Slovenská kulturní kauza kolem propouštění herců ze Slovenského národního divadla není izolovaným excesem, ale symptomem hlubšího sporu o povahu demokracie, roli kulturních elit a hranice politického aktivismu v institucích placených z veřejných peněz.
Na přelomu roku 2025 a 2026 se Slovenské národní divadlo (SND) stalo epicentrem ostré veřejné polemiky. Vedení divadla oznámilo, že v rámci konsolidačních opatření, vyplývajících z nařízení Ministerstva kultury SR, dojde ke zrušení přibližně deseti procent pracovních míst. Mezi propuštěnými se ocitli i výrazní a veřejně známí herci činohry – Roman Poláčik, Martin Šalacha, Daniel Žulčák, Anna Magdaléna Hroboňová a Táňa Pauhofová.
Oficiální argumentace zní technokraticky: plošné škrty, rozpočtová odpovědnost, rovné zacházení se všemi útvary. Kritici však hovoří o politické čistce namířené proti hercům, kteří se dlouhodobě veřejně vymezovali proti ministryni kultury Martině Šimkovičové i proti vládě Roberta Fica. Kauza tak okamžitě přerostla rámec personálního rozhodnutí a proměnila se v ideologický střet o svobodu projevu, legitimitu politické moci a údajnou perzekuci kulturní obce.
Tón kritiky byl vyhrocený: opozice mluvila o „šílenství“, „fantomové konsolidaci“ a „pomstě moci“. Samotní herci zdůrazňovali, že neporušili žádné pracovní povinnosti a že jsou trestáni výhradně za své „protificovské“ názory. Ministryně kultury naopak herce obvinila z aktivismu, zneužívání divadelního prostoru k politickým prohlášením a z role nástrojů nevládních organizací.
Právě zde se slovenský spor dotýká hlubšího a širšího problému, který analyzuje starší texty Institutu Václava Klause (IVK), konkrétně newsletter plus z listopadu 2022. Jde konkrétně o problémy sebechápání kulturních elit, jejich vztahu k politické moci a jejich sklonu zaměňovat uměleckou autoritu za politickou legitimitu.
Havlismus, občanská společnost a humanizace marxismu
Argumentační rámec, v němž se část kulturní obce ke slovenské kauze vyjadřuje, nápadně připomíná myšlenkový svět Aleny Wagnerové. Její projev „Kulturní elity dříve a nyní“, kterým zahajovala Sjezd spisovatelů 2022, představuje učebnicový příklad kulturního elitářství, jež samo sebe chápe jako morální svědomí společnosti a jakýsi náhradní zdroj politické autority.
Wagnerová interpretuje moderní české a slovenské dějiny prizmatem „přerušené kontinuity“, přičemž hlavního viníka spatřuje v listopadu 1989 a v polistopadové transformaci vedené Václavem Klausem. Antikomunismus je v jejím podání nikoliv oprávněnou reakcí na totalitní systém, ale ideologickou zaslepeností, která prý vymazala „žitý svět“ socialismu, diskuzi o humanizaci marxismu a odkaz pražského jara.
Tento výklad není jen historicky selektivní, ale především politicky nebezpečný. Wagnerová relativizuje podstatu komunistického režimu tím, že jej redukuje na nedokonalý, avšak reformovatelný projekt, jehož největší chybou bylo, že nebyl doveden k „demokratickému socialismu“. V jejím pojetí se kulturní elity stávají nositeli vyšší pravdy, zatímco demokratická politika, trh a pluralita názorů jsou líčeny jako zdroje duchovní pouště.
Tento způsob myšlení je hluboce havlistický v tom nejproblematičtějším smyslu: politika je nahrazována morálním apelováním, moc je chápána jako cosi podezřelého a odpovědnost za rozhodování je delegována na nevolené „svědomí společnosti“. Právě zde se rodí přesvědčení, že herci, spisovatelé či umělci mají nejen právo, ale dokonce povinnost politicky mentorovat volené představitele.
