Kam kráčíš, ČT? Debata Deníku TO o budoucnosti veřejnoprávní televize

Kulatý stůl Deníku TO 25. 4. 2024 - Veřejná služba v oblasti televizního vysílání. Zleva: Tomáš Nielsen, Alena Maršálková, Marek Stoniš, Jiří Svoboda a Vadim Petrov. Foto: Deník TO

Pozvání tak přijali režisér a vysokoškolský pedagog Jiří Svoboda, jehož drama Skalpel, prosím považuji za jeden z nejlepších snímků v historii české kinematografie, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadim Petrov, právník specializující se na mediální právo Tomáš Nielsen a bývalá reportérka ČT Alena Maršálková.

Ne snad, že bych na základě jejich živé debaty změnil na tzv. koncesionářské poplatky názor, více než hodinový záznam mě ale pobavil a dokonce poučil. Hlavně, že se všichni zúčastnění, včetně moderátora, shodli na tom, že pořád Star Dance nemá nic společného s veřejnoprávní službou.

Alena Maršálková: Kývači a dezoláti

Začněme dámou, bývalá reportérka ČT hovořila o zlomu, který přišel v okamžiku, kdy se Česká televize stala vládní institucí šířící jedinou pravdu, přičemž cílem je donutit diváka ke „správnému“ myšlení. Podle ní reportéři hovoří o lidech, kteří o tom vůbec neví a nedostává se jim tak žádného prostoru k reakci. Česká televize dělí lidi na kývače a dezoláty.

Alena Maršálková dále poukázala na skutečnost, že na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání chodí sluncem zalitá čísla, za kterými je skryta instituce pracující na základě objednávky České televize. Analýza vzniká tak, že osloví 100 lidí, ze kterých 10 sleduje ČT a 8 souhlasí s obsahem. Důvěra v ČT dosahuje rázem 80 procent… Česká televize sice podle jejího názoru neplní veřejnoprávní službu, přesto by instituci nerušila. Je ale nezbytné veřejnou službu definovat a začít okamžitě pracovat na změně.    

Jiří Svoboda: Ředitel bez koncepce

ČT není schopna přinést za prozatímních 7,5 miliardy korun koncesionářských poplatků divákovi kvalitní původní tvorbu. Jak totiž prozradil režisérovi nejmenovaný dramaturg, je potřeba přehodit výhybku, protože na film o Franzi Kafkovi se nebude nikdo dívat. Nový ředitel Jan Souček podle Jiřího Svobody žádnou koncepci nemá, protože „koncepční změny“ zahájil jmenováním tří nových ředitelů, přičemž po půlroce dva z nich odvolal. Dále režisér připomněl, že v roce 1985 vyřešila britská premiérka neufinancovatelnost BBC zřízením komise, která nařídila redukci nákladů.

Velmi mě zaujala pasáž, ve které režisér Svoboda přednesl informace ohledně financování veřejnoprávního molochu. V loňském roce měla ČT k dispozici z koncesionářských poplatků cca 7,5 miliardy korun, z čehož na programy šlo cca 2,3 miliardy korun, tedy necelá třetina. Mzdy pozřely 2,5 miliardy, provozní náklady 1,8 miliardy. Uznávaný tvůrce rovněž debatoval s ředitelem divize Program, Milanem Fridrichem, aby po debatě dospěl k názoru, že televize vsadila na schopnost diváka akceptovat postupně se snižující kvalitu. Důležitá je sledovanost alespoň 33 procent, která garantuje řediteli ČT a managementu maximální finanční bonusy. A Milan Fridrich má přece malé dítě…

Tomáš Nielsen: Nechtějí, ale musí mít…

Specialista na mediální právo zastává názor, že nemá cenu bavit se o tom, jak něco financovat, když nevíme, co financovat. Netušíme totiž, co je to mediální veřejná služba v 21. století. Každopádně nikde není napsáno, že úkolem ČT je prosazování jediného názoru. Jak dále právník konstatoval, ČT chybí profesionalita a reportáže z internetu nemají nic společného s veřejnoprávní službou. Jako ukázku toho, co se děje v současné době, Tomáš Nielsen použil příběh ze seriálu Jistě pane, premiére, kdy Sir Humphrey Appleby pravil: „Ať lidi platí za fotbal, jestli ho chtějí, veřejnoprávní instituce jsou tady od toho, aby lidem dávaly, co nechtějí, ale musí mít“ K tomu dodal, že v tržním prostředí není možné financovat televizi konkurující komerčním subjektům, proto nechápe, proč se novela zákona zabývá sledovaností.

Podle Tomáše Nielsena není Zákon o České televizi špatný, problém vidí v tom, že ho nikdo nerespektuje a neprosazuje. Cílem má být prezentace na základě rozpoložení společnosti, nikoli dehonestace odborníků s jiným názorem, jak tomu bylo například v covidových letech. Jako další příklad zásahu do demokratické diskuse uvedl produkci veřejnoprávní televize před prezidentskou volbou, která dělila kandidáty na perspektivní a perspektivnější. Dále zdůraznil, že do novely Zákona o České televizi se vkládá ustanovení, podle kterého hodnoty jako pluralita názorů, rozmanitost či podpora vlastního vytváření názoru, by se měly vykládat pomocí odpovědného přístupu. V praxi to znamená, že ČT bude moci na jakoukoli kritiku odpovídat nezbytností odpovědného přístupu, protože poskytnutí prostoru konkrétnímu politikovi, se přece může rovnat potenciálnímu bezpečnostnímu riziku. Navíc, byť je ČT financována na základě zákonem předepsaných poplatků, je ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu nekontrolovatelná.

Vadim Petrov: Palebná síla

Podle radního postupuje rada v případě poskytování veřejnoprávních médií podle výkladu ministerstva vnitra. Současný stav přirovnal ke snaze zalepit děravý sud, přičemž po zalepení jednoho místa, začne o to více téct místo druhé… Rada nepoužívá analýzy třetích stran, ale vlastní, profesionální a nestranné, opírá se a rozhoduje na základě archivovaných precedentů. Na druhou stranu rada, která má na starosti celý mediální trh, může upozornit ČT, že, jako tomu bylo v případě moderátora Řezníčka v televizní debatě před prezidentskými volbami, se nejednalo v souladu se zákonem, ale tím to končí. V případě pokuty se totiž ČT obrátí na soud a vyhraje, neboť disponuje „palebnou silou“ umožňující zadání analýz, které vyhodnotí, že z její strany bylo postupováno nezávisle a nestranně. Ostatně, existuje judikatura, podle které může moderátor ve snaze podnítit debatu dopouštět subjektivity a neobjektivity.

Jak dále Vadim Petrov dodal, díky nástupu umělé inteligence žijeme ve světě, kdy nebude možno věřit ničemu. Mainstream touží po kazateli, který přináší pravdu, 80 procent věří tomu, že Česká televize tuto roli plní. Proto je nezbytné lidem říkat, co se děje za oponou a dát šanci Součkovi.