Láska a sex v průběhu dějin

Navzdory tomu, že se milostná poezie dochovala už ze starověkého Egypta, často velice něžná i smyslná, má tehdejší pojetí lásky na hony daleko k romantismu 19. století. A ten je zase naftalínem čpící veteší ve srovnání s tím, co si dnešní mladí lidé představují, že je podstatou vztahů mezi chlapci a dívkami. Existuje i citový vztah mezi jedinci stejného pohlaví, ale chybí v něm to, co dělá heterosexualitu odvěkým pilířem dějin – plození potomků. A právě to je klíčem k chápání lásky v dějinách.

Láska a plození dětí

Naši předkové byli pragmatičtější, než jsme my, jinak by s mizivými technickými prostředky a omezenými zdroji potravin nepřežili. Vše, co dělali, muselo sloužit k přežití. Tím se nemíní jen fyzická existence, ale i fungování společnosti, protože jedinec sám zahyne. To platilo kdysi stejně jako dneska. Jenže my si to neuvědomujeme a klidně, vedeni podivnými ideologiemi ničíme společnost, v níž žijeme. Ne že by se i v minulosti nevyskytovali blouznivci, kteří chtěli zničit řád svého světa, ale naštěstí vždycky narazili na hradbu víry, moci a rozumu. Kdyby neskončili v izolaci, opovržení či na hranici, možná bychom tu už nebyli.

Slovo láska od nepaměti obsahovalo apriori činnost směřující k plození dětí. Bez potomků neměl národ budoucnost. Z dětí vyrůstali rolníci, řemeslníci a vojáci. Nad plodností se lidé příliš nezamýšleli, bylo zakódováno ve slově „láska“. Staroegyptskou bohyní lásky byla Hathor, zpodobňovaná jako kráva, tedy symbol plodnosti. Ve starověkém Sumeru byla bohyní lásky Inann, akkadsky Ištar či Aštarta. Její kult býval spojován se symbolickým probuzením přírody, které dá lidem úrodu. Vládce města musel někdy v chrámu před zraky lidu zasít své sémě do lůna Aštartiny velekněžky a tím zajistit blahobyt. I řecká Afrodita byla kromě smyslnosti a lásky i bohyní jara a přírodních sil. Sex a láska byly jedno a totéž a chápány byly jako plodící síla světa.

V dějinách není naštěstí nic izolováno od citů a individuality člověka. Lásku chápanou jako společensky užitečný vztah mužů a žen, posvěcený Bohy, vnímali lidé i skrze rozkoš, kterou jim tělesný styk přinášel. Byl to příjemný bonus navíc. Co je boží, je povznášející. Staří Egypťané byli tak trochu hédonisty, byli veselí, uměli si život užívat a měli ho rádi. Jsou také autory nejstarší milostné lyriky. Jak vám zní čtyři tisíce let staré verše: „Láska mi dává sílu – je mým kouzelným zaklínadlem. – Hledím na touhu srdce svého – stojí přede mnou“? Staří Řekové sice opěvovali krásu, ale ve skutečnosti se spíše narcisisticky opájeli sami sebou.

Maskulinní Řečko, dekadentní Řím…a hřísné křesťanství

Řecká kultura byla veskrze maskulinní. Je typické, že jediné dochované projevy lásky z úst ženy pocházejí od básnířky Sapfó, která opěvuje lesbickou lásku. To starověký Řím byl v tomto ohledu liberálnější, a navzdory poetickým básním Ovidia či Vergilia byl cit považován spíše za přítěž. Láska byla nahrazena tělesnými rozkošemi, které rovnoprávně a svobodně vyhledávali muži i ženy. Carpe diem!

Pak se ale rozpadající a dekadentní římskou společností začalo šířit křesťanství, které přijalo přísný étos judaismu. Styk muže s ženou bez důvodu je hříchem. Je nezbytný pouze k plození dětí, jedině to je křesťanský smysl tohoto konání. Děti se ovšem směly v křesťanském světě rodit pouze z manželského lože.

