Sedm nešvarů angažované žurnalistiky

Demonstrace lidí nespokojených s prací České televize z roku 2022. Zdroj: Profimedia

Jsem programátor a hardwarista, tedy amatér, do novinářského řemesla spíše jen fušující. Ale tím spíš si všímám dobností, které jsou pro mnohé veterány v oboru možná už dávno normální, ačkoli by být nemusely. A vlastně ani neměly, protože slouží k ohýbání informace, namísto jejímu zprostředkování. Pošlapává se tak základní poslání žurnalistiky jako takové, což by byl, za normálních okolností, důvod pro vítězství novinářské konkurence, ale tu se u nás podařilo takřka kompletně vymýtit.

Tyto praktiky je nutné znát a umět je identifikovat, jinak jim nepozorný čtenář snadno naletí. A tak se je pokusím, na několika konkrétních příkladech, vysvětlit a pojmenovat. Možná budete překvapeni, ale je to jen odvar toho, co jsme zde už jednou měli. Ač, nutno říct, že docela silný. Část z těchto metod je modifikací argumentačních klamů, přizpůsobených pro formu jednostranného monologu. Další se týká selekce zdrojů a přístupu k dění samotnému. Třetím pilířem je pak kolektivní konsenzus a ostrakizace těch, kdo si dovolí informovat jinak, ale to už si musí jednotlivé redakce a postižení redaktoři vyřešit nejlépe sami.

Inverzní žurnalistika

Je to informování o něčem, co se nestalo nebo neděje. Typickým příkladem této techniky byl pondělní protest zemědělců. Namísto, aby se média řádně starala, proč se protest koná a co konkrétní zemědělci požadují, věnovala pozornost spíše lidem, kteří se rozhodli neprotestovat. A nikomu to nepřišlo divné. Když se někde koná fotbalové utkání, informují média, v rámci náhle nalezené vyváženosti, také o hráčích, kteří v něm nehrají? Nebo na festivalu o kapelách, které tam nevystupují? Koho to proboha zajímá? Nebýt na protestu zemědělců je přeci výchozí stav. Ten netřeba popisovat. Takových lidí byla před i po stoprocentní většina. Na tom, že někdo něco nedělá, nebo se někde něco neděje, nic pozoruhodného není. A zůstává otázka, proč o tom někdo cítí potřebu opakovaně informovat.

Repetitivní žurnalistika

Je to opakování nepodstatné jednotlivosti oproti většinově vnímanému jevu. Na protestu zemědělců to byl pan Miloš Malý, jehož slova o ukradené demonstraci rezonovala mainstreamem po několik dní. Později sice začalo prosakovat, že má jít o člena ODS, tedy vedoucí strany z vlády, proti které se protestovalo, ale to už nikdo nenapsal. Byla tu další kauza, uvědomělý Rohlík. A mně to došlo. Vedoucí úloha strany, uvědomělý, rohlík, to už jsem přeci někde slyšel. Bylo to před 35 lety, v listopadu 1989. Československý rozhlas tehdy mezi davem, cinkajícími klíči, našel, koho potřeboval. Komunistu, Žižkováka, kterého vychovala strana. Vadilo mu, že jsou studenti mláceni, ale chtěl to řešit stranicky. Aby když přijde do obchodu a řekne čest práci, ho někdo nepropíchl rohlíkem. Ten rozhovor šel do vysílání snad desetkrát po sobě. Nějaký redaktor, komunista, tehdy našel svého pama Malého, ale ten aspoň neříkal, ze mu Občanské fórum ukradlo demonstraci.

Asociativní žurnalistika

Jde o přidružování osob k jiným, aby nebylo pochyb o jejich charakteru. Začalo to vlastně už na manifestaci na Albertově, s účastí pěti prezidentů, v roce 2014. Konkrétně Česka, Slovenska, Německa a Maďarska. Shromáždění k výročí 17. listopadu sice skončilo značnou ostudou, dnes těžko představitelnou, ale liberální novináři zde neviděli nic až tak závadného. Je asi normální, že na nejvyšší představitele státu vrhá dav vajíčka a sendviče. Vždyť tam s nimi byl Zeman, tak si to zasloužili. Joachim Gauck si tak otřel žloutek a skořápku z hlavy a jelo se dál. Ale ne dlouho. Přesně o rok později, na tomtéž místě, už běžela asociativní žurnalistika samospádem. Na pódiu se objevil známý odpůrce Islámu a ilegální migrace docent Martin Konvička. A už byl špatný, protože byl vedle Zemana, a Zeman špatný, protože byl vedle Konvičky. Potřeba špatnost dokládat se tak tranzitivně přesouvá jinam, a doufá se, že chybějící zdůvodnění nějak vyšumí. Většina asociovaných zpanikaří, a snaží se z asociace vyvléknout, ale tím dají tomuto mechanismu jen dodatečné razítko oprávněnosti, a vůbec si nepomohou.

