Prezidentské volby 2028 se blíží rychleji, než si to často připouštíme. Petr Pavel se s největší pravděpodobností „nechá přemluvit“, aby znovu kandidoval. Navíc už dnes testuje hranice ústavy a trpělivosti veřejnosti s manýry poloprezidentského systému. Otázka proto nezní, zda bude obhajovat, ale koho proti němu dokážeme postavit.
Česká politika po posledních sněmovních volbách připomíná spáleniště bitevního pole. Bývalá vládní garnitura se ocitla v opozici, rozštěpená, bez jasného lídra, který by dokázal oslovit širší veřejnost. Její „extremistická“ část – Piráti – se navíc ocitla v neoficiálním sanitárním kordonu, kde se politická relevance měří počtem obvinění části vlády z fašismu, neonacismu či „ohrožení demokracie“. Argumenty došly, nálepky zůstaly.
Skutečná politická frontová linie se dnes ale nevede mezi vládou a opozicí. Probíhá na ose vláda versus prezident republiky. A jejím symbolem se stal spor o (ne)jmenování Filipa Turka do vlády. Nejde přitom o jedno jméno ani o jeden resort. Jde o mnohem víc, o to, zda se z prezidenta stává aktivní politický hráč, který si vybírá ministry podle vlastního hodnotového filtru, nebo zda zůstane – alespoň navenek – arbitrem respektujícím ústavní zvyklosti.
Právě tady se začíná rodit prezidentská kampaň 2028. Ne v billboardech a sloganech, ale v každém dalším kroku, kdy hlava státu testuje, kam až může zajít. Jak málo mu v tom jeho odpůrci dokážou zabránit a jak moc mu jeho příznivci za to zatleskají – jde přeci jenom o potírání „dezolátů“, ne?
Od Havla k Zemanovi
Petr Pavel vstupoval do vysoké politiky s pečlivě vystavěnou aurou hodnotového prezidenta. Muže, který má vrátit na Hrad étos Václava Havla, tedy důraz na morálku, důsledné dodržování ústavy, kultivovaný jazyk a pevné ukotvení na „sovětsko-bruselském“ Západě. Pavel byl prezentován jako opak všeho, co Miloš Zeman symbolizoval: konfliktu, svévole a politického handlování. Jenže politika má nepříjemnou vlastnost: nutí aktéry ukazovat, kým skutečně jsou, ne kým se chtějí jevit.
Dnes, s odstupem několika let, se ukazuje, že Petr Pavel se Havlovi nepřibližuje a Zemanovi se vzdaluje jen rétoricky. Fakticky se naopak dostává na velmi podobnou trajektorii. Prezident, který měl být garantem ústavních zvyklostí, je začíná ohýbat. Prezident, který měl tlumit konflikty, je spoluvytváří. Prezident, který měl spojovat, si vybírá, koho považuje za hodného vstupu do exekutivy.
Odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem není marginální epizodou. Je to okamžik, kdy se prezident republiky vědomě vydal na šikmou plochu selektivního výkladu ústavy. Ne proto, že by kandidát nesplňoval zákonné předpoklady, ale proto, že neodpovídal prezidentovu hodnotovému nastavení. Jinými slovy: Pavel si osobuje právo posuzovat politickou přijatelnost ministrů. Přesně to, co bylo u Zemana označováno za ústavní zvěrstvo.
Mohlo být ale hůř. Už před volbami se Petr Pavel otevřeně vymezoval vůči možnosti jmenovat do vlády zástupce hnutí Stačilo! a SPD+. Stačilo! se nakonec do sněmovny nedostalo a Tomio Okamura, nutno přiznat, postupoval pragmaticky. Místo stranických figur nominoval odborníky, čímž prezidentovi vzal vítr z plachet.
Nechci si ani domýšlet, co by v této zemi následovalo, kdyby Pavlovi na stole skutečně přistála jména ministrů přímo spojených se Stačilo! nebo SPD. Ne kvůli těm jménům samotným, ale kvůli reakci Hradu, aktivistické „občanské společnosti“, Milionu chvilek a štítů liberálokracie. Ústavní krize by byla vydávána za obranu demokracie, nátlak za morální povinnost a prezidentská svévole za „hodnotový leadership“. V tu chvíli by už nebylo pochyb: Petr Pavel by se definitivně stal tím, čím měl být jeho pravým opakem. Prezidentem, který si z ústavy bere jen to, co se mu zrovna hodí.
Kdo musí prezidenta ve volbách vyzvat, aby byl Pavel odejit?
Na začátku je nutné si říct nepříjemnou pravdu. Petr Pavel nebyl v minulých prezidentských volbách náhodným soupeřem Andreje Babiše. Byl vybrán cíleně a s chladnou racionalitou. Uměl lépe česky, působil klidněji, měl uhlazený vzhled a kariéru generála, tedy přesný protipól podnikatelského „kverulanta“. Pavel byl ideální kandidát pro vítězství ve druhém kole, zejména u žen, městských voličů a lidí, kteří chtěli především antibabiše a antizemana.
