Menu
Přihlásit se

Proč podporujeme petici „Vyjádření umělců a kulturní veřejnosti…“

Vzhledem k současnému stavu institucí v oblasti umění patříme k těm, kdo uvítali petici Vyjádření umělců a kulturní veřejnosti k neúnosným poměrům omezování svobody uměleckého projevu a svobody slova, spojené s cílenou likvidací jedinečnosti a kreativity pod hlavičkou aktivistických tendenčních ideologií na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU), v Národní galerii (NG) a v rámci udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého (CJCH).

Milan Knížák Milan Knížák
Publikováno 01/07/2024
Doba čtení 4 min.
Umění a mozek, Ilustrační obrázek, Zdroj: Shutterstock.com

Nepřekvapuje nás, že petice vzbudila takový povyk. Znovu se v ní totiž přihlásila o slovo skutečnost, kterou by někteří lidé nejraději sprovodili ze světa. Přirovnání petice k Antichartě není jen projevem nesoudnosti a ztráty smyslu pro realitu, je snahou manipulovat pomocí temných událostí minulosti. Petice sdružuje občany velmi rozdílných ideových pozic a je zřejmé, že nemá nic společného se servilitou. Naopak, její autoři riskují, vědí, že budou přinejmenším zesměšňováni, protože se postavili globálnímu trendu.

Boj starců?

Opravdu je vyjádření petice jen bojem starců o moc, jak se dočítáme z řady dehonestujících kritik? Nespadá spíše rozdělování společnosti na starší a mladší (potažmo ostrakizace starší generace) do dnes tak často skloňovaného pojmu diskriminace? Autoři petice představují v součtu hlas zkušených profesionálů. Logicky většina z nich patří ke starší generaci, neboť je mezi nimi řada těch, kteří se podíleli na polistopadovém utváření struktur všech tří peticí kritizovaných institucí. Například se zde objevují jména nejméně 17 bývalých pedagogů AVU včetně dvou emeritních rektorů po roce 90 (!) Petici však po jejím zveřejnění podepsala i řada absolventů Akademie a zhruba polovina podepsaných (k dnešnímu dni 2278) nezveřejnila své jméno, těžko se tedy dohadovat o jejich věkovém průměru.

Na pozadí technicistně-korektního jazyka současných institucí může text petice působit neobratně – není prost emocí ani pochybení, které bylo opraveno dodatkem, avšak i takový hlas má své platné místo a měl by být brán jako relevantní. Pozoruhodná je spíš skutečnost, že i přes rozsáhlost, a tedy možnou problematičnost vyjádření, pokládají petenti sdělení za natolik naléhavé, že se jej rozhodli podpořit. Sílící nedůvěra v kulturní instituce a nesouhlas s prosazováním jejich hodnotové politiky na úkor umělecké svobody jsou tedy již nejspíš za hranicí únosnosti.

Domníváme se, že obsah petice nelze vztahovat pouze do osobní roviny (viz vyjádření rektorky AVU v pořadu Události, komentáře na ČT24 ze dne 14. 6. 2024). Téma výuky na vysokých školách výtvarného zaměření bylo v posledních dvou letech několikrát otevřeno a mediálně diskutováno (otevřený dopis Jiřího Černického, dokument Zkouška umění, iniciativy proti sexuálnímu obtěžování). Jak z dopisu pedagoga Černického, který je jeho osobní obhajobou odchodu z akademického světa, tak i z dokumentu, kde tvůrci zachytili étos generace nového tisíciletí, je patrné, že vzdělávání na vysokých školách uměleckého zaměření prochází změnou.