Pokud se tělesně stýkali svobodní lidé, bylo to smilstvo, před kterým varuje už bible, a je to tedy hřích. Hřích, hřích, hřích! Tohle stigma prostupovalo veškerým životem křesťanů. Tedy, podle představ církve a některých fanatických věřících. Byl totiž obrovský rozpor mezi teorií a praxí. Což je ostatně fenomén všech společností, kde ideologie začne ujařmovat lidskou přirozenost.

Muž si bral ženu obvykle podle rozhodnutí rodičů a teprve po svatbě spolu sdíleli manželské lože. Cit nebyl důležitý. To ovšem neznamená, že se mezi manželi časem nevytvořilo pevné pouto. Společné zájmy je sbližovaly. Rodiče totiž dbali na to, aby se snoubenci k sobě hodili. K čemu by byla pekařovi manželka, která vyrostla v rodině kováře a znala jen práci se železem? K čemu by byla žena, která neuměla vařit? Pokud byli oba rozumní, časem se vytvořilo pouto, které by se dalo nazvat „středověkou láskou“. Zvláště pokud dala žena manželovi děti, a především syna – dědice. I ve středověku byla totiž plodnost alfou a omegou manželství. Všichni chtěli mít děti, a tedy dědice. Rod pokračuje v potomcích. Ti udržují památku rodičů, postarají se o majetek a modlí se za ně.

Modlení během sexu

Potenciální plodnost ženy byla zvláště důležitá ve vyšších společenských kruzích, kde šlo o velké majetky. Hledání nevěsty pro panovníka nebylo snadné. Nesměla být blízká příbuzná, což bylo s ohledem na provázanost panovnických rodů těžké. Dalo se to však vyřešit papežovým dispensem, který mohl povolit sňatky vzdálenějších příbuzných. Šlo také o mocenské zájmy a věno, ale důležité bylo, aby budoucí panovnice dala zemi dědice. Proto posílali diplomaté tajné depeše, v nichž popisovali dcery na cizích panovnických dvorech. Ten jazyk má většinou blízko ke koňským handlířům: „Princezna Anna má široké boky a pěkný zadek, neměla by mít problémy rodit.“

Hans Holbein ve službách anglického krále Jindřicha VIII. objížděl panovnické dvory a skicoval tváře potenciálních nevěst, které posílal králi. Přesto se nám ze středověku zachovaly desítky a možná stovky milostných písní trubadúrů a minesengrů. Ty nejstarší, rytířské, sice vyznávají lásku k ženě, nicméně nejde o ženy pozemské, ale spíše o hold Panně Marii. Ta byla idolem rytířů a pro ni byli ochotni položit život.

Tohle se mění až ve 14. století, kdy do literatury vstupuje světskost. I tam však nejsou milostné písně určeny konkrétní ženě, ale abstraktnímu ideálu. Lidé se teprve učili, co je láska a jak si jí užívat. To ovšem znamenalo vymanit se z pout víry. Církev totiž ani v manželství nepřipouštěla mezi partnery lásku. Jejich soužití mělo sloužit výhradně odkazu Ježíše Krista. Jistý mravokárce napsal návod, jak mají správní křesťané užívat lože manželské. Žena má ležet na zádech a oddávat se svému manželovi se zavřenýma očima a celou dobu se má modlit, aby dítě, které z toho spojení vzejde, bylo zdravé a stalo se dobrým křesťanem. Pokud má žena z tohoto konání potěšení, hřeší! Pokud dokonce svého manžela povzbuzuje a dráždí, je jeho povinností ji za takovou vyzývavost potrestat, aby věděla, kde jsou hranice cudnosti a jak se má správná křesťanka chovat. Představa, že muž má nejen právo, ale dokonce povinnost dohlížet na mravy své ženy a případně ji trestat, vychází z judaistických kořenů křesťanství.