Pokud chtějí Pavlovi odpůrci (a zejména současná vládní většina) v roce 2028 uspět, musí postupovat stejně cynicky a stejně promyšleně. Zapomeňme na spontánní kandidatury, osobní ambice a stranické hry. Bude nutné upéct protikandidáta šitého Pavlovi na míru. Jaký by měl být?
Především mladší než Petr Pavel. Ne nutně generační rebel, ale někdo, kdo dokáže přirozeně oslovit mladší voliče, pro které je současný prezident spíše symbolem minulosti než budoucnosti. Zároveň by měl být osobnostně i vizuálně přitažlivý. Proč? Protože prezidentské volby jsou i soutěží krásy – bohužel, a ignorovat to by bylo politickou sebevraždou.
Zcela zásadní je absence jakékoliv komunistické minulosti. Antikomunistická karta bude v roce 2028 možná vůbec nejsilnější zbraní. Petr Pavel se sice své minulosti snažil zbavit přepisováním své minulosti, ale stopa zůstává, a správně vedená kampaň ji dokáže znovu otevřít. Kandidát bez této zátěže by měl v debatách strukturální výhodu.
Stejně důležité je, aby nebyl straníkem. A už vůbec ne členem vládní většiny. Český volič dlouhodobě preferuje „občanské kandidáty“, nebo alespoň ty, kteří se tak dokážou prezentovat. Prezident má být nadstranický symbol, nikoliv prodloužená ruka koalice. To však neznamená, že by kandidát neměl mít plnou a jednotnou podporu celé vlády, tak jako tehdy Pavel.
A tady přichází klíčový bod: žádná strana nesmí nasazovat vlastního kandidáta. Nikdo. Žádné testování ega, žádné „my si to zkusíme“. Dívám se především na Vás… SPD. Pokud má existovat reálná šance Pavla porazit, musí vzniknout široká, disciplinovaná aliance – včetně konzervativní opozice a hnutí Stačilo!. Ne ideologická láska, ale chladná volební matematika.
Turek prezidentem?
Ve veřejném prostoru se několikrát objevila teze, že by potenciálním vyzyvatelem Petra Pavla mohl být Filip Turek. Současně jeho nejviditelnější kritik, politický antagonista a pro část veřejnosti zosobnění vzdoru proti „hradnímu establishmentu“. Na první pohled to dává smysl: osobní konflikt, jasná polarizace, čitelné postoje. Jenže právě to je problém.
Filip Turek není dobrým prezidentským kandidátem, a to ani přesto, že splňuje některé parametry ideálního protikandidáta. Ano, je mladší než Pavel, ano, je výrazný, maskulinní a mediálně provokativní, až z toho část progresivního spektra dostává „hysteráka“. Dokáže mluvit srozumitelně, ostře a bez servility. To vše by v kampani fungovalo. Ale prezidentské volby nejsou jen o tom, kdo je hlasitější nebo viditelnější.
Zásadní problém je, že Filip Turek je součástí vládní většiny. A jakkoliv to jeho příznivci neradi slyší, v České republice dlouhodobě platí trend: prezidentem se nestává aktivní politik moci, ale kandidát, který dokáže vystupovat jako občanská protiváha systému. Turek je dnes systémem – ať už se proti němu část médií vymezuje sebevíc.
Další slabinou je, že u něj nebude fungovat antikomunistická karta. Tam, kde by ideální kandidát mohl Pavla tlačit do defenzivy jeho minulostí, by se u Turka okamžitě rozehrála jiná hra. Fašistická, neonacistická, extremistická karta, osvědčený arzenál české mediální a aktivistické scény. Nezáleželo by na faktech. Stačily by titulky, vyfabulované kompro, fotografie vytržené z kontextu a permanentní morální lynč.
A to vše za situace, kdy je Filip Turek trvale v hledáčku novinářů. Každé slovo, každé gesto, každý starší výrok by byl pitván, reinterpretován a používán jako důkaz „ohrožení demokracie“. Prezidentská kampaň by se rychle změnila v nekonečný defenzivní boj, kde by se místo témat řešilo neustálé vysvětlování a omlouvání.
To neznamená, že by Filip Turek neměl v české politice sehrát významnou roli. Znamená to pouze, že prezidentem nemá být ten, kdo přitahuje kulometnou palbu, ale ten, proti komu ji protivník nedokáže ani legitimně spustit. Pokud má Petr Pavel v roce 2028 skutečně odejít, nebude to skrze čelní srážku dvou polarizujících figur. Bude to prostřednictvím kandidáta, který Pavlovi vezme jeho hlavní zbraně – klid, morální nadřazenost a zdání hodnotové bezúhonnosti.
Čtěte také:
(P)rezident fialové kocoviny
Generál troubí do boje
Posílat důvěrné SMS úhlavnímu nepříteli byla od Macinky chyba. Válka hysterického prezidenta s vládou teď může vypuknout naplno…
