Green Deal Evropu vyhladoví, varovali odborníci v debatě Deníku TO

Vondruška o historii klimatu
„Všem stavům i městům nařízení dávám, pilně stavěti rybníky, jednak aby bylo postaráno o hojnost ryb pro potravu lidu, dále pak aby půda co nejvíce využita byla, zejména aby se voda z bahnisek a močálů v nich mohla shromažďovati, za účinku slunce a teplých větrů odpařovati a jako vodní pára blahodárně působili na okolní rostlinstvo. Mimoto má rybník ještě úkol v dobách rozlití vod trvalými dešti nebo táním sněhu velkou část vody zadržeti a tím náhlým povodním v krajinách níže ležících zabrániti. “
(Nařízení Karla IV.)

Po rozpadu Římské říše ovládly Evropu nejen zmatky, násilí a hlad, ale také nepříznivé chladné počasí. Klimatické podmínky se v celé Evropě začaly výrazně zlepšovat až počátkem 9. století. Převládlo stabilní, mírně deštivé a teplé počasí, které bez podstatnějších výkyvů trvalo až do konce 12. století. Některé studie o proměnách klimatu dokonce uvádějí, že tato čtyři století patřila ve střední a severní Evropě k nejpříznivějším a nejteplejším za posledních osm tisíc let.
Důkazů, které potvrzují dočasné zlepšení klimatu, je celá řada. Koncem 10. století se Viking Eiríkur Zrzavý usadil na ostrově daleko na severu. Pojmenoval ho „Zelená země, tedy Grónsko. Tehdy se tu rozkládaly travnaté pastviny, rostly zakrslé vrby a žila řada drobných savců, ptáků a ryb. Vikingové začali v Grónsku pěstovat obilí a žili zde několik století, než ho museli pro ochlazení klimatu opustit. V 9. století roztály alpské ledovce a lidé začali budovat vesnice vysoko v horách na místech, kde dříve býval ledovec. V důsledku oteplení bylo možné větší část roku používat k cestování přes Alpy vysokohorské průsmyky.
Oteplení mělo pro osidlování středověké krajiny a růst populace dalekosáhlé důsledky, které se nejvíce projevily v zemích na sever od Alp. Není náhoda, že právě v 8. a 9. století došlo ve všech zemích střední a severní Evropy k hlubokým společenským změnám. Teplé klima příznivě ovlivňovalo zemědělství (ojedinělé doklady té doby potvrzují dobré sklizně a vysoké výnosy). V důsledku většího množství potravin rostl počet obyvatel. Početnější populace potřebovala nový prostor pro svůj život. Úrodné oblasti v nížinách kolem řek byly obsazené již v předešlých staletích a neumožňovaly rozšiřovat zemědělskou půdu a budovat nová sídla. Proto se zakládaly vesnice i v kopcovitých krajinách, do té doby liduprázdných. Příznivé klima vyvolalo zásadní proměnu středověké krajiny v důsledku postupného osidlování lidmi. Tento proces vyvrcholil kolonizací ve 13. a14. století.