Emotivní žurnalistika

Je o náhradu prostých faktů zachycenou emocí, kterou už dál zpracovává představivost čtenáře. Jde o velmi nekalý způsob, kterak manipulativně informovat a přitom nic neříct. Vezměte si třeba známý incident Kateřiny Jacques Bursíkové, údajně brutálně napadené policistou Tomášem Čermákem na prvního máje 2006. Nikdo neřešil, co tam dělá, na demonstraci Národního odporu, a ještě s dvěma malými dětmi a proč strhla Čermákovi služební odznak. Emoce zafungovaly a Jacques se dostala v o měsíc později konaných volbách až do Parlamentu, kdežto Čermák u policie skončil. S třístivou zlomeninou obratle je s doživotními následky už navždy nepolicistou, aniž by cokoliv nezákonného provedl. Ta fotografie měla neskutečnou sílu. Když jsem ji, pro srovnání přístupu, připojil ke svému příspěvku na téma zásahu Rakušanových těžkooděnců vůči karlovi Kočímu před Národním muzeem, lidé si ji začali masově přeposílat, coby symbol násilí. Emoce fungovaly stále a natolik silně, že lidé nerozpoznali dávno známou kauzu, dvě dekády starou, a v textu zmiňovanou.

Supresivní žurnalistika

Jde o potlačení potřeby informovat o čemkoli, co se nehodí. Lhát se dá i mlčením. Určitě všichni dobře víte, o čem se psát mělo, ale nepsalo. Ať už šlo o skutečné příčiny invaze do Iráku, dopady a rizika ilegální migrace, teroristické činy islámských fundamentalistů v západních metropolích, pomajdanský nacionalismus na Ukrajině, demokratizaci Afghanistánu, konflikt v Sýrii, laboratorní původ koronaviru, nejasnosti ohledně schvalování a testování vakcín, zničený Nord Stream až po nedávnou ukrajinskou ofenzívu. Všude existovalo nemálo indicií, že věci mohou být i jinak, než se mainstreamově tvrdilo, ale nevěnovala se jim pozornost. Nehodily se do krámu a nabourávaly by narativ, což vidíme v současné době například na kauze střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jenže tato metoda má jednu slabinu. Je pasivní. Mlčením totiž dává prostor, aby někdo jiný informoval, ale to už řeší boj proti dezinformacím a nesprávným narativům, tedy žurnalistika represivní.

Represivní žurnalistika

Jde o snahu zabránit někomu jinému, aby informoval o věci sám. Vzhledem ke slabosti supresivní žurnalistiky jde o nutnou nadstavbu, zajišťující vyklizení konkurenčního pole. Konkurence existuje i v obchodu s informacemi, a dovede být velmi účinná, pokud má volný prostor k šíření. Informace je totiž zboží, které je svými konzumentry aktivně vyhledáváno, a u potlačovaných informací to platí dvojnásob. Bohužel zde není často jiné možnosti, než přímo trestat jednotlivé pisatele, protože potlačování setrvale vycházejících zpráv je jinak Sisyfovskou prací a bojem s větrnými mlýny. A tak nastupují různá nálepkování, defamace a odhalování proruSSkých narativů, aniž by dotyční měli s Ruskem cokoli společného. Nálepka má tu výhodu, že je opakovaně použitelná, dokud nepřestane lepit, ale to chvíli trvá. A zbytky lepidla na postižených částečně ulpí i tak, na což se spoléhá.

Saturační žurnalistika

Jde o snahu zaplnit informační prostor hlušinou a zúžit tak prostor k šíření jiných zpráv. Dalo by se říct, že jde v podstatě o infotainment jako takový, ale u něj nemusí být nutně cílem zužování, jako prosté zaplnění. Vysílací čas má totiž svoji obdobu i mimo vysílaná média, a škoda každého nevyužitého místa v existujícím dosahu i rozsahu. Tato metoda je obdobou pasivní agresivity, kdy takto vypouštěné mediální zprávy vlastně nic zlého nedělají ani nepředstavují, jen vzbuzují otázku, proč se média nevěnují tomu, co je opravdu důležité a co lidi zajímá. Nevýhodou této metody je její snadný kolaps do techniky, která čtenáře či diváky aktivně odrazuje, což je případ třeba Otázek Václava Moravce, kde už diváky nebaví koukat na tytéž tváře, aniž by slyšeli opoziční názor. A pokud tento pocit trvá delší čas, je rozhodnuto a odejdou jinam. A pokud jste dočetli až sem, jsem rád, že už jinde jste, a zmíněné nešvary to mají zase o něco těžší…