Oslovili jsme řadu významných českých umělců (výtvarníků, hudebníků, spisovatelů atd.) s jednoduchou otázkou: Už víte, koho budete volit? A pokud ano, proč? Nenutili jsme oslovené, aby vyřkli svou konkrétní volbu, jen nás zajímalo, zda už mají jasno. Přesto byli někteří konkrétní, výhradně podle své vůle. Ve dnech těsně předvolebních vám tedy na pokračování předkládáme jejich odpovědi. Třeba mohou být pro leckoho inspirací.
Dan Šustr
skladatel a textař
Samozřejmě, že vím, ale za 1) máme tajnou volbu, takže své rozhodnutí ponechám za plentou, a za 2) nejsem přívrženec toho, aby se umělci vyjadřovali k politice, jak tomu v našich luzích a hájích nezřídka bývá. Šustr navíc znamená německy švec a ten by se měl, jak známo, držet svého kopyta, čehož se tedy snažím držet. Kdo zná mé texty k písním Inzerát na zemi, ve který bych chtěl zase žít, Zakázaný slova, Úvěr nebo Planeta opic (kdo ne, může si je poslechnout někde online), si pak snadno domyslí, jestli budu volit Losnu, nebo Mažňáka.
Martin Simandl
hudebník, herec, spisovatel
Samozřejmě, že vím, koho chci volit. Já mám žebříček hodnot, které jsou pro můj život zásadní, srovnaný už po dlouhou dobu – a vzhledem ke svému věku už nehodlám cokoliv korigovat.
Stručně a jasně k otázce, koho budu volit. Primárně je to malý stát, který mi neustále nebude zasahovat do života neustálými zákazy. Taktéž mě nebude vychovávat a nechá můj názor čistě jen na mně, bez toho, aby mě ostrakizoval. Stát, který bude hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, stát, který nebude moralizovat ostatní státy světa, stát, který chápe, že potřebuje ženy a muže, protože ostatní „jakože“ pohlaví jsou mu do budoucnosti k ničemu. Stát, který bude hájit výhradně zájmy České republiky, stát, který nebude vyvážet „dobro“, stát, který si váží každého občana ČR, stát, který nebude svou politikou Green Dealu poškozovat ekonomiku této země a v neposlední řadě stát, který bude chápat, že bohatství vzniká prací. Taktéž stát, který nechá fungovat tržní hospodářství, bez podvazování a křivení trhu dotacemi. O jedné straně, která má na všechno velmi blízký pohled, bych věděl.
Vyjmenoval jsem jen zlomek toho, co považuji za důležité, ale tohle jsou asi nejzásadnější témata.
Vladimír Kočandrle
producent, textař, šéf firmy
Nejvěrohodnější český politik je asi Kateřina Konečná. To je první věta, která mě napadla poté, co mě můj přítel Petr Žantovský požádal o pár slov k letošním parlamentním volbám. Odkud se ta věta v mojí hlavě vzala? Jsem snad v každém ohledu opak levicového voliče jakéhokoliv typu. Nesdílím ideové pozadí ani materiální zájmy elektorátu Kateřiny Konečné ani jejích bližších či vzdálenějších souputníků, a přesto mi ta věta naskakuje v mysli se spontánní přirozeností. Aby mi někdo připadal věrohodný, nemusím sdílet jeho názory. Ale mohu oceňovat jeho myšlenkovou konzistenci, schopnost argumentovat, přímost, pracovitost, vyrovnanost. Takový člověk vzbuzuje respekt, je věrohodný. V tom vidím návaznost na letošní parlamentní volby. Kdo je vůbec věrohodný? Tedy hoden, aby se mu věřilo? Hoden, aby byl volen?
Volit je rozhodně potřeba, protože ten, kdo nevolí, mlčky vyslovuje souhlas s čímkoliv. I kdybych svou volbu znal, určitě bych ji nikde neroztruboval, protože rozhodnutí ve volbách je soukromá věc. Ale já opravdu váhám. Hledám někoho, kdo by aspoň nějak souzněl s tím mým ideovým pozadím a s mými materiálními zájmy… a zároveň by byl aspoň do jisté míry věrohodný. Politik je v první řadě státní zaměstnanec, úředník. Má spravovat stát tak, aby v něm bylo bezpečí, nějaký reálně dosažitelný hmotný dostatek a skutečná svoboda v rámci možného. Politik není učitel, který dětem natluče do hlavy, jaké jsou ty správné hodnoty. Je dobré, když lidé volí s nohama na zemi, pragmaticky, pro někoho možná „hokynářsky“. A když kromě jiného také koukají do peněženky a na svůj bankovní účet a umějí spočítat, kolik jim odtud zmizelo, mají-li poslouchat ze všelijakých médií výčty našich úspěchů v nedávné minulosti.
Volební kampaň sleduji jen z povzdálí, je to pro duševní zdraví bezpečnější a lépe se tak odolává zbloudění v prázdných slovech. Klíč k rozhodování je jinde – ve zdravém rozumu a v osobní zkušenosti s důsledky činnosti politiků. Třeba i v tom, kdo pro koho a pro co zvedá ruku při hlasování v Evropském parlamentu, když už se postupně měníme ze státu v substátní entitu. Pak mi nemusí připadat jako největší ohrožení naší demokracie jeden mírně hubatý a potřeštěný závodník, i když i jemu do věrohodnosti dost chybí. Dnes ráno jsem zase viděl ve stánku na obalu časopisu tvář jednoho staršího muže a pod ní nápis: „Brusel? Budeme vzdorovat.“ No tak tedy uvidíme, jak to všechno doopravdy bude.
Čtěte také:
Už víte, koho budete volit? Předvolební anketa Deníku TO – 1. díl
Už víte, koho budete volit? Předvolební anketa Deníku TO – 2. díl
Selhání zdravého rozumu aneb 100 důvodů, proč odmítat nápravu poměrů
