Zcela se ztotožňuji s tím, že ne znamená ne! Stejně tak je mi jasné, že je zavrženíhodné zneužít bezbrannou oběť, například s duševní poruchou či zdravotním hendikepem. Ukazuje se, že je nutné se vyvarovat také opilosti potenciální oběti. Tady platí jasné – buď alkohol, nebo sex. Mimochodem vím o případu, kdy oběť znásilnění šla dle vlastní výpovědi do domu vyšetřovaného dobrovolně, stejně tak o své vůli konzumovala alkohol a ve stavu opilosti došlo k pohlavnímu styku. Po zhruba dvou letech se ovšem dotyčného rozhodla zažalovat, s podporou vlivné neziskovky, ze znásilnění.
Zajímavá je skutečnost, že podle doktorky Marii Paradové z Universidade de Santiago de Compostela, „nárazová nadměrná konzumace alkoholu ovlivňuje paměť mladých i dospělých.“ Kromě toho existují studie, podle kterých alkohol maže vzpomínky nejen na předešlou noc, ale paměť ještě několik dní nazpátek, přesto si dotyčná pamatuje veškerý děj inkriminované noci do posledního detailu, včetně vystřídaných poloh.
Otevřená definice bezbrannosti
Velmi zajímavé a z mého hlediska komplikovaně uchopitelné je „zakotvení výslovné definice bezbrannosti v trestním zákoníku, přičemž výčet důvodů bezbrannosti je otevřený…“ Z toho vyvozuji, že počet důvodů, kvůli kterým se mohu subjektivně cítit bezbranným, je mimořádně široký a hlavně subjektivní.
Kromě toho existuje Zákon o obětech, obsahující termíny „presumpce zranitelnosti oběti a presumpce existence oběti.“ Obojí ovšem zároveň porušuje presumpci neviny, což dost dobře nechápu. Zákon o obětech totiž říká, že ke každému, kdo se prohlásí za oběť, je nutné přistupovat, jako by obětí byl.
Člověk se pořád učí. Žil jsem totiž v představě, že o nevině, tedy o oběti a pachateli, rozhoduje s konečnou platností soud, před kterým jsou si obě strany rovny. Proto bych potřeboval znát odpověď na několik otázek. Musí ze Zákona o obětech vycházet i orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je nestranné vyšetřování? Rovná se Zákon o obětech tzv. obrácení důkazního břemene, kdy obviněný musí dokázat svou nevinu? A není osoba, která žije v představě, že je oběť, do vynesení pravomocného rozsudku v první řadě svědek? Existují snad dvě kategorie trestných činů? Znásilnění – a ty ostatní, jako vraždy, loupežná přepadení, podvody…
Znásilnění trestního procesu
Odpověď přinesl v nemalé míře text z loňského dubna na webu Českajustice.cz, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že Ministerstvo spravedlnosti: „…chystá zavedení zákazu otázek na předchozí sexuální vztahy a chování obětí znásilnění při výslechu. Do budoucna je možné, že v přípravném řízení nebude moci obhájce nebo obviněný klást dotazy oběti přímo, jako je tomu teď, ale výhradně zprostředkovaně…“
Na chystaný zákaz reagoval renomovaný trestní advokát Tomáš Sokol textem: „Pokus o znásilnění trestního procesu. Respektovaný právník poukazuje na skutečnost, že běžně dochází k používání termínu oběť znásilnění. V běžné hovorové mluvě je tento výraz používán bez ohledu na to, zda bylo znásilnění prokázáno, což jistě nevadí. Pokud jde ale o trestní řízení, pak toto označení by nemělo být užíváno.“
Jak dále Tomáš Sokol uvádí, je-li oběť, musí být i pachatel, což je podmínka, kterou lze považovat za splněnou právě jen po zmínění právní moci rozsudku. Zcela určitě nelze o oběti jakéhokoli trestného činu, včetně znásilnění, hovořit v přípravné fázi nebo soudního řízení. Výjimkou jsou podle advokáta případy, kdy se obviněný doznal a o pravdivosti jeho doznání není pochyb.
Podle Tomáše Sokola proto není třeba výslech omezovat limitací otázek. Zcela jistě by se jednalo o porušení hned několika zásad trestního řádu, mimo jiné zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady zajištění práva na obhajobu. Takto předem dirigované řízení by zřejmě nebylo možno považovat za kontradiktorní, a tedy za spravedlivý proces. Je ovšem otázkou, do jaké míry je v takových případech spravedlivý proces cílem?
Inu to jsou všechno zase jen řeči a obezličky. Kdyby se policie a advokáti typu pana Sokola (ať ho rakovina točí!!!!) chovali k obětem znásilnění ohleduplně a s úctou, což se rozhodně neděje ani v nejmenším, možná by se celá situace zlepšila, protože by násilníci pomalu a jistě skončili v kriminále. Dnes se však oběti znásilnění bojí přihlásit právě proto, že je veřejně známé, jak s nimi bude zacházeno.
Takže, vy nesouhlasíte s tím, aby o oběti a pachateli rozhodoval nezávislý soud?
Pokud u nás ještě něco jako „nezávislý soud“ vůbec existuje, o čemž se za poslední dva roky dá slušně pochybovat, nechť o věci rozhodne spravedlivě. Nicméně si velmi realisticky předsatvuji, jak s takovou osmnáctiletou obětí znásilnění dokáže advokát obžalovaného při křížovém výslechu zamávat.
Advokáti a to ani pan Sokol, nemají příliš vliv na to jak se k oběti chovají vyšetřující policisté, lékaři atd.
Počet falešných obvinění ze znásilnění je také poměrně vysoký.
S čím souhlasím naopak úplně, je bezbrannost oběti ve věku do 12. let.
Já naopak nastavování nějaké pevně dané věkové hranice pro bezbrannost moc nechápu vzhledem k tomu, že v rámci zjišťování té bezbrannosti se má mimo jiné právě na věk z toho plynoucí určitou rozumovou vyspělost, už hledět tak jako tak.
Navíc ono také dost záleží na situaci, kdo je tím násilníkem – je rozdíl mezi tím když je to někdo důvěryhodný či vůči tomu dítěti v pozici moci a nebo naopak někdo úplně neznámý.
Ve finále bude určitě dost situací, kdy bude z důvodu věku bezbranné i třeba to 12 nebo 13 leté dítě, na které se ale už ta bezbrannost vztahovat nebude (tedy pokud tam nebudou nějaké další okolnosti, které tu bezbrannost naplní). Oproti tomu si dokážu představit i případ třeba 11 letého dítěte z nějaké vyloučené lokality, které se prodává aby mělo na alkohol nebo cigarety (takové případy se bohužel také dějí) a to podle té nové definice znásilnění automaticky bude. Ač je to sice hrozné, na druhou stranu tomu říkat „znásilnění“ mi přijde trochu přitažené za vlasy.