Německo se stalo symbolem zelené transformace a jeho Energiewende byla dlouho považována za vzor pro Evropu. Jenže za úspěchy v podílu obnovitelných zdrojů se skrývá nepříjemná realita – vysoké ceny energií, nestabilní síť a tlak průmyslu na změnu. Politika, která měla být čistě environmentální, se tak vrací k plynu a zvažuje znovu i jádro.
Energiewende – tedy německá energetická transformace – je často vnímána jako triumf zelené politiky. Země, která se po havárii ve Fukušimě rozhodla odstavit jaderné elektrárny a masivně investovat do obnovitelných zdrojů, dnes vyrábí z větru a slunce téměř 60 % elektřiny. Čísla vypadají působivě a na papíře dokonce překonávají původní plány.
Jenže vedle těchto úspěchů se objevuje i stinná stránka. Německé domácnosti i průmysl si stěžují na drahou energii, firmy ztrácejí konkurenceschopnost vůči svým americkým nebo asijským rivalům a přenosová soustava naráží na limity. Zkrátka – když svítí a fouká, proud teče levně (a někdy až přespříliš). Jakmile ale přijde bezvětří a zataženo, nastává problém.
Politici proto dnes čelí paradoxu, kdy musí zachraňovat projekt, který měl být symbolem budoucnosti. Energiewende sice prokázala, že obnovitelné zdroje dokážou pokrýt většinu spotřeby, ale zároveň ukázala, že bez doplňkových „neenvironmentálních“ opatření se systém neobejde. A právě tyto korekce dnes určují německou energetickou debatu.
Od Fukušimy k drahé elektřině
Rozhodnutí, které zásadně určilo německou energetickou budoucnost, padlo v roce 2011. Tehdy, po havárii japonské elektrárny Fukušima, spolková vláda vedená kancléřkou Angelou Merkelovou oznámila, že Německo postupně odstaví všechny své jaderné bloky. Bylo to nečekané a převratné rozhodnutí – žádný z tehdejších transformačních plánů s tak rychlým odchodem od jádra nepočítal. Politické gesto mělo silný emocionální náboj, ale zároveň položilo základ pro pozdější strukturální problémy.
Zpočátku se zdálo, že obavy kritiků jsou přehnané. Přenosová soustava se nezhroutila, blackouty nepřišly a ceny silové elektřiny se pohybovaly na relativně přijatelných úrovních. Postupem času se ale ukázalo, že právě koncoví spotřebitelé začínají nést tíhu transformace. Domácnosti si stěžují na rostoucí účty, průmysl se ocitá pod tlakem drahých vstupů a podniky s vysokou spotřebou se dostávají do nevýhody vůči svým americkým nebo čínským konkurentům.
Nový kancléř Friedrich Merz, který nastoupil do úřadu v roce 2025, proto slíbil pomoc firmám i domácnostem. Jenže když se jeho kabinet pokusil prosadit schéma státní podpory, narazil na odpor Evropské komise. Brusel jasně varoval, že rozsáhlé subvence by poskytly Německu neférovou výhodu na úkor ostatních členů EU – a tím by znevýhodnily i české podniky. Ukazuje se tak, že cena zeleného snu není jen ekonomická, ale i politická. Německo musí balancovat mezi domácí poptávkou po levné energii a evropskými pravidly férové soutěže.
Když nefouká a nesvítí
Základním problémem německé transformace není nedostatek obnovitelných zdrojů, ale jejich povaha. Větrné turbíny a solární panely vyrábějí elektřinu jen tehdy, když k tomu mají podmínky. Výsledkem jsou obrovské výkyvy v dodávkách. V obdobích silného větru a slunečného počasí se na burze objevují přebytky a ceny mohou padat k nule či dokonce do záporných hodnot. Naopak při bezvětří a zatažené obloze nastává nedostatek, ceny rostou a odběratelé doplácejí na nestabilitu systému.
Tyto cenové sinusoidy však nejsou jen abstraktní hrou čísel. Dotýkají se reálných účtů domácností i firem. Ačkoliv se na první pohled zdá, že „silová elektřina“ – tedy samotná výroba – je někdy levná, koncová cena se šplhá vzhůru. Důvodem jsou dodatečné náklady na vyrovnávání výkyvů, na podporu záložních zdrojů či na provoz složité přenosové soustavy. Spotřebitel tak ve výsledku platí nejen za vyrobenou energii, ale i za stabilitu celé infrastruktury.
Právě přenosová síť se stala Achillovou patou Energiewende. Levná elektřina z větrných farem na severu země se často nedokáže dostat včas do průmyslových center na jihu. Dráty jsou „úzké“ a investice do jejich posílení dlouho zaostávaly za tempem růstu obnovitelných zdrojů. Vzniká tak paradox: Německo má dostatek vyrobené energie, ale neumí ji efektivně dopravit tam, kde je jí třeba. Tento strukturální problém žene ceny nahoru a ukazuje, že zelená transformace není jen otázkou panelů a větrníků, ale i těžko viditelných kilometrů kabelů.
