Jeho nezaměnitelný rukopis úzce provázaný s ypsilonskou poetikou se stal součástí vizuální image divadla. „Ypsilonka, jak pamatuji, vždycky existovala pod takovým deštníkem svobody, což považuji za zázrak si to vždycky udržet,“ řekl letos na jaře Schmid, který podle svých slov neměl za cíl dělat populární divadlo. „To mě ani nebavilo. Ale aby člověk odcházel z toho divadla a měl pocit, že se s tím, co zažil, opravdu sžil,“ tvrdil.
Poetika Ypsilonky
Schmida odjakživa lákalo dělat na divadle to, na co jiní nemají odvahu. Proto přišel se specifickou metodou divadelní montáže, která uchvacuje poezií a magií. Inscenoval mimo jiné Jarryho Krále Ubu (1974), Macbetha (1976) nebo hru Bůh Woodyho Allena (1990). Velkou roli dostával i hudební doprovod jeho her. „Beru hudbu jako něco, co pomáhá člověku žít. Co dává zážitek, co čistí hlavu a léčí, co citově prohlubuje,“ říkal divadelník, který se nevyhýbal ani – byť poněkud svérázné – inscenaci oper.
„Dobré divadlo se dá dělat celý život, člověk však musí být nad dobou a kousek před ní, musí zůstat sám v sobě dítětem a mít neokoralou duši,“ byl přesvědčen Schmid. V jím organizovaném prostředí unikátní kolektivní improvizace vyrostlo mnoho českých hereckých hvězd. „Metodu řízené improvizace musíte mít pevně v rukou. Obrazně řečeno, jako na otěžích. I na těch otěžích se však musíte cítit naprosto svobodně. A mít trochu pocit kouzelníka, který se nestačí divit,“ svěřil se.
Narodil se v myslivně na Táborsku 14. června 1936 a divadlo jej vábilo od plenek. „V nejhlubším dětství jsem hodně hrál loutkové divadlo, sám vyráběl loutky i dekorace, vymýšlel si hry,“ vzpomínal vyučený malíř skla, který se jako téměř čerstvý absolvent Vysoké školy umělecko-průmyslové stal v roce 1963 zakládajícím členem Studia Ypsilon.
Již od prvopočátků Ypsilonky se Schmid věnoval režii, pod jeho vedením vznikla většina nejslavnějších představení od Encyklopedického hesla XX. století (1964) – jediného, pro které nenavrhl plakát.
Miloval i film
Schmid se věnoval také filmu a rozhlasu, hrál na jevišti i před kamerou. Jako herce ho obsadili jeho generační souputníci, byl třeba svůdcem v podobenství Ovoce stromů rajských jíme Věry Chytilové (1969) i sociologem v její Kalamitě (1981). Objevil se ve filmech Evalda Schorma (Farářův konec, 1968) nebo Juraje Herze (Upír z Feratu, 1982), zahrál si v Pevnosti Drahomíry Vihanové (1994) a ve stejném roce i v Michálkově zpracování Kafkovy Ameriky, která byla silně ovlivněna inscenací Ypsilonky.
Napsal a ilustroval několik knih, sepisoval například profily herců a tvůrců z vlastního uměleckého okruhu, byl ale také autorem próz na pomezí skutečnost a mystifikace: S očima navrch hlavy aneb jak jsem byl hloupej (1989), Jak mě zabil slon (1995) či rozmarný „deník mého horšího já“ Léto bude ve čtvrtek (1985). V prosinci 2018 pokřtil knihu Improvizace, náhoda a jiné vyhlídky, ve které povýšil improvizaci na základní způsob vnímání světa. Publikoval i cestopisné črty z turné Ypsilonky po světě.
„Mám asi nějakou kliku, dokonce se mi zdá, že věk mi umožňuje hlubší nadhled a objevování nových možností. Vždycky nějaký čas jedete na stejné koleji a opakujete se. Důležité je, aby se dostavila výhybka, která vás přesune na další kolej,“ tvrdil všestranný umělec a manžel jedné z kmenových členek Studia Ypsilon Jany Synkové. Svou představu o světě, divadle a životě dlouhá léta předával i studentům pražské DAMU, kde působil na katedře alternativního a loutkového divadla.
Pan umělec… Upřímná soustrast.