S Václavem Klausem a pro Václava Klause pracuji od začátku prosince roku 1997. tedy 28 a půl roku. Za tuto dobu jsem se pochopitelně musel setkat s řadou zvěstí a představ, které kolem něj ve veřejnosti panují, popřípadě jsou soustavně záměrně šířeny. A měl jsem tisíce příležitostí si ověřit, do jaké míry tyto zvěsti korelují se skutečností a do jaké míry je lze se znalostí věci označit za mýty.
Velmi častým, ale od reality zároveň nejvzdálenějším vtipem o Klausovi je: K čemu má poradce? Aby měl komu radit. Kdo s ním jen chvíli pracoval, dobře ví, že to je přesně naopak. Je zvyklý své blízké okolí neustále vytěžovat. Jakoukoli svou přednášku, projev, dopis, veřejné sdělení či i jen organizační rozhodnutí do detailu konzultuje se svými kolegy. Každou chvíli nás svolává