Návrat jádra? Politika mezi ideologií a realitou
Když se v roce 2011 Německo rozhodlo pro úplný odklon od jádra, zdálo se, že tento krok je definitivní. Jenže rostoucí ceny energií a tlak průmyslu přivádějí otázku jaderné energetiky znovu na stůl. Kancléř Friedrich Merz proto naznačil, že Německo musí být pragmatické a nesmí vylučovat ani řešení, která byla dříve politickým tabu. Jeho otevřenost k jádru tak představuje zásadní změnu v dosavadní rétorice německých elit.
Argumenty jsou přitom jasné. Jaderné elektrárny vyrábějí stabilně, bez závislosti na počasí, a zároveň bezemisně. Dokonce i ekologická bilance hovoří v jejich prospěch: spalování uhlí produkuje nejen CO₂, ale i přírodní radionuklidy, zatímco kontrolovaný provoz jaderné elektrárny představuje pro okolí menší zátěž. Zařazení jádra mezi „zelené zdroje“ v rámci taxonomie EU proto Merz podpořil, čímž se přiblížil pozici zemí jako Francie nebo Česko.
Jenže i tato debata má své politické limity. Proti jádru ostře vystupují Zelení a překvapivě i ministryně hospodářství a energetiky Katherina Reiche, přestože pochází z Merzovy CDU. Ideologické dědictví německé politiky – silný odpor vůči atomu zakořeněný po Fukušimě – nelze snadno překonat. Navíc, i kdyby se Německo rozhodlo k jádru vrátit, šlo by o dlouhodobý projekt. Výstavba nových bloků trvá desítky let a neřeší akutní problém, jak vykrývat výpadky obnovitelných zdrojů už dnes.
Konec energetického Klondiku?
Ministryně Reiche přišla s desetibodovým plánem, který má německou transformaci vrátit na pevnější základy. Jejím cílem je ukončit „energetický Klondike“, kdy se obnovitelné zdroje stavěly téměř bez ohledu na reálné možnosti přenosové soustavy. Nově má být výstavba větrných a solárních kapacit koordinována s investicemi do infrastruktury, a především orientována na místa s vysokou spotřebou. Tím by se mělo předejít situacím, kdy levná elektřina zůstává „uvězněná“ v severním Německu, zatímco jih musí draze dokupovat energii.
Součástí plánu je také omezení státních dotací pro nové obnovitelné zdroje. Reiche argumentuje, že solární a větrné elektrárny jsou dnes natolik ekonomicky výhodné, že nepotřebují masivní podporu. Peníze se mají přesunout tam, kde je potřeba stabilita – do bateriových úložišť a flexibilních plynových elektráren, které mohou rychle reagovat na výpadky. Takový posun ukazuje na pragmatismus – nejde už o ideologické budování „čisté energetiky“, ale o zajištění funkčnosti a spolehlivosti systému.
Dalším sporným bodem je otázka, kdo má nést náklady na rozvoj sítě. Reiche prosazuje, aby je platili provozovatelé elektráren, nikoliv spotřebitelé. Tím by se snížily účty domácností, které jsou dnes pod obrovským tlakem. Do hry vstupují také „chytré elektroměry“, jež umožní variabilní odběr podle aktuální ceny a mají motivovat domácnosti k přizpůsobení spotřeby. Avizovaný plán tak není jen technickou korekcí, ale i sociálně-ekonomickým pokusem, jak udržet podporu pro Energiewende v době, kdy se její náklady stávají stále citelnějšími.
Nové paradoxní korekce
Evropská politika zelené transformace naráží na své vlastní paradoxy. Jedním z nejviditelnějších příkladů je návrat k plynovým elektrárnám, které měly sloužit jako „přechodné řešení“. Ve skutečnosti se z nich stává pilíř energetické stability, jelikož obnovitelné zdroje nejsou schopny samy pokrýt poptávku. Tím se ovšem zvyšuje závislost na fosilních palivech a také objem emisí, což jde přímo proti deklarovaným cílům o klimatické neutralitě. To, co mělo být dočasné, se paradoxně stává dlouhodobou nutností.
Další zvláštností je zavádění tzv. chytrých elektroměrů a systémů řízení spotřeby. Tyto technologie mají umožnit lepší regulaci energetických sítí a efektivnější využití obnovitelných zdrojů. Ve výsledku to ale často znamená přenesení odpovědnosti na domácnosti – lidé budou nuceni přizpůsobovat svůj životní rytmus dostupnosti elektřiny. V praxi to může znamenat, že praní, vaření nebo nabíjení auta bude výhodnější v noci, zatímco ve špičce se cena stane neúnosnou. Moderní technologie tak otevírají cestu k energetickému „sociálnímu inženýrství“.
Nakonec zůstává otázka, kdo ponese finanční náklady těchto změn. Část pokryjí státní dotace, které se však financují z daní, tedy z kapes občanů. Investoři požadují návratnost, takže zvyšují tlak na koncové ceny elektřiny. Spotřebitel je tak sevřen mezi politickou ambici, ekonomickou realitu a technologické limity. Zelená transformace se tím stává nikoliv cestou k levnější a čistší energii, ale spíše souborem paradoxních korekcí, které vyvolávají více problémů, než kolik jich řeší.
Čtěte také:
Německo je na prodej. Stane se kolonií jako Česko?
Zelená ideologie jako pátá kolona Číny
Green Deal: Největší podvod v dějinách?
