Nejde přitom vůbec o rovinu nepodstatnou a zanedbatelnou. Tou rovinou jsou osobní motivace jednotlivých účastníků konfliktu. Pokud se nemýlím, vůbec prvním, kdo na tento rozměr konfliktu veřejně upozornil, je stávající proděkan Jakub Jinek v nedávném rozhovoru pro Katolické noviny. Ti nejhlasitější odpůrci děkana Vojtěch Novotného se totiž rekrutují z tábora bývalých proděkanů, kteří při poslední volbě neuspěli se svým kandidátem na děkana.
Obyčejné lidské neřesti
Je to snad pro celou kauzu irelevantní? Jde o banalitu, která nestojí za řeč? Kdybychom žili v ideálním světě, kde se lidé řídí výlučně věcnými, o logický rozum opřenými důvody, ve světě, v němž neexistuje mstivost, touha po odplatě či závist, bylo by uvažování o iracionálních motivech jednání skutečně bezpředmětné. Žijeme ale v takovém světě? Neexistuje snad mezi lidmi nenávist, žárlivost na úspěch bližního či pomstychtivost? Jistěže to vše existuje. Dnes a denně se s lidskou ubohostí setkáváme na každém kroku a každý poctivý křesťan dokonce přizná, že na ni stále naráží i ve vlastním nitru.
Moderní době se dostalo významného upozornění od myslitelů, jakými byli Nietzsche či Freud, že lidské jednání je pod silným tlakem iracionálních sil, a to dokonce i neuvědomovaných; takových, které – abychom si uchránili dobré mínění o sobě samých – ani nevpustíme do vědomí, vytěsníme je. Své nízké pohnutky pak halíme do vznešených řečí, maskujeme je ušlechtilými motivy: nám přeci nejde o funkci nebo o moc, my chceme sloužit a pomáhat. My rozhodně nejsme ubožáci, kteří by se mstili za to, že neuspěli se svým kandidátem na děkana, že nás z fakulty vyhodili nebo jsme tam neuspěli v habilitačním řízení. Nám jde přece o záchranu fakulty! Kam by to dopracovala, když my ji nebudeme řídit?
Kněžské ctnosti
Jistě. Vůle k moci, jak o ni hovořil Nietzsche, či Freudovo nevědomí nejsou determinanty, jimiž je možné vyložit veškeré lidské konání. Oba v mnohém přeháněli. Když ale pozorujeme obsedantnost, s jakou například hlavní hrdina celé kauzy Tomáš Petráček znovu a znovu štve proti stávajícímu vedení fakulty, je dobré si na Nietzscheho a Freuda vzpomenout. Z kdysi nadějného veřejného intelektuála se totiž postupem doby stal „emoční uzlíček“, který kudy chodí, tudy uráží každého, kdo si dovolí mít na svět a církev jiný pohled než on. Invektivami zdaleka nezasypává jen vedení Katolické teologické fakulty. Hnůj už nakydal i na emeritního rektora Jihočeské univerzity Tomáše Machulu, známého novináře Miroslava Koreckého či Zdeňku Rybovou, která svůj život zasvětila ochraně nenarozeného života. A nešetří ani biskupy.
Neměl by snad kněz lidi spíše spojovat, než na ně bez ustání útočit? Neměl by být smířlivý? Odpouštějící? Velkorysý? Nepatří snad k duchovnímu stavu pokora? V Petráčkově pojetí zřejmě ne. Stal se z něj vztekající se kněz, ovládaný nenávistí, pomstychtivostí a uraženou ješitností.
Ježíš nás učí, že hodnotu díla poznáme po jeho ovoci. Jakou hodnotu asi musí mít Petráčkova snaha odvolat děkana a ovládnout fakultu svými lidmi, když nese takové plody?
Čtěte také:
Progresivistické pokrytectví proniklo i mezi katolíky
Komentáře (0)