Ve starověku si v mnoha východních kulturách muž manželku „kupoval“, tedy platil její rodině za to, že si ji odvede. Toto výkupné bylo kompenzací za to, že rodina přišla o pracovní sílu, kterou získal cizí muž. Je logické, že pak dohlížel na to, aby plnila, kvůli čemu za ni zaplatil.

V křesťanství to bylo jinak. Od antiky si muž ženu „nekupoval“, ale naopak, žena musela přinést věno, aby si ji manžel vzal a staral se o ni. Tuhle proměnu měla na svědomí monogamie. Ve starověkých kulturách bylo běžné mnohoženství. Čím více měl muž žen, tím více pracovních sil. To znamenalo, že nevěsty byly úzkoprofilové zboží, protože jich byl na trhu v podstatě nedostatek.

Za nevěru smrt

Při monogamii byla situace opačná. Podle dostupných výzkumů se dříve rodilo o něco víc žen než mužů. Moudrá příroda totiž věděla, že ženy jsou pro demografický růst důležitější než muži (navíc byla vysoká úmrtnost při porodech a v období šestinedělí). Kromě toho platila zvyklost, že ženit se mohl jen ten, kdo byl schopen manželku uživit. Proto tu byla početná skupina mužů, kteří neměli nikdy naději se oženit: čeleď, tovaryši, studenti, městští služebníci, ale i veliká skupina vázaná na církev a podléhající povinnosti celibátu.

Aby se dívka vdala, musela mít věno (byl to vlastně systém středověkých rodinných pobídek, aby získala manžela). Právně byla žena díky věnu zákonem chráněná. Věno byl její majetek, de iure byla ve světských záležitostech v obci rovnoprávná s mužem. Ovšem na církevním poli, kam spadala morálka, byla plně podřízená manželovi. To vycházelo z církevního pojetí prvotního hříchu, jehož se v ráji dopustila Eva, když podlehla svodům hada a utrhla jablko poznání. Všechny ženy si jako stigma nesou toto Evino dědictví a stejně jako ona jsou všechny náchylné hříchům podléhat.

Z tohoto ideologického názoru vycházelo mužovo právo vládnout v rodině. Navazovalo na starořímské právo, které dávalo mužům „ius vitae necisque in uxores“, tedy právo na život a smrt v manželství. Ve středověkém právu se aplikovalo především na případ manželčiny nevěry. Tu netrestalo královské právo, ale sám manžel. Původně měl právo nevěrnou manželku, pokud ji přistihne, na místě zabít. Právní kodex Brikcího z Licka z 16. století nařizuje pro cizoložný pár trest naražení na kůl, ale pod podmínkou, že podvedený manžel přistihne svou manželku in flagranti a bude mít při tom po ruce svědectví sedmi důvěryhodných osob. Neznám jediný příklad, kdy by byl tento trest vyměřen.

Právo mužů vládnout v rodině pevnou rukou nebylo však absolutní. Už v Dekretech knížete Břetislava z roku 1039 je ustanovení, podle něhož bylo trestáno domácí násilí, které by muž spáchal na své ženě. Současně se však objevuje pasus o potrestání manželky, pokud by se dopouštěla násilí na svém muži. Z městských knih víme, že takové případy existovaly. Ženy pracovaly a mnohé měly pádnou ruku.

