Je to až neuvěřitelné, ale i v dnešní době najdete lidi, kteří budou tento stav popírat. Žádná cenzura přeci není a rušení účtů neexistuje. A i kdyby, tak co. Pitómio na svém profilu také blokuje. A když jsme nadávali Zwratek Lemplové, tak nám komentáře taky smazala. To není žádná cenzura. Tu dělá stát. A nebo je, ale pak flasztenci a dezoláti cenzurují také. A přitom trapně kňučí. Kňučedníci.
A jestli Facebook někomu zablokuje účet? No a co? Žádný nárok na Facebook neexistuje. A svoboda projevu není bezbřehá. Lež není názor. A Facebook je soukromá firma, no neasi. Může si dělat co chce. Odsouhlasili jste pravidla komunity? Odsouhlasili. Takže nejste žádní kdysidenti, vy Společnosti pro obranu svobody projevu. Jste proruSSkou pátou kolonou a bude jen dobře, jestli Vás zablokují. Tam by Vás čekal gulag. A vůbec, založte si vlastní Facebook, když se vám to nelíbí. Nekonečné kňůůů.
Imbecilita takových mileniálních postojů, a omluvte ten příkrý výraz, leč výstižnější neznám, je do očí bijící. Mám právo nečíst, co nechci. A zrovnatak právo hlídat, co mi kdo píše pod mé příspěvky. Ale nemohu zakazovat psát a existovat někomu druhému. Jen proto, že se mi nelíbí, co má u sebe na profilu. A že si to lidé čtou.
Což bývá nakonec ten hlavní důvod pro cenzuru. O žádná pravidla komunity nejde. Vytvořili jste si vlastní účet, před mnoha lety, protože ho měli Vaši kamarádi. To nebyla žádná komunita Facebooku. To byla Vaše vlastní sociální skupina. A žádná pravidla si určovat nepotřebovala. Proč by také měla? A kým? Většina zemí, ve kterých Facebook před lety zakotvil, měla ústavní pořádek vzešlý z Listiny základních práv a svobod. Cenzura je zde jasně vymezena, článkem 17, jako nepřípustná. A v případě zásahů do osobního komunikačního prostředku obzvlášť. Chovat se takto mobilní operátor, je dávno před soudem. Ale u Facebooku není jediná osoba, který by za tyto praktiky nesla odpovědnost.
Digitální férovka
Ještě odpornější pak je, k čemu je facebookový mechanismus cenzury opakovaně zneužíván. Říkám tomu válka nul proti jedničkám. Jde o fenomén spadající do oblasti takzvané cancelkultury. Kdo by cenzuroval aktivistu, co má na Facebooku prázdný profil, s falešným jménem, ukradenou fotkou a pěti sdílenými memy? Sice má ještě deset podobných, ale ty také nikdo nečte. A tak se tyhle nuly zajímají o druhé. Zpravidla o jedničky. Typicky osobnosti, co mají hodně sledujících a dovedou ve svých komentářích peprně popsat, co lidi trápí a zajímá. Profily, který si každý rád přečte, ač s jejich názory nemusí souhlasit. A to aktivisty štve. Nebetyčně. Nemohou konkurovat a tak jim to ze závisti osladí.
Domluví se se čtyřmi stejně postiženými a jdou se svazáckým zápalem pro věc nahlašovat příspěvky. Klidně naprosto nezávadné, Facebook takové detaily neřeší. Závadnost určuje kolektivní konsenzus a ten tkví v počtu nahlášení. A tak, když zapojí všechny falešné účty, bývá společným úsilím dokonáno. Říká se tomu nálet. Jednička je umlčena a nuly se radují z dobře vykonané práce.
Je to taková digitální férovka proti svobodě slova jednotlivce. Všichni na jednoho, protože je to sranda. My jsme přeci anonymní. A máme účtů deset, tak co. Ale naše oběť to má jinak a právem to pocítí. A hlavně její čtenáři, budou mít po ptákách. Juchů.
Podobní výtečníci svou radost často sdílí. Rádi se vyskytují v diskuzích na serverech typu Okoun, Lopuch nebo Nyx, případně okolo podivných stránek, jako bylo Sdružení Bezcitných, Cynických a Zlých Individuí (sic). Tam se pak smějí třeba mulletům, prestižkám nebo tlustým lidem. Nebo flasztencům, náckům a zaprděným Čecháčkům. Nebo tomu, jak někdo z legrace upálil psa. Se zakladatelem SBCZI Jaroslavem Cermanem udělal svého času rozhovor i slovutný Goethe-Institut. Prý satira. A nebo taková Krabice živých. Stránky, kde si internetoví humoristé sází na to, kdo v daném roce zemře. Jako sportku. Kdo v krabce se svou tipovačkou neuspěje, je takzvaný kazismrt. Lolíci, kteří si myslí, že tady budou věčně.
