Nezávislá senátorka Daniela Kovářová uspořádala v úterý pod patronací Podvýboru pro rodinu senátního Výboru pro sociální politiku konferenci Patchworkové rodiny. Podtitulem konference bylo – Patchwork jako zesilovač dobrého i zlého.
Na konferenci bylo přes 70 účastníků z řad advokátů, psychologů, soudců, odborníků a přednášejících. Mimo jiné psycholožka Alicja Leix, Hana Konečná, Leona Hozová, soudce Pavel Kotrada či proděkanka olomoucké Právnické fakulty Renáta Šínová.
Zástupy příbuzných
Patchworkové, tedy posešívané rodiny jsou fenoménem naší doby. Rozvedené páry, nová partnertství, v nichž se setkávají děti vlastní jednoho partnera s dětmi vlastními druhého partnera a s dětmi vlastními obou partnerů. Už jak to píšu, je to trochu „na hlavu.“ Nemluvě o prarodičích. Pokud prarodiče k pachtworku přispěli svými rozvody, může dítě z takto poskládané rodiny mít zástup babiček a dědečků. U umělého oplodnění je to ještě složitější. Metoda původně zaměřená na manželství, které nemohlo mít přirozeně děti, se začíná plíživě používat v dalších situacích párů, homosexuální nevyjímaje. Pak máme biologickou matku – rodičku, matku – dárkyni vajíčka, otce – dárce spermatu a zadavatele, tedy čekatele na potomka. A ti všichni mají také své rodiče. Co pak dítě, které v takové konstelaci přijde na svět?
Děti se v tom patchworkovém hábitu ztrácejí
Doc. Hana Konečná z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích na konferenci prezentovala svůj pohled pod názvem – Biologické, vlastní a cizí děti. Zabývala se zvláště umělým oplodněním, které EU považuje za tak důležité, že apeluje na jeho přístup pro všechny. Podle EU má ČR k asistované reprodukci špatný přístup! Měli bychom prý dle EU využívat darovaných vajíček a spermabanky nejen pro heterosexuální páry, ale také pro homosexuální páry a pro osamělé ženy. Bez ohledu na to, že to evokuje obchod s lidmi, že se v internetovém prostoru objevují katalogy dárkyň, spermabanky podle měsíčních znamení dárců, barva jejich kůže, očí, vlasů. Pro náhradní matky se doporučuje označení – nosička těhotenství. Není mimo ani názor ekologický, že takováto „velká rodina“ má menší uhlíkovou stopu!
„My se obětujeme pro děti, abychom je naučili, aby se jednou obětovaly pro nás, až budeme staří,“ uvedl další přednášející, JUDr. IClic. Ronald Němec, advokát, který mluvil o patchworkových rodinách z pohledu církevního práva. To je ovšem z hlediska projednávané materie opravdu pohled realitě velmi vzdálený: „Hodnota ženy dnes není v mateřství, není v partnerství, ale ve financích.“
Párový terapeut JUDr. Pavel Rataj mluvil o složitosti rozpadlých a znovu sešívaných vztahů. Většina lidí, kteří se „zamilují“ a odcházejí od rodiny, si podle něho: „Neuvědomují, jaké to je být rodičem, kde není biologická vazba.“ Podle něho proto řada partnerů v patchworkové rodině nejásá. „Někteří to chtějí urychlit,“ uvádí Rataj: „a pořídí si další dítě s novým partnerem.“ Rataj mluvil i o tom, že děti z patchworkových rodin mají přirozeně sklony k polyamorii, když vidí např. svého otce, jak může milovat jinou ženu než matku. O tom, že může dítě vidět, jak jeho otec miluje jiného muže, ani nemluvě.
Láska je láska, a co děti?
Jeden ze závěrů konference je, že děti z patchworkových rodin vnímají partnerství jinak než děti z rodin úplných. To je, vedle řady problémů, které patchworkové rodiny provázejí, vážné. TV Nova vysílá od letošního ledna seriál Jedna rodina, který téma zpracovává. V seriálu řada zapeklitých situací se závažným dopadem na děti má happy end. Myslíte, že můžeme předpokládat, že v realitě patchworkových rodin je to stejné?
Půjde-li rozpad klasické rodiny – matka, otec a děti – dál, možná budeme v naší společnosti za pár let všichni příbuzní, tedy jedna rodina. Anebo naopak, budeme tak „posešívaní“, až zůstaneme každý sám.
Vyrostla jsem v úplné rodině. Rodiče jsem nikdy neviděla se vzít za ruku, políbit. Oba hetero, oba své mimomanželské vztahy tajili, hádali se, byli nešťastní. Nerozvedli se kvůli dětem, přestože já bych byla nejraději, kdyby to bývali udělali…Dnes se rozvádí víc jak 50% rodin, jiní rodiče se ani nevezmou…opravdu tu hájíme tak pevné svazky, co dávají dětem stabilitu a ten správný pohled na partnerství? Není ten správný vzor trochu někde jinde třeba? Není třeba v lásce a respektu ke všem zúčastněným ? Není ta síla vztahů v dialogu, upřímnosti a pravdě? Manželé už tady můžou roky počít dítě s cizím dárcem. Neplodné ženy si zkrátka těhotenství prosazují za každou cenu, přestože jim příroda dává jiné signály…nerespektujeme právo dítěte znát svého biologického rodiče, vyrůstat s ním…tohle jsme dopustili, tak čemu se divíme, že se hranice posouvají dál? Neměli jsme diskutovat už předtím?