Středoevropské klima bylo ve 13. století stále ještě příznivé a nijak podstatně se nelišilo od předchozích staletí. Převládalo teplé počasí s vyrovnaným množstvím srážek, vhodné pro zemědělství, ovšem v zemích na severním okraji křesťanského světa se již začaly projevovat znepokojující příznaky postupného ochlazování. Koncem 12. století se zhoršily životní podmínky v Grónsku tak, že lidé opouštěli vesnice na pobřeží. Led se začal podél grónského pobřeží šířit na jih a počátkem 13. století si Vikingové stěžovali, že dokonce znesnadňuje plavbu lodí na Island. Klimatické změny zasáhly i některé vysokohorské evropské krajiny. Po mnoha staletích začaly alpské ledovce plíživě sestupovat z horských dolin do hustě osídlených údolí, ničily zavlažovací systémy polí a vytlačily modřínové lesy. To byly první příznaky globálního ochlazování, které v průběhu následujících staletí dramatickým způsobem zhoršilo životní podmínky celé křesťanské Evropy. V odborné literatuře se perioda let 1400-1850 označuje jako malá doba ledová.
Zatímco sever Evropy se potýkal se zhoršováním klimatu, střední a západní Evropa na této změně krátkodobě získala, zvláště na konci 13. století. Pokles teplot v Arktidě v té době ovlivnil vytvoření brázdy nízkého tlaku nad Grónskem a v důsledku toho se nad celou severozápadní Evropou zformoval stabilní hřeben vysokého tlaku, který přinášel teplé a slunečné dny. Tato anomálie trvala déle než třicet let. V té době se na severu Anglie začala dokonce pěstovat vinná réva, stejně tak jsou terasy na pěstování vinné révy doloženy na Drahanské vysočině (zaniklá vesnice Bystřec). Příznivé počasí vládlo i v českých zemích, zvláště v poslední čtvrtině 13. století. Během roku panovalo teplé a spíše suché počasí bez podstatných teplotních výkyvů. Květnové ranní mrazíky byly něčím naprosto neznámým.
Odhaduje se, že průměrná teplota v českých zemích byla na konci 13. století ve srovnání se současnou asi o 1,4 °C vyšší. I když ve 13. století převládaly slunečné dny, existovaly samozřejmě i výkyvy, které krátkodobě zhoršovaly počasí a znamenaly neúrodu a hladomor. Pro celou Evropu byl zřejmě nejhorším rok 1258, kdy obrovská sopečná erupce způsobila rozptýlení velkého množství prachu do atmosféry, náhlé ochlazení a nesmírně studené léto. Další velkou neúrodu (kombinovanou v českých zemích s válečným pustošením) přinesla léta 1281 a 1282.

Zatímco ve 13. století zažívali obyvatelé českých zemí teplé klima, na hranicích středověkého světa již začala průměrná teplota klesat. Proto nebyla střední Evropa na nadcházející klimatickou katastrofu připravená. Prvním velkým úderem, který zasáhl západní, severní i střední Evropu, bylo ochlazení a nekončící deště se záplavami na počátku léta roku 1315. Přišel první veliký hladomor, který na rozdíl od těch předchozích (lokálních) zasáhl podstatnou část Evropy a měl skutečně všeobecný charakter. Deštivé a studené počasí ovlivnilo i následující rok (uvádí se, že rok 1316 byl z hlediska pěstování obilovin vůbec nejhorším v celém období středověku). Zhroutila se produkce vína, byl nedostatek píce pro dobytek. Děsivý hladomor zasáhl i české země (v té době je ve Zbraslavské kronice poprvé zmiňován kanibalismus z hladu).
Katastrofální počasí (a s ním spojený hladomor) trvalo sedm let až do roku 1322, kdy se podmínky pro zemědělství o trochu zlepšily (ale již nikdy nedosáhly průměrných hodnot předchozích staletí). To byl reálný začátek klimatických změn v Evropě, označovaných jako „malá doba ledová“, trvajících až do poloviny 19. století. Jejich výsledkem bylo, že počasí v celé křesťanské Evropě se stalo velice nestabilním, převládaly deštivé roky s velkým počtem bouřek a teplota pravidelně oscilovala od extrémního chladu k rokům teplejším. Zdá se však, že výkyvy neměly globální charakter, ale omezovaly se jen na menší území (což zmenšovalo dopady hladomoru, protože bylo možno alespoň v omezené míře nakoupit obilí v sousedních zemích).
Průměrné ochlazení evropského kontinentu ve 14. století bylo ve srovnání se 13. stoletím zhruba 0,5 °C, což je v úhrnu změna zdánlivě nepostřehnutelná. To je ovšem statistický ukazatel, v praxi vládly v Evropě často arktické zimy, vyrovnávané co do průměrné teploty mimořádně horkými léty. Pokud bychom se přenesli do časů „malé doby ledové“, nepostřehli bychom zřejmě proti dnešku výraznější teplotní rozdíly, snad jen zimy by se nám zdály chladnější a léta naproti tomu někdy velmi teplá. Období extrémního sucha střídaly deštivé roky a záplavy. Výjimečný chlad a dlouhotrvající deště se vyskytovaly
vždy jen na určitém území či v jedné zemi, někdy trvalo špatné počasí celá desetiletí, jindy jen několik let. Prakticky každá generace obyvatel zažila neustálé kolísání počasí, které se krátkodobě zlepšilo a vzápětí následovalo prudké zhoršení. Při omezených hospodářských zdrojích právě tento faktor přinesl (na rozdíl od 13. století) do myšlení lidí pocit nestability a ohrožení. Ochlazování klimatu mělo dalekosáhlý vliv na všední život lidí, v historiografii často nedoceněný. Chladnější počasí si vynutilo změny v charakteru obytných staveb, v oděvu i způsobu zemědělství a rovněž v řadě návazných oblastí
výroby.

