonnost k blízkému a známému, ke konkrétním lidem a místu, k vlastnímu národu, kultuře a civilizaci. Ztělesňuje neustálé hledání rovnováhy mezi svobodu a řádem, mezi jednotlivcem a společností. Požaduje úctu společnosti k jednotlivci, ale také loajalitu jednotlivce ke společnosti, jíž je součástí. 

Konzervatismus věří ve vyváženost práv a povinností. Proto klade důraz na konkrétní, hmatatelné a ustálené projevy svobody jako soukromé vlastnictví, svoboda slova nebo autonomie jednotlivce i rodiny, ale také na její přirozená omezení jako osobní odpovědnost, patriotismus, solidarita, autorita, slušnost a schopnost uznat určité limity. Společnost není jen o svobodě, ale také o loajalitě a solidaritě. A svoboda není jen o možnosti volby, ale také o kvalitě volby. 

Liberální řád a konzervativní revoluce

Pokud má mít konzervativní hnutí nějaký smysl, musí být alternativou k celému liberálnímu řádu, který dnes představuje fúzi neoliberalismu a progresivismu prosazovanou globálně a který směřuje k nekonečné ekonomické a kulturní deregulaci – na vše mám právo, vše si můžu koupit. Je přitom zásadní, a mnohým to stále uniká, že neoliberalismus i progresivismus fungují v synergií (imigrace, nadnárodní korporace…). 

Konzervativci se musí vymezit nejen doleva proti liberálnímu progresivismu, a to mnohem silněji, ale také doprava proti neoliberalismu a libertariánství. Pouze jako ekonomická, společenská a kulturní alternativa k liberalismu se mohou konzervativci stát hlasem mlčící většiny, která se necítí zastoupena v elitních patrech společnosti.Tato většina, která vychovává děti, pracuje, vytváří majetek, platí daně, je patriotická, věří v osvědčené instituce, jako jsou rodina, národ, demokracie, stát a vyváženost práv a povinností a odpovědnost vůči sobě, rodině i společnosti, musí být ústředním zájmem konzervatismu a konzervatismus musí postulovat její ekonomické i kulturní zájmy. 

Konzervativní revoluce tedy v zásadě volá po návratu politického konzervatismu, jaký představoval Disraeliho One-nation conservatism, gaullismus nebo německá křesťanská demokracie a který byl zapomenut pod nánosy neoliberalismu a ustupování progresivismu. Tyto směry snoubily víru v tradiční hodnoty a instituce s vizí ekonomiky a sociální politiky, ze které profitují běžní lidé, většina. Společnost se má vyvíjet organicky jako protiklad sociálnímu inženýrství a směřovat ke smiřování třídních zájmů. Obojí bylo odrazem důrazu na společenskou soudržnost a vzájemné závazky mezi členy společnosti na úkor individualismu a laissez-faire kapitalismu. 

Konzervativní revoluce je vzpoura proti liberalismu na mnoha úrovních a návrat k tradičnějším formám konzervatismu. Není to ovšem volání po návratu do minulosti, naopak, na rozdíl od zastánců přežité liberálně-konzervativní fúze, zaseknutých u Reagana a Thacherové, reflektuje současný stav společnosti a reaguje na současné problémy. Konzervativci si musí vybrat – můžou dělat kulisy skomírajícímu liberálnímu řádu, zakuklit se v intelektuálním snobismu á la konzervativní revoluce je přece oxymóron a tu a tam si vysloužit pochvalu od liberálů, anebo zabojovat a začít opět hájit konzervativní pozice a prosazovat konzervativní vizi. 

Autor působí v podcastu Notorické konzervy

Čtěte také:

Český volič čeká na českého Orbána

Komentáře (1)

  1. Soudě dle tohoto článku o konzervatismus stojím úplně stejně jako třeba o progresivismus či komunismus. Vůbec.

Napsat komentář