Menu
Přihlásit se

Komentář.

Kde leží meze novinářské etiky

Kritika to byla zdrcující. Nacházíme se úplně mimo novinářskou praxi i mimo pravidla žurnalistiky a naším cílem je podpírat předem ustavené názory neznalých, hloupých a nenávistných čtenářů. A čím jsme si zasloužili taková silná slova? Odvážili jsme se položit několik otázek ministru vnitra.

Pavel Cimbál Pavel Cimbál
Publikováno 06/02/2024
Doba čtení 3 min.
Ministr vnitra Vít Rakušan přebírá symbolický pytel na mrtvoly. Zdroj: Síť X / profil Víta Rakušana

Není to už asi úplně běžné, ale pod články Deníku TO stále najdete diskuze. Nejsou nijak moderovány, vyjma spamu a vulgarit, a kdokoliv do nich může svobodně nahlížet a libovolně přispívat. A kdokoli jiný zase na příspěvky ostatních reagovat. Věřte, nebo ne, ale čteme si je i v redakci, protože některé z nich opravdu stojí za to. Zrovna jeden takový, velmi kritický, jsem objevil pod odpověďmi ministra vnitra Víta Rakušana na našich dvaadvacet otázek. Celý článek najdete zde.

Zdroj: Deník TO

Nejsem novinář, ale programátor, a tak k psaní přistupuji trochu jinak. Píšu o tom, co mne zajímá, a získaná fakta se snažím, s jistým nadhledem, třídit, prověřovat a komentovat. A zajímá mne, pochopitelně, jak to dělají jiní, v oboru znalí a zběhlí. Na všechny tyto otázky mi, s jistou nadsázkou, dává výše zobrazený komentář pana Richarda Pavlíka určitou odpověď. Vida, konečně se něčemu přiučím. A tak si to vezměme po pořádku.

Pisatel uvádí jméno Marek Stoniš, ale to se v celém článku, který pranýřuje, vyskytuje jen v perexu s tím, že ministr vnitra reagoval na jeho post na síti X. Autorem textu je redakce Deníku To, nikoliv šéfredaktor sám. Od člověka, tepajícího kriticky novinářské přešlapy druhých, je to dost zásadní opomenutí hned v úvodu. Rétorickou otázku ohledně názvu titulu pak nemá smysl ani komentovat. Autor zajisté tuší, kam svým odsudkem přispívá a proč, a mimo jiné vidí název nahoře v liště.

Jak vypadá manipulativní otázka?

Další věty se pak dotýkají témat, která mne bytostně zajímají. Novinářské praxe, kterou v podstatě neznám, a pravidel žurnalistiky, o kterých jsem se doposud naivně domníval, že jsou dána toliko zákonem, svědomím a upřímnou snahou získat pravdivé informace o tom, co čtenáře zaujme. Ale ono ouha. Zjevně jsou zde výjimky týkající se emocí určitých skupin obyvatel, které právo na nekorigované informace nemají. Panují zde jakési obavy, že by snad jejich strach ze slušné západní společnosti a frustraci vůči úspěšným a tolerantním ona slušná západní společnost neustála. A tak se ve jménu zachování svobod musí zkrátka preventivně omezit.

Zajímavá je i kritika otázek samotných. Prý jsou manipulativní. Přitom, aby byla otázka manipulativní, musí předjímat určité východisko, které se nezakládá na pravdě. Z mainstreamových reportáží a debat jsem skoro nabyl dojmu, že jsou standardní veřejnoprávní výbavou reportéra či moderátora a další tituly nezůstávají v ničem pozadu, ale u pana ministra to náhle vadí. Aniž by autor uvedl, v čem konkrétně manipulace spočívá. Připomenutí nežádoucích faktů to asi nebude. Podsouvání opačného významu k tomu, co dotazovaný tvrdí, není zrovna totéž, co implikace z jeho tvrzení vyplývající.

Jedna z otázek, týkající se šifrovaného telefonu, s kterým si, dle slov pana ministra, hrály jeho děti, pak byla nazvána nejhlubší žumpou. Chápu správně, že je normální, aby měl ministr vnitra šifrovaný telefon na členy vyšetřované skupiny organizovaného zločinu, a byl nadále ministrem vnitra, ač si s ním volně hrají jeho malé děti? Opravdu je to natolik běžné, že se na to nesmí nikdo už ani zeptat? Něco mi z té soudobé novinářské praxe asi opravdu uniká.

Nevyžádaná psychoanalýza

Závěr sám je pak také půvabný. Pan Stoniš je prý absolutně zbytečný, a přitom mu pán k článku napíše takovouto nevyžádanou psychoanalýzu. Proč tedy? Slovo zcela tak můžeme rovnou škrtnout, a zabývat se spíš tím, jak je možné, že někdo, kdo si hraje na morální maják a etalon nepsaných pravidel žurnalistiky, neuznává ani tak základní disciplínu, jako argumentační logiku a konzistenci. Tvrzení, že někdo, kdo pokládá otázky, vlastně hledá něco jiného, než na co se ptá, je více subjektivním pocitem než věcným příspěvkem do diskuze.

A tak nevím zase nic. Prý jsou zde nějaká pravidla a nějaká praxe, ale zatím to spíš vypadá, že jsou zde především nějaká tabu, opovrhované skupiny občanů a privilegované elity. A z tohoto povědomí potom vyplývá vše ostatní tak nějak intuitivně. Kdo jej má pevně zafixované, veškeré přešlapy cítí a vidí jako pan Pavlík, ale to já bohužel nejsem, a zůstanu i nadále v hluboké, leč blahé nevědomosti.

A možná je to tak dobře…

Komentáře (14)

  1. Nepokládejte ty zákeřné otázky nejlepšímu ministrovi vnitra ever! Co kdyby se, chudák, cítil pod tlakem?! Už tak se chystá říct TO Fialovi! 🙂

  2. To víte, nepíšete jako Deník N a tak se zelení kryptobolševici předhánějí v urážkách. Pamatuju jistého soudruha Kojzara z Rudého Práva. Ten by jim mohl dělat šéfredaktora.

  3. Inu neni „bez cenzury“, jako „bez cenzury“! ☝️ Opatrne s temi otazkami, mohlo by se stat, ze Vam lide zacnou prilis rozumet! Chapaj, pane redaktor?

Napsat komentář