Slovenská kauza je v tomto světle logickým důsledkem dlouhodobého problému. Část kulturní obce si zvykla chápat státní instituce jako platformu pro permanentní politický protest, aniž by připouštěla, že stát má v rámci zákona právo tato pravidla nastavovat.
Postavení dnešních kulturních kvazielit
Jiří Weigl ve své polemice s Alenou Wagnerovou přesně pojmenovává jádro problému. Kulturní elity si pletou historickou anomálii s normou. Jejich výsadní postavení v dobách nesvobod za okupace či komunismu nebylo výsledkem přirozené autority, ale důsledkem absence skutečné politické soutěže.
Ve svobodné společnosti kulturní činitelé ztrácejí monopol na „výklad světa“. Ne proto, že by byli umlčováni, ale proto, že se ocitají v konkurenci s celým globálním kulturním prostorem a s pluralitou hlasů. To je stav normální demokracie, nikoliv úpadek.
Slovenské herecké protesty proto nelze chápat jako obranu svobody, ale spíše jako obranu ztraceného privilegia. Představa, že kritický postoj vůči vládě automaticky zakládá nárok na trvalé místo v instituci financované z veřejných rozpočtů je v demokratickém státě neudržitelná.
Weigl správně upozorňuje, že demokratický stát nemá povinnost korumpovat kulturní obec zvláštním zacházením. Umělecká profese není vstupenkou k politické nedotknutelnosti. Pokud část herců chápe své angažmá primárně jako politický aktivismus, nemůže se divit, že se dostává do střetu s institucemi, jejichž legitimita plyne z voleb, nikoliv z morálního sebeurčení.
Klaus versus kulturní povýšenost
Václav Klaus ve své kritice Aleny Wagnerové jde ještě dál a odhaluje hlubokou namyšlenost tzv. kulturních elit. Jejich klíčový omyl spočívá v přesvědčení, že kultura má přirozené právo být vůdčí silou společnosti, a trh, ekonomie a demokratická politika jsou cosi nižšího, technického a duchovně prázdného.
Toto pojetí ignoruje základní fakt pluralitní demokracie: žádná profese, žádná skupina a žádná „elita“ nemá nárok na privilegované postavení. Autorita se rodí z přesvědčivosti, nikoliv z historických zásluh či morálních proklamací.
Klaus oprávněně připomíná, že kulturní dominance minulosti byla dána absencí skutečných politických elit. Jakmile se po roce 1989 obnovila demokratická soutěž a otevřená společnost, kulturní elity se musely smířit s tím, že jsou jedním z mnoha hlasů. Tento návrat k normalitě však část z nich interpretuje jako „pomstu“ či „ponížení“.
Slovenská kauza ukazuje, kam tato mentalita vede: k přesvědčení, že každý manažerský nebo rozpočtový zásah je nutně politickou represí, pokud se dotkne hlasitých kritiků moci. Takový výklad je nejen zjednodušující, ale ve svém důsledku podkopává samotné základy demokratického státu.
Závěrem…
Propouštění herců ze Slovenského národního divadla není důkazem návratu autoritářství, ale konfliktem dvou pojetí demokracie. Na jedné straně stojí demokratický stát, který – byť nedokonale – uplatňuje rozpočtovou odpovědnost a politickou legitimitu. Na straně druhé část kulturní obce, která si stále nárokuje výsadní morální postavení a odmítá přijmout pravidla pluralitní společnosti.
Texty IVK nabízejí v tomto sporu důležitou korekci: připomínají, že svoboda neznamená beztrestnost, že kritika moci nezakládá nárok na privilegia a že kulturní elity musí svou relevanci znovu a znovu obhajovat, nikoliv moralizováním, ale kvalitou své práce. Slovenská kauza je tedy méně o hercích, ale více o neochotě části posthavlistické inteligence smířit se s tím, že doba kulturních elit skončila.
Čtěte také:
Zdechovského spanilá jízda na Slovensko měla jediný cíl: udělat z něj banánovou republiku
Slovensko jako naše okno do budoucnosti
STAN dál uráží Slovensko. Ministr Dvořák ho srovnal s fašistickým štátem
https://messerinzidenz.de/
No, poklona autorovi, solidní text.