Erotický pardon

To ovšem nesla doba, nepotrpěla si na jemnocit. Každý si musel vydobýt své místo na slunci sám, beztoho, aby ho společnost vodila za ručičku. Obecně však v rodinách vládla jistá vzájemná úcta daná tím, že oba, muž i žena, museli plnit své povinnosti, jinak by rodina zemřela hladem. Muž musel obdělat pole nebo vydělávat peníze řemeslem či obchodem a žena obstarat domácnost a zajistit jídlo. Z toho vyplývá, že doma měla slovo žena, zvláště pokud byla matkou. Na veřejnosti ovšem vystupoval za rodinu muž. Manželství tedy nebylo věcí romantické lásky, ale fungující kooperace. Svobodní lidé neměli právo sex provozovat. Výjimkou bylo, pokud si svobodný mládenec zaplatil nevěstku. Ve středověké společnosti žilo mnoho mužů, kteří neměli možnost se oženit, ale měli své potřeby, a podle církve bylo lepší, pokud je realizovali v hampejzech, než aby obtěžovali počestné měšťanky a jejich panenské dcery, nebo se dokonce na nich nedejbože dopustili násilí. Ne každý však chtěl své touhy řešit s nevěstkou.

Sex mezi svobodnými se nazýval smilstvo a bývaly za něj různé tresty – pranýř, veřejné práce, pokuty, mrskání metlami. Jenže to by nebyli lidé, aby si nedokázali pomoci. V Benátkách mladí lidé, kteří se chtěli pomilovat, uzavřeli večer manželství, to bylo snadné. Nebyla třeba asistence církve, stačilo dát si slovo. Pak strávili noc legitimně. Nu a ráno se „rozvedli“, tedy dohodli se, že manželský slib neplatí.

Je pochopitelné, že sex byl důležitou součástí života. Byl nesporně důležitější než dnes, neboť potence našich předků byla vyšší než naše. Fyzicky pracovali, většinu dne trávili venku na čerstvém vzduchu, jedli prostou stravu bez cukrů a chemie. A měli tedy dost sil.

Zima, čas zábavy

Církev sice brojila proti tělesnému styku „pro potěšení“, ale jsou věci, které těžko lidem vezmete. Církev to chápala, a i když fanatičtí mravokárci hrozili peklem, de facto přivírala oči. Řada lidových svátků v sobě nesla cosi jako „erotický pardon“. Masopust, označovaný jako svátek bláznů, přímo ponoukal k erotickým hrátkám. I když to lidé už vlastně ani netušili, navazovali na dávný pohanský zvyk vítat jaro sexem, který „probouzí přírodu“.

Během léta, kdy pracovali doúmoru, šetřili většinou síly, aby zvládli orbu, žně, senoseč. Když ale bylo obilí ve stodole a mlátilo se, venku začaly zimní plískanice a lidé byli zalezlí doma, nastal čas zábavy. Sousedé se večer scházeli, dělaly se drobné domácí práce, zpívalo se a vyprávělo, hojně se popíjelo a mnohdy tyhle večery končily tím, že se lidé podle chuti spárovali a užívali si. Jak se podle vzácně dochovaných zmínek zdá, ne vždy manželé se svými manželkami.

Nešlo o obscénnost, byli tak zvyklí, protože venku mrzlo a dům měl jen jednu vytápěnou jizbu. Činnosti, dnes považované za intimní, lidé neskrývali, protože pro intimitu prostě neměli technicky možnosti. To je samozřejmě pohled dovedený až na dřeň. Nicméně vypovídá o tom, že tělesno hrálo prim, protože prostě doba byla taková. To však neznamená, že by lidé navzájem k sobě nic necítili. Jen ta škála pocitů a citů byla jiná než dnes. Nedělali si těžkou hlavu z marginálních zbytečností, jako jsou přebujelá lidská práva, ale v první řadě mysleli na to, jak uživit sebe a svou rodinu, jak si zajistit bezpečí, získat nějaký majetek a ten předat dětem. Racionalita na prvním místě.

Novověk: Konec radosti z mateřství

Teprve v průběhu novověku se tyhle hodnoty začaly měnit. S růstem efektivity práce a stoupajícím blahobytem se najednou stalo, že v mnoha rodinách už nemusela žena dřít sama, protože měla děvečku či služku, a najednou se začala dostávat do jakéhosi vakua, protože ztrácela status, který jí zaručoval rovnoprávnost s mužem. Už nebyla nepostradatelná.