Nepříznivé změny klimatu, které zasáhly Evropu na počátku 14. století, intenzivně pokračovaly ještě v průběhu celé první poloviny 15. století. Teprve ve druhé polovině 15. století se klimatické podmínky do jisté míry stabilizovaly, ale počasí bylo stále chladné a deštivé. Zklidněná situace vydržela téměř do konce 16. století, kdy přišlo další prudké zhoršení. Ono zhoršení si ovšem nesmíme představovat jako pouhým okem viditelné globální ochlazení, neboť z hlediska statistických hodnot nebylo veliké (snížení průměrné teploty se oproti předchozímu století pohybovalo kolem 0,5 °C). Problémem bylo něco jiného, a to obrovská nestabilita počasí. Evropu sužovaly dlouhé a nesmírně mrazivé zimy, které střídala deštivá a velice horká léta (právě proto průměrné teploty o reálném stavu mnoho nevypovídají). V jedné z německých kronik se píše, že v roce 1423 „Severní a Baltské moře zamrzlo…, z Lübecku až do
Gdaňska se chodilo po zamrzlém moři“.
Právě tyto výkyvy počasí přinášely dramatické zhoršení životních podmínek obyvatel celé Evropy. Zemědělská výroba vycházela z tradičních postupů, a i když došlo v průběhu 14. století k řadě dílčích agrotechnických změn, nebylo středověké zemědělství schopno za stávajících klimatických výkyvů zajistit dostatek produkce. Během dlouhých a mrazivých zim vymrzaly osevy na polích, kvůli velkému množství srážek byla pole podmáčená, a když na jaře sníh roztál, bahnitá půda se nedala obdělávat a během deštivého léta bylo zničeno i to málo, co po zimě zůstalo. Proto docházelo k periodickým hladomorům a s tím spojeným hlubokým sociálním otřesům. Pokud se někdy středověk označuje jako věk hladu, pak to neplatilo ani tolik pro předchozí staletí, jako pro 14. a první polovinu 15. století. V českých zemích byla z hlediska nestability počasí nejhorší léta 1416 až 1446 (nikoli náhodou spadá právě do této doby husitská revoluce). Periodické výkyvy vyvrcholily v třicátých letech 15. století (mezi lety 1431 až 1436), kdy nastalo sedm let nesmírně chladných roků, provázených dlouhými mrazivými zimami s množstvím sněhových srážek a krátkých chladných lét s bouřkami s deštěm. Situaci v českých zemích komplikovala ještě morová epidemie.
Celoevropský hladomor, který ve třicátých letech 15. století propukl, se dá svým rozměrem a katastrofálními důsledky přirovnat k nejhoršímu hladomoru z let 1315 až 1322. Právě v souvislosti s hladomorem v letech 1433 až 1438 je třeba interpretovat poslední etapu husitských válek (rozpad polního vojska na soupeřící oddíly jednotlivých hejtmanů, spanilé jízdy za účelem opatření zásob, růst drancování). Válka a hladomor zpustošily zemi do té míry, že jedinou cestou k obnově života bylo ukončení válečného konfliktu