„Obnovitelné“ zdroje energie mají třetinovou životnost

Jadernou, plynovou či uhelnou elektrárnu stavíte na 60 a více let. V případě fotovoltaiky či větrné elektrárny jde jen o 20 či 25 let. Což zvyšuje materiálovou náročnost a s ohledem na to, kde se většina občasných zdrojů vyrábí, tak i dovozní závislost. A samozřejmě to celou energetiku postavenou na OZE nesmírně prodražuje. Nejspíš proto se o životnosti těchto zdrojů na veřejnosti moc nemluví.

V prosinci loňského roku se například objevila zpráva o tom, že ve Španělsku končí životnost 7500 větrných elektráren (zde). Třetině jejich tamního počtu. To znamená, že pokud se má jejich celkový instalovaný výkon udržet, je potřeba postavit 7500 nových tubusů a na ně instalovat nové motorové gondoly a vrtule. Pouze výměna opotřebovaných částí není možná, protože je opotřebované celé zařízení. Jeho sklolaminátové prvky, především listy vrtulí, přitom neumíme recyklovat. Takže se „ekologicky“ zahrabávají do země, nebo se skládkují v opuštěných dolech.

Jistě, nových větrníků může být méně, protože je možné postavit nové s větším instalovaným výkonem. Ty ovšem spotřebují více materiálu, včetně betonu do základů. Dobrou představu o tom, kolik materiálu je potřeba, poskytují například údaje Francouzské energetické rady. Ty se vztahují ke střední životnosti daného zdroje. Aby větrné turbíny byly schopné dodat jednu terawatthodinu elektřiny, spotřebuje se pro jejich stavbu 8000 tun betonu a cementu, bezmála 2000 tun oceli a železa a nádavkem ještě 23 tun mědi, 35 tun hliníku a 92 tun skla. Pro srovnání, u jaderné elektrárny je při stejných parametrech potřeba jen 760 tun betonu a cementu, 165 tun oceli a železa a tři tuny mědi.

Takových přepočtů se – nikoli však na stránkách zelených organizací – dá nalézt vícero. Všechny ukazují, že větrné i fotovoltaické zdroje jsou při přepočtu na dodanou energii, nebo instalovaný výkon materiálově řádově náročnější, než klasické zdroje. A to samé platí i pro jejich rozlohu.

Každých 20 let to budeme stavět znovu

Nejvíc pak tento rozdíl vyniká při srovnání s bezemisním jádrem. Při započítání uhlíkové stopy materiálů použitých při stavbě jsou pak oba typy občasných zdrojů „pro klima“ škodlivější. Ve spojení s tím, že násobně větší množství materiálu pro stavbu je nutné použít každých zhruba 20 let, oproti 60 a více rokům u klasických zdrojů, je evidentní, že OZE nejsou nějakou spásou, nýbrž obrovským problémem. Ještě o to větší, že podle občas prosakujících zpráv je kvůli nekvalitní produkci skutečná životnost mnohé čínské fotovoltaiky výrazně nižší, než obecně počítaných 20 let.

Nicméně, když se přidržíme oficiálních údajů, fotovoltaiku i větrné elektrárny bude potřeba každých 20 až 25 let postavit znovu. Což bez dotací nikdo dělat nebude. A to dokonce ani bez provozních dotací, neboť jen ty investiční už nestačí. Pak je ještě k energetice založené na OZE potřeba připočítat obrovské náklady na posílení sítí, které si vynucuje právě jejich masivní nasazení.

No a pak máme věřit tomu, že elektřina z občasných zdrojů je nejlevnější. Naopak. Je to ta nejdražší elektřina, jako můžeme mít.

Čtětě také:
Kde vezmeme elektřinu?
Elektřinu prý budeme dovážet. Ale odkud?