Zahradil: Jásot nad výsledkem tchajwanských voleb není na místě

Jan Zahradil. Zdroj: Profimedia

Vy jste v komentáři na svém facebookovém účtu napsal, že kolem výsledku voleb na Tchajwanu se šíří fake news. Jaké máte konkrétně na mysli?
Takový ten mediální a politický jásot nad vítězstvím vládní strany DPP je zkreslování reality. Ta sice vyhrála prezidentské volby, ale s pouhými 40 % hlasů, protože na Tchaj-wanu jsou volby jednokolové podle pravidla „první na pásce“. Dva opoziční kandidáti na prezidenta nasbírali dohromady 60 % hlasů, tedy de facto výraznou většinu. To znamená, že oproti minulým volbám v roce 2020 ztratila DPP cca 2,5 milionu voličů, tedy skoro třetinu. Dále: v souběžných parlamentních volbách dokonce DPP prohrála s hlavní opoziční stranou KMT (Kuomintang), přišla o 10 mandátů a ztratila většinu v Legislativním Yuanu (parlamentu). Takže podle mého názoru DPP utrpěla značné ztráty a pokud to má být označeno za vítězství, tak spíše Pyrrhovo.

Nazval jste výsledek tamních voleb na Tchaj-wanu volebním patem. Proč? Vždyť dosavadní vládní strana DPP, kterou podporuje česká diplomacie, a která odmítá politiku jedné Číny, má znovu svého prezidenta… 
DPP se nemůže už tvářit jako absolutní vítěz. Tchajwan je sice poloprezidentský systém, takže exekutiva je v rukou zvoleného prezidenta, ale ten bude stejně muset spolupracovat s opozicí, protože jeho strana nemá už parlamentní většinu. Taková situace byla na Tchajwanu naposled před dvaceti lety.

Posílí vliv Číny na Tchaj-wanu, když opoziční a zjednodušeně řečeno pročínský Kuomintang vyhrál parlamentní volby? 
Tvrzení, že Kuomintang je pročínský, je hloupé ideologické klišé, které tady razí lidé jako aktivista Jakub Janda z Evropských hodnot, jenž si za americké peníze zařídil na Tchajwanu pohodlnou existenci. Ale není tomu tak. Kuomintang není „pročínský“, jen nechce vyhlašovat nezávislost Tchajwanu. Uznává totiž princip jedné Číny, který si ovšem vykládá zcela opačně, než Čínská lidová republika. Ta s tímto přístupem ale celkem umí žít. Kuomintang je tedy lepším partnerem pro dialog, spolupráci a snižování napětí, což je podle mého názoru v celosvětovém zájmu. Důležité teď bude, jakou pozici zaujme ten „třetí vzadu“, tedy strana TPP, která ve volbách relativně slušně uspěla.
Původně dokonce chtěla kandidovat s Kuomintangem v koalici, což naznačuje, že jeho pozice jsou TPP bližší, alespoň pokud jde o vztahy s pevninskou Čínou. Za zmínku stojí, že ODS je spolu s Kuomintangem členem jedné globální organizace – Mezinárodní demokratické unie (IDU), která sdružuje pravicové strany. Proto jsem jako místopředseda IDU blahopřál Kuomintangu k vítězství v parlamentních volbách. Nikdo jiný to neudělal, zejména ne vedení obou komor našeho parlamentu.

Z českého pohledu se zdá, že volby na Tchaj-wanu byly klíčové pro celou Asii, minimálně ty demokratické síly, které vzdorují Číně. Jsou volby na Tchaj-wanu opravdu takovým tématem i jinde, než v samotné Číně a Tchajwanu? 
To věru nejsou. Byl jsem shodou okolností minulý týden těsně před tchajwanskými volbami ve čtyřech zemích JV Asie – Singapuru, Malajsii, Vietnamu a Kambodži – a vůle se o té věci bavit je tam nevelká. Lidově řečeno, zdá se, že jim spíš celá ta situace leze na nervy, považují ji za vnitročínský problém a chtěli by hlavně „klid na práci“. Pokud by Čína někdy zvolila silové, vojenské řešení, nemyslím, že by se v těchto zemích zrovna nějak hnali do podpory Tchajwanu. Potřebují vyvažovat vlivy, což mj. znamená, že sice budou spolupracovat s USA nebo s EU, ale v těch klíčových věcech proti Číně nikdy nepůjdou. Paradoxně tak téma Tchajwanu rezonuje daleko víc v Americe a Evropě, než v Asii samotné.  

Změní se česko – tchajwanské vztahy poté, co vládní DPP ztratila svoji dosavadní neotřesitelnou pozici? Má smysl investovat do nich i nadále tolik „havlovské“ diplomatické energie, jakou dosud předváděli oba předsedové našich parlamentních komor Miloš Vystrčil a Markéta Pekarová Adamová?
Česká zahraniční politika trpí několika trvalými neduhy. Jedním z nich je jakýsi mesiášský komplex, tedy přesvědčení, že jsme povoláni hlásat ve světě lidská práva a tzv. hodnoty, protože jsme tu měli Václava Havla. Dalším je „odezdikezdismus“, tedy snaha z vnitropolitických důvodů popřít vše, co v zahraniční politice dělal nějaký politický rival – v případě Číny exprezident Zeman. Dalším je konformismus – neumíme nebo nechceme u některých témat zaujmout vlastní, autonomní pozici a tak jen plaveme s proudem. To vše je dětinské a zahraniční politice země to vysloveně škodí. Předsedové obou komor jsou esencí zmíněných neduhů. Nejde jen o Tchajwan – připomeňme výpady předsedkyně Sněmovny vůči Maďarsku nebo radost předsedy Senátu z porážky polského partnera ODS (!) ve volbách. Asijský politický ekosystém tady skoro nikdo nezná, a tak někteří politici humpolácky dupou v čínském porcelánu v domnění, že páchají dobro. Přímo lidé z Kuomintangu mi naznačili, že ty různé parlamentní návštěvy považují především za PR návštěvníků samotných.

Český premiér vyrazí má na jaře vyrazit na zahraniční návštěvu Číny. Vnímáte to jako příklon k racionálnější a pragmatičtější české zahraniční politice? Co tou cestou vlastně může získat Česká republika, co Čína?
Pokud tomu tak opravdu je – zdůrazňuji slovo „pokud“ – snad to znamená, že kyvadlo vztahů ČR k Číně se ustálí někde v rozumné střední poloze, mimo extrém jak pročínský, tak protičínský. Až opadne pěna dní, ještě přiživovaná různými užitečnými idioty typu Etzler, bude vůbec zajímavé s chladnou hlavou prozkoumat, kde a jak vlastně vznikla ta antičínská paranoidní hysterie několika posledních let, kdo zejména a proč ji tlačil a jaké zájmy v tom hrály roli. Nejde zdaleka jen o Českou republiku.

Ne úplně vážná otázka závěrem: Měli by českého premiéra do Číny doprovázet předsedové obou parlamentních komor?
(smích…) Myslím, že po těch spektakulárních výkonech na Tchajwanu, se už do pevninské Číny nepodívají. Číňané mají dlouhou paměť.

Jan Zahradil je zpravodajem Evropského parlamentu pro strategii EU vůči Indo-Pacifiku.