Vzpomeňme ostatně na schvalování Lisabonské smlouvy, podle které se dnes celá EU řídí. Ve skutečnosti jde o „Evropskou ústavu“, které byla v podstatě jenom vyměněna její titulní stránka poté, co ji v referendech odmítly občané Francie a Nizozemí. Ovšem ani po svém přejmenování na Lisabonskou smlouvu neproběhla její ratifikace bez zádrhelů. I ta totiž musela být schválena v Irsku referendem. Napoprvé však neprošla, a tak se opakovalo. Podruhé už dopadlo „správně“. Co by se asi stalo, kdyby ani druhý pokus nevyšel? Podle mne by Irové chodili k hlasovacím urnám do doby, než by ji konečně schválili. Úkol zněl zkrátka jasně…
Evropská komise
Ovšem ani struktury EU nejsou zrovna výkladnicí demokratického uspořádání. Jediným občany voleným orgánem je europarlament, který však nemá ani zákonodárnou pravomoc a jediné co může, je odkývat to, co mu předkládají občany nevolení úředníci z Evropské komise. Jak moc je tento koncept vzdálen demokracii dokládá ostatně i fakt, že úředníci do Komise kandidující, předkládají europoslancům jakýsi svůj „program“ za svoji osobu a pak ústy svého šéfa (respektive v současnosti šéfky v osobě paní Ursuly) i za celou Komisi. Přitom jediným relevantním „programem“ úředníků může být tak maximálně slib, že budou dělat to, co se jim řekne. Místo toho nám však ordinují pokračování Green Dealu…
S demokracií nemá nic společného ani uplácení zpřízněných novinářů a zelených aktivistů z unijních prostředků, aby prosazovali politickou linii a „zelenou agendu“ Komise. A ve skutečné demokracii by nebylo možné ani to, aby bylo kolem obou skandálů ticho po pěšině. Obzvláště znepokojivé je to v případě uplácení novinářů, ve kterém je namočená i samotná paní Uršula. Je to celé o to skandálnější, když si uvědomíme, že za obdobný prohřešek, tedy za zneužití unijních peněz, byla odsouzena ve Francii paní Marin Le Pen a s velkou pravděpodobností to pro ni znamená stopku v prezidentských volbách. Inu, když dva dělají totéž, není to totéž…
Co bude před volbami u nás?
Je to zkrátka ukázkový „dvojí metr“. Za co dostane jeden flastr, druhému projde. Jak demokratické… Což vede logicky k otázce, zda i u nás nemáme před blížícími se parlamentními volbami očekávat kriminalizaci „nesprávných“ kandidátů. Nejsou to obavy nedůvodné. Stále ještě není totiž uzavřena kauza Čapího hnízda, kde sice padl zprošťující rozsudek pro Andreje Babiše i pro Janu Nagyovou, ale pak se státní zástupce odvolal. Takže nás v květnu a červnu čeká další kolo soudního jednání. Pak je tu trestní oznámení na Tomia Okamuru za jeho kampaň s „lékařem“ a na hnutí ANO za jeho billboardy s označením Petra Fialy jako „nejhoršího premiéra“.
Pravda, ti „správní“ se mohou obávat kauzy Dozimetr spojenou s hnutím STAN. A přestože v ní žádný z aktivních politiků není přímo namočený, tak není bez zajímavosti, že se soudci podle pana ministra Pavla Blažka báli kauzu soudit. Nakonec se však přeci jenom jeden odvážný našel.
Nicméně i kauza Dozimetr je ukázkou „dvojího metru“ těch, co o demokracii tak rádi mluví a staví se do role jejích „obránců“. Takový Milión chvilek pro demokracii ji má dokonce ve svém názvu. A když se stala za vlády Andreje Babiše ministryní spravedlnosti paní Benešová, svolával protivládní demonstrace kvůli obavám, že bude ovlivňovat kauzu Čapí hnízdo, ve které figuroval její vládní šéf. Když však nastala obdobná situace v kauze Dozimetr, kde hrozí ovlivňování vyšetřování ze strany ministra vnitra a šéfa hnutí STAN Víta Rakušana, tak Milión chvilek jenom prokázal, jakým je mistrem ve slovním eskamotérství.
Ty, kteří stojí na „správné“ straně však určitě uklidnila i mnohoznačná slova předsedy Ústavního soudu, že by se v případě „vymknutí situace“ při parlamentních volbách do věci vložil. Co tím myslel, není úplně jasné. Ovšem znepokojivé obavy z vměšování do voleb po rumunském vzoru jeho výrok vyvolává. Co asi udělá Milión chvilek, pokud by k tomu opravdu došlo? Soudím, že by svolal demonstraci na podporu rozhodnutí Ústavního soudu a na ní by předvedl podobnou argumentační kreativitu jako v případě kauzy Dozimetr.
S demokracií to jde zkrátka z kopce. Bruselu překážela odjakživa, a tak si na ni EU jenom hraje. Bohužel se však tato nákaza šíří i do členských zemí, a tak dostává demokracie na frak i v nich. Nejspíš tak ani Tomáš Garrigue Masaryk netušil, že jeho výrok: „Demokracii máme, a teď to chce nějaké ty demokraty. “, neztratí na aktuálnosti ani po více než 100 letech. Snad bych jen trochu poupravila jeho první část:
Demokracii stále ještě máme…
Čtěte také:
Kde jenom udělali soudruzi z Bruselu chybu?
Sanitární kordóny jsou projevem zoufalství evropských politiků
Progresivistům se to sype už i v Evropě
Tak vehementně bojujeme s Ruskem, až se mu začínáme podobat
Komentáře (0)