Evropský parlament vyjádřil v nedávné rezoluci o procesu integrace Ukrajiny s EU mimo oslavné tóny i lítost „nad nedávnou zbytečnou a nevyprovokovanou eskalací vyvolanou prezidentem Zelenským, která spočívala v pojmenování elitní jednotky ukrajinských ozbrojených sil jménem „Hrdinů UPA“. V rezoluci se rovněž uvádí, že „zejména s ohledem na neochvějnou podporu Polska Ukrajině v boji proti ruské agresi byla opomenuta skutečnost, že tato otázka je pro polskou společnost citlivá a bolestivá v kontextu odhadovaného počtu obětí UPA a jejich rodin, který se pohybuje v řádu desítek tisíc“.
Jedním z vůdců této Ukrajinské povstalecké armády byl Stepan Bandera, pro Poláky ideolog genocidy, pro Ukrajince „otec národa“, protože UPA také bojovala za nezávislost Ukrajiny proti sovětskému režimu.
Jenže masové vyvražďování polského civilního obyvatelstva v letech 1943–1944, upalování mužů, znásilňování žen, zabíjení dětí či mučení katolických kněží je prostě proti evropským hodnotám. Banderovci mají dnes na Ukrajině své ulice, staví se jim pomníky a Národní panteon v Kyjevě jako celonárodní pietní místo pro jejich uctění. Většina Poláků ale takovou Ukrajinu v Evropě nechce.
Hrdinství banderovců
Je pochopitelné, že Zelenskyj ve válce proti Rusům potřebuje krmit národní pocity Ukrajinců a kvůli nedostatku historických hrdinů k tomu používá banderovce. Poláci ale evidují stovky svědectví o nepopsatelných krutostech, kterých se dnes uctívaní ukrajinští povstalci dopouštěli na polských ženách, dětech a starcích.
Vyřezávání nenarozených dětí z těhotných žen, přibíjení dětských rukou a jazyků ke kuchyňským stolům, řezání hlav ručními pilami, vydloubávání očí, uřezávání prsou, kastrování mužů, upalování či vláčení a trhání těl koňmi, to jsou jen některá zvěrstva, kterých se nedopouštěli pouze ozbrojení banderovci či ukrajinští příslušníci divize SS „Galizien“, ale také civilní Ukrajinci ze sousedství, kteří následně rabovali majetky zabitých polských rodin. Jen v červenci a srpnu roku 1943 bylo ukrajinskými nacionalisty napadeno přes 800 polských vesnic a zabito okolo 25 000 Poláků.
„Zabíjení Lechů není hříchem,“ tvrdili pravoslavní kněží Ukrajincům a žehnali kosám, srpům, pilám a sekerám, se kterými pak ukrajinští sedláci zabíjeli své polské sousedy. Ve smíšených ukrajinsko-polských rodinách byli Ukrajinci stavěni před výběr, buď přineseš hlavu své polské manželky, nebo zemřeš. Mnoho takových Ukrajinců hlavu přineslo.
Mechanismus vraždění v „krvavou neděli“ (červenec 1943) byl podobný a prokazatelně naplánovaný.
Katoličtí Poláci shromáždění v kostele byli terčem láhví s benzinem, a kdo chtěl z hořící výhně utéct, byl zabit. Polské vesnice byly vypáleny a mrtvoly naházeny do studní, aby se v budoucnu nedala používat ani „polská“ voda.
Zatčení
V roce 1941 po napadení SSSR hitlerovským Německem byla na západní Ukrajině nastolena správa Říšského komisariátu. Velká část Ukrajinců Němce zprvu vítala a ukrajinští nacionalisté vyhlásili ve Lvově Ukrajinský nezávislý stát. To se Němcům ale vůbec nelíbilo a všichni funkcionáři „banderovského“ hnutí byli okamžitě zatčeni. Bandera byl převezen do zvláštní vězeňské cely koncentračního tábora Sachsenhausen pro vysoce postavené politické vězně a přežil válku v poměrně mírném režimu.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 8/2026.
