Po silně proukrajinském vystoupení ministra obrany a generálského důchodce Jaromíra Zůny se z nehynoucí lásky k Ukrajině vyznal další člen vlády. Tentokrát jde o nevojáka, vlastníka modré knížky a osobu v nejlepších produktivních letech – Petra Macinku. Zřejmě jen shodou okolností oba získali ministerské posty tak trochu omylem.
Zůna toužil po funkci náčelníka generálního štábu, kterou však Černochová – možná ke své pozdější lítosti – svěřila válečníkovi Řehkovi, jenž kromě všeho válčil i s ní. Zůna, jinak veřejnosti prakticky neznámý, se nakonec díky vládní strategii Tomia Okamury a Radima Fialy stal překvapivě „ministrem–odborníkem“. A Macinka, po volbách mířící na životní prostředí, se v Černínském paláci ocitl jen díky Turkovým eskapádám a prezidentově mylnému výkladu ústavy.
Nicméně český ministr zahraničí Petr Macinka během své návštěvy Kyjeva prohlásil, že Ukrajina udělala velké ústupky a teď je na řadě Rusko, aby přineslo své kompromisy. Tato slova zní jako z jiného světa – světa, kde se geopolitika řídí idealismem, a ne realitou síly. Macinka se naprosto mýlí, když pochlebuje Ukrajině a tvrdí, že nyní musí ustoupit Rusko. Ve skutečnosti situace na frontě i americká geopolitická vize hrají přesně do karet Kremlu, a vyzývat Moskvu k ústupkům je nejen naivní, ale i nebezpečné.
Podívejme se na vyjádření klíčového poradce Donalda Trumpa, Stephena Millera, považovaného za „Trumpův mozek“. Ten v kontextu nedávného únosu venezuelského prezidenta Nicoláse Madura prohlásil: „Žijeme ve světě, kde můžete mluvit o mezinárodních zdvořilostech, ale ve skutečnosti je svět řízen silou, mocí a sílou.“ Tato slova odrážejí jádro Trumpovy National Security Strategy (NSS) z roku 2025, která jasně definuje geopolitickou vizi Spojených států.
NSS uznává, že velmoci mají právo na své sféry vlivu – například Latinská Amerika je pro USA oblastí výsostných zájmů. Implicitně tak přiznává, že podobné zájmy mohou mít i jiní hráči, jako je Čína v Asii nebo Rusko ve východní Evropě. Trump sice chce ukončit konflikt na Ukrajině, ale z jeho strategie nevyplývá žádný velký tlak na Rusko k zásadním ústupkům. Naopak, NSS zdůrazňuje potřebu stabilizovat vztahy s Ruskem a uznává realitu sfér vlivu, což v podstatě dává Moskvě zelenou k pokračování její „speciální vojenské operace“.
Vezme si Rusko celou Ukrajinu?
Tím, že USA prosazují svou dominanci v západní hemisféře (jako v případě únosu Madura, který provedly americké speciální jednotky a při němž zemřely desítky lidí), implicitně přiznávají, že Rusko má právo na podobný přístup ve svém okolí. Tento postoj se odráží i v myšlenkách Alexandra Dugina, vlivného ruského myslitele, často naopak označovaného za „Putinův mozek“. Bezprostředně po únosu Madura v rozhovoru pro Rádio Sputnik Dugin prohlásil, že ve světě vládne síla a moc a vítězové rozhodují o všem. Podle něj si Rusko „vezme celou Ukrajinu a společně s Běloruskem vytvoří nový stát na našich historických územích“.
To nejsou slova někoho, kdo uvažuje o kompromisech. Duginova vyjádření naznačují, že v Kremlu se o ústupcích nemluví – naopak, Rusko vidí příležitost k expanzi, podporovanou americkou ochotou uznat sféry vlivu. Jedinou reálnou nadějí na mír pro Ukrajinu tak zůstává rychlá akceptace Trumpových návrhů, dokud je Putin vůbec ochoten jednat. Lze se jen dohadovat, nakolik Putin naslouchá Duginovým varováním, ale naplnění jeho hrozeb by pro Ukrajinu znamenalo katastrofu mnohonásobně větší než současné ústupky.
Vyzývat dnes Rusko k ústupkům, když mu situace na frontě i americký postoj hrají do karet, svědčí o dobrovolném vystavení se mimo hru. Macinkovo zdůrazňované „motoristické“ volání po míru – spojené s obratem názoru kolem české muniční iniciativy – pak působí hodně pokrytecky. Jsou chvíle, kdy je v zájmu zachování existence státu a národa nutné krátkodobě ustoupit a zaměřit se na dlouhodobou strategii minimalizace ztrát a možnosti restitutio in integrum. To by však vyžadovalo úplně jinou politiku jak ze strany ukrajinských představitelů, tak evropských lídrů.
Ukrajina by měla zvážit realitu síly, kterou popisují jak Miller, tak Dugin. Jinak riskuje, že se stane obětí iluzí, které ji dovedou k úplné zkáze. Takové poselství od českého ministra zahraničí by dávalo geopolitický smysl. Rýpání do Ruska možná udělalo ukrajinským politikům dobře u srdce, ale cestou k míru a k zastavení masového zabíjení není.
Čtěte také:
Nebezpečné ticho kolem ukrajinských ultranacionalistů
Vojna, mír a Běsi
Bude ČR ukrajinská gubernie? Nebo už je?
