Menu
Přihlásit se

Pojem „deep state“ (hluboký či podpovrchový stát), zaplavil americkou politickou debatu po překvapivém Trumpově volebním vítězství v roce 2016. Pojmenovává něco, co samozřejmě existovalo už předtím, ale nikdo se tím kriticky nezabýval, protože to zůstávalo hluboko pod povrchem, mimo pozornost veřejnosti, díky souladu s vládou Obamových demokratů, která ten hluboký stát „fundamentálně transformovala“.

Benjamin Kuras Benjamin Kuras
Publikováno 26/01/2024
Doba čtení 3 min.
Srp a kladivo, Ilustrační obrázek, Zdroj: Shutterstock.com

Je to ona síť institucí, které řídí chod státu a veřejného života, v nichž sídlí lidé neprocházející žádnými volbami, často dosazovaní vládou podle politického a ideologického souznění a loajality, a pak třeba i sabotující následnou vládu, která má odlišnou politiku. Instituce, bez nichž nelze vládnout a které vykonávají správu země zaběhlou setrvačností.  Státní a obecní byrokracie, ministerstva, bezpečnostní agentury, policie, soudnictví, zdravotnictví, pracovní úřady, školství, média, finančnictví, mega-korporace soukromého sektoru ovlivňující státní politiku, „neziskové“ organizace prosazující svou agendu v zákulisí. Ty instituce, do nichž zamířil onen proslulý neomarxistický „dlouhý pochod“.

Ovládnutí Obamou

Jejich personál stihla Obamova marxismem ovládnutá Demokratická strana vyměnit téměř dokonale. Ne ještě natolik, aby Trumpovým republikánům už tehdy znemožnila volební vítězství, ale už dostatečně na to, aby jim dokázala podrážet nohy po celou dobu Trumpova mandátu, neustále vůči němu vznášet neprokázaná obvinění, a znemožnit mu vítězství zopakovat o čtyři roky později.

Za Trumpa vyvřel hluboký stát na povrch v podobě otevřené sabotáže jeho politiky. Tou, jak pravilo jeho heslo, bylo „vrátit Americe velikost“, po osmi letech její demontáže, kterou Obama hned po zvolení odstartoval zahraničními návštěvami, včetně několika zemí islámských, během nichž se omlouval za hříchy, jichž se Amerika dopustila vůči světu, skládal pokání, a sliboval nápravu. Jako „pokoření supervelmoci“ zhodnotil Obamovo prezidentství konzervativní institut Heritage Foundation.

Trumpova srážka s hlubokým státem najednou ukázala, kolik toho už marxistická levice v těch institucích napochodovala a jak je dobře sehraná. Tedy, ukázala to aspoň té hrstce konzervativních komentátorů, kteří se nedali omámit Obamovou utopickou rétorikou, za niž dostal Nobelovu cenu míru. Už svou předvolební rétorikou získal 89 procent hlasů amerických muslimů, a to jak přistěhovalců, tak amerických konvertitů, jichž v posledních deseti letech přibývá okolo 25 tisíc ročně. Odměnil se jim jednak několika vlivnými funkcemi ve své administrativě, třebaže někteří byli podezřelí z kontaktů s radikálním Muslimským bratrstvem. A jednak otevřením Ameriky početnější muslimské imigraci, která na konci jeho dvojobdobí dostoupila (podle Pew Research) 3,45 milionů a 2 700 mešit, což byl třicetiprocentní růst od roku 2010.  

Z oněch konzervativních komentátorů pozorujících ten marxistický pochod, si připomeňme jména jako Bruce Bower, Mark Steyn, Tucker Carlson, Jamie Glazov, David Horowitz, Daniel Greenfield.  Z asi tuctu jejich knih na toto téma vyniká v detailech i čtivosti nejnovější America’s Cultural Revolution: How the Radical Left Conquered Everything (Americká kulturní revoluce: jak radikální levice dobyla vše) od Christophera Rufa.   

Diktatura intelektuálů

Kořenem amerického revolučního převratu byl geniální nápad Herberta Marcuseho nahradit neproveditelnou „diktaturu proletariátu“ (který byl se svou prosperitou spokojený) proveditelnější „diktaturou intelektuálů“ (kteří se za svou prosperitu styděli). Rufo sleduje napínavou historii přeměny intelektuální elity v revolucionáře prostřednictvím univerzit, se jmény a příběhy těch nejvlivnějších pedagogů a jejich aktivit od 70. let minulého století. Jejími propagandistickými trofejemi se stala hlavní média v čele s New York Times, Washington Post, několik televizních sítí a internetových serverů.

Po půl století vymývání vyskoškolských mozků americká elita (jak ji Rufo popisuje) ví se stoprocentní jistotou toto: Kapitalismus je zlo. Demokracie je diktatura peněz předstírající svobodu. Prosperita pracující třídy je otroctví koupené penězi. Amerika je postavená na bělošském rasismu, v němž černoši nemají šanci uspět (jako by neměla poločerného prezidenta, statisíce černých starostů, policejních důstojníků, akademiků, filmových a mediálních hvězd a úspěšných podnikatelů). Stejně rasisticky a vykořisťovatelsky se Amerika chová vůči ostatnímu světu.

Proto je nutné celý její systém demontovat a její vliv ve světě degradovat všemi možnými prostředky a metodami. Za pomoci kohokoli a ve spojenectví s kýmkoli ochotným se na demontáži podílet, vědomě či bezděky. Posunutím správné převýchovy z univerzit do základních škol a dětské kultury včetně Disnyeho filmů. Od cenzury nesprávných názorů a vyhazovů nesprávně myslících pedagogů po vnucování agendy LGB a propagaci transsexuality. Buďme všichni „woke“, neboť (poučí nás wokeisté) „woke znamená vnímavý k potřebám druhých, správně informovaný, ohleduplný, soucitný, pokorný a laskavý, toužící přeměnit svět ku prospěchu všech.“

Poznáváme v tom rétoriku starého dobrého laskavého utopického mládežnického komunismu, opět maskující tentýž dlouhodobý cíl „vytvořit společenský chaos směřující ke kompletnímu převzetí moci nahrazující osobní svobodu „skupinovou nadvládou.“ A stará dobrá marxistická strategie: čím bude hůř (vinou kapitalismu, samozřejmě), tím bude převzetí moci snadnější a přijatelnější, jako záchrana a vysvobození světa.

Jak se jí to daří, můžeme vyčíst ze sondáže Pew Research provedené v létě 2023, v němž jen 4 procenta Američanů zcela důvěřují a další 23 procenta jakž-takž důvěřují současnému politickému systému, nad nímž 63 procenta lámou hůl a obávají se o jeho budoucnost. Stejná 63 procenta jsou nespokojena s výběrem kandidátů. Znechucených nebo deprimovaných ze samého pomyšlení na politiku je 65 procent a 79 procent ji vnímá negativně. Že obě hlavní strany věnují víc času vzájemným potyčkám než řešení problémů, si myslí 86 procent.    

Sílící chaos prezidentství Bidenova (jež konzervativní komentátoři vnímají jako třetí prezidentství Obamovo), si probrouzdáme příště.   

Čtěte také: Jak Marx s Mohamedem dobývají Ameriku – 3. část

Jak Marx s Mohamedem dobývají Ameriku – 2. část

Jak Marx s Mohamedem dobývají Ameriku

Komentáře (1)

Napsat komentář