A časem se to ještě zhoršovalo. Přišly různé kuchyňské vymoženosti jako sporáky, ledničky, roboty či polotovary a najednou to, co bylo pro manželku náplní na celý den, se smrsklo na pár hodin. Ba covíc, když žena neuvařila, nebyl problém zajít do restaurace. Žena se v tomhle modelu dostala v rodině z hlediska významu na druhou kolej. Manželství už nebylo rovnoprávným soužitím dvou subjektů, kdy jeden bez druhého nemohl existovat. To samozřejmě bralo ženám sebevědomí a nakonec vyústilo v logickou, byť současně absurdní snahu začlenit se do světa mužů.

Ten proces není samozřejmě tak jednoduchý a přímočarý, jak ho ve zkratce popisuji. Roli sehrál například nástup protestantismu, který vycházel z fundamentalismu raného křesťanství a přímo nutil ženy, aby se stáhly z veřejného prostoru. Zvláště viditelné to je v anglosaských zemích, v nichž se v lepších společnostech vytvářel paralelní rodinný život – muž ve svém klubu a žena u odpoledních čajů s přítelkyněmi při přípravě dobročinných bazarů.

Rovnoprávnost, přírodou založená na dualitě pohlaví, se tím narušila. Kapitalistická společnost totiž záhy přišla na to, že žena by mohla být levnou pracovní silou a muž může v důsledku toho dostávat nižší mzdu. Původně musel vydělat na celou rodinu, teď na to byli dva. A tak se začalo měnit i pojetí vzájemných vztahů.

Jen ženě je ovšem dána schopnost plodit potomky. Tahle věc byla zpočátku ještě zohledňována a na ženu bylo naloženo dvojí břímě. Aby mohla pracovat, pomáhalo se jí jeslemi a v obchodech potravinami, které sice za moc nestály, ale dalo se z nich rychle připravit jídlo. Jenže modernistické šílenství vzalo mnoha ženám i tu poslední radost – radost z mateřství. A tak svou vykořeněnost z přirozeného chodu světa transformovaly do touhy prosadit se ve světě mužů. Nikoli ovšem svou ženskou přirozeností, ale jako epigon mužů.

Je to nebezpečná ideologie, která ohrožuje budoucnost všech a ve své podstatně škodí i ženám,protože nám příroda (nebo Bůh, jak chcete) nějak rozdala karty a musíme každý hrát s tím, co nám bylo dáno do vínku. Společnost by měla udělat vše, aby se obnovil přirozený chod světa s úctou k oběma pohlavím. Mateřství je totiž stejně důležité jako kariéra ve firmě. Jen je třeba, aby to společnost prosazovala a uznala. A aby byla rodina zabezpečena tak, aby se žena mohla věnovat primárně tomu, proč je ženou.

Racionalita, to byl reálný obsah pojmu láska v minulosti. Někde jsem četl, že nejkrásnější žena je žena matka. Láska není romantická báseň či telenovela, je to realita. Ovšem to by nesměly modernistické šarády zničit mužství. Neboť ženy mohou být krásné a milované jen tehdy, pokud vedle nich stojí skutečný muž. A těch po hříchu ubývá. Zástup mamánků, single sobců a chlapečků, kteří se rozpláčou, když se na ně někdo křivě podívá, začíná být hrozivý. Na lásku musí být totiž vždycky dva. Stejně jako na sex. Jenže pomilovat se dokáže každý trouba, ale vybudovat si krásný a pevný vztah, to chce čas, rozum, ale i ochotu, toleranci a někdy i trochu sebeobětování. Z obou stran. Na to dnes slyší málokdo, protože modernistický svět je světem sobeckým. Doufám však, že nakonec přece jen zvítězí okřídlené latinské heslo „Amor omnia vincit!“.

Text vyšel v květnovém čísle časopisu TO.