Jsou to stránky, které provozovat jakýkoli dezolát, flasztenec nebo konserva, už je má dávno zrušené a stojí před soudem. Za ochranu osobnosti, internetovou šikanu nebo předsudečnou nenávist. Alieni, makakové a pokémoni. Náckové, fašouni a rajchlovci. Zaprdění Čecháčci, dezolé, mamynky a koblihy. Takhle jim tam běžně říkají. A nijak je nešetří. Prosazovaná klauzule o hanobení třídy a životního stylu by zde byla naplněna do puntíku po přečtení prakticky libovolného příspěvku. Nenávistné projevy a paušalizace jak z příručky neziskovky a to ani nemusím do Řeporyjí.
Ale tihle mohou. A smí. Nikdo je totiž nenahlašuje. Kopou správným směrem a do těch, kde je to dovoleno. A tak vesele existují. Facebooková cenzura je v tomto selektivní. Je založena výhradně na nahlašovacím aktivismu, a ten je vlastní toliko jedné ze stran.
Mrzení u Paralelních listů
Tedy, až donedávna. Jedna z dalších inkarnací těchto rádobysatirických stránek, Paralelní listy, skončila před pár dny zásahem cenzora. Prý porušovala pravidla komunity. Vzhledem k obsahu a měřítkům, jaká zde Facebook nastavil, je spíš s podivem, že se tak nestalo už dříve.
Pokud myslíte, že to bylo kvůli každodenní šikaně vybraných jedinců, se kterou celá ta třeskutá paralelní legrace stála a padala, tak nikoliv. Bylo to, cituji, „kvůli šíření pornografického a sexuálně vyzývavého obsahu“. Správce stránky, vystupující pod jménem Parzival, přesto trvá na tom, že šlo o nálet. Prý ví, odkud palba přišla a má sám ověřeno, jak je za konkrétních podmínek snadné nežádoucí stránku sundat. Zajímavé přiznání. Skoro to vypadá na první ochutnávku vlastní medicíny.
A ta se jim nelíbila. Náhle už cenzura nebyla fajn. Náhle už pravidla komunity vadila. Facebook byl sice stále soukromou firmou, ale uznalá rétorika kamsi vyprchala. Liberální demokracie své děti zklamala. Nástroj, o kterém se domnívaly, že je tu jen a jen pro ně a proti těm druhým, nečekaně selhal. Kouzelné. A to jsem, s neskrývaným zadostiučiněním, na svém Facebooku také okomentoval.
A jak to celé skončilo? Nestěžovali si. Ono není kam a komu. Tohle Facebook může. Se stim smiř. A tak si založili místo staré stránky radši novou. Dokonce odmítli i podporu ze strany SOSP, pokud fámy nelhaly. Žádná cenzura přeci neexistuje, tak co s tím. Budou se místo toho snažit uspět v Křišťálové lupě. Myšlenku neuhasíte, vzkazuje svým oponentům Parzival. Že by tím oponentem mohl být sám džin cenzury, vypustěný z lahve a donedávna plnící jejich přání, jej asi dosud nenapadlo.
Ale úspěch v Lupě jim přeji. Rád těmto angažovaným mládežníkům konečně popatřím do tváře, až si půjdou pro ceny. Osobně a neanonymně. Tedy, pokud nepřijdou v masce, jako onehdá pracovník Úřadu vlády Šimon „Jietienming“ Ehrlich, do Šťastného pondělí k Jindřichu Šídlovi. Ono dělat provládní a prorežimní satiru je totiž strašné riziko.
A závěr? Od doby, kdy jsem osud Paralelních listů na Facebooku zmínil, mi bylo obratem nahlášeno několik příspěvků. A následně zablokován profil. Nevím proč, nic závadného jsem v nich nepsal. A žádná cenzura přeci neexistuje a nikdo ji nezneužívá. Nebo je to přeci jen jinak, milé Paralelní listy? Napovězte.
Ale to už jste vlastně asi udělaly…
Koukám, že liptardští neobolševičtí lůzři, pro něž je totální cenzura vrcholným stádiem demokracie, jsou už nafouknutí vztekem jak pátrací balóny – jen prasknout. Jen se vztekejte, lžete, bonzujte a kolaborujte – historie nám ukázala, co s takovými.