Jít s dobou

Chápeme, že dospívající generace Z, takzvaná internetová generace, je jiná než ty předchozí a je evidentní, že všichni zúčastnění vzdělávacího procesu se ocitají ve velmi nelehké situaci, která na ně klade nové nároky. O to více jsou možná zapotřebí učitelé ve své tradiční podobě. Názory se různí, ale hodnocen může být zejména výsledek vzdělávacího procesu, tedy například diplomantská výstava. Kéž by probíhající výstava diplomantů AVU ukázala, že petice se mýlí a výstava je obhajobou fungování nově zavedeného systému, kde se vedoucími pedagogy stávají i absolventi, kteří ukončili studium před dvěma lety. Závěrečné práce působí však z velké části naivně a nepoučeně. Skoro se zdá, že řada pedagogů již vyklidila své pozice. Můžeme se chlácholit, že AVU jde s dobou. Programová naivita a do jisté míry odpor k evropské tradici umění je dnes celosvětovým trendem. To však neznamená, že musíme této cestě přitakávat a stát se stejně průměrnými.

Zasažena i Národní galerie

I Národní galerie se vydává touto cestou a přizpůsobuje jí i své expozice. Vkrádá se pocit, že se již nejedná o svobodnou a nezávislou instituci, protože její kurátoři umění používají jako nástroj k prosazování ideově společenských témat. Expozice jsou přizpůsobeny novým narativům, čímž eliminují jedinečná poselství uměleckých děl. Podle kurátorů nové expozice Konec černobílé doby současné umění „nese vlajku emancipace, bojuje proti projevům xenofobie, rasismu a šovinismu.“ To však zdaleka neodpovídá spektru uměleckých proudů. S tímto tematickým požadavkem souvisí i projekt Evy Koťátkové prezentující Českou republiku na benátském Bienále. Národní galerie dopředu avizovala preferované projekty a uvedla kritéria, která nemají nic společného s kvalitou uměleckého díla (např. kritérium genderové vyváženosti autorů v týmu). Ve výsledku se tak důležitější stává aktuálně skloňované téma dekolonizace a vytěžování přírody než dílo samé. Použitá metafora příběhu uhynulé žirafy z pražské ZOO a způsob provedení celé instalace totiž více odpovídá úrovni dětské muzejní didaktiky než jedinečné umělecké reflexi světa. Národní galerie se kromě v petici uvedených potíží potýká i s vnitřními problémy – hromadnou rezignaci na členství a práci v odborných a poradních orgánech Národní galerie na počátku června podalo 23 odborníků. V otevřeném dopise projevují znepokojení nad aktuálním vývojem instituce, zejména nedostatečnou komunikaci a nestabilitu personální situace.

Cena Jindřicha Chalupeckého i podle některých teoretiků umění ztratila vazbu na stále platné poselství Jindřicha Chalupeckého zformulované v eseji O smyslu umění (Milena Slavická, Mirek Vodrážka). Chalupecký považoval umění za jedinečnou oblast, jež vtahuje do světa ducha celou existenci člověka. Současné nastavení soutěže a její výsledky hovoří o tom, že Cena Jindřicha Chalupeckého chce být spíše arbitrem správných hodnot namísto platformou otevřenou experimentu a hledání. Krom toho se pravidla jejího udělování natolik uvolnila a vzdálila původnímu konceptu, že je otázkou, zda by měla i nadále nést své původní jméno.

Domníváme se, že pokud uvedeným institucím záleží na podpoře umění, měly by být otevřeny tvůrčí pluralitě. Peticí proti omezování svobody uměleckého projevu vyjádřila řada významných osobností českého kulturního prostředí, stejně tak i široká veřejnost jasnou nedůvěru k fungování těchto vrcholových státních institucí. Každý daňový poplatník má právo jejich fungování zpochybnit. V případě takto silně podpořené kritiky by měla být ze stran příslušných ministerstev a vedoucích institucí uspořádána veřejná diskuse a z ní vyvozeny důsledky, protože stav těchto kulturních institucí je odpovědností nás všech.

Vilma Prázná, Hana Šauerová, Karolína Bílková

Čtěte také: Je ostudou AVU, že na ní učí Kateřina Olivová, Nedemokratická demokracie, Kulturní válka o Ježíše na AVU: trpící spasitel začal traumatizovat studenty

Komentáře (1)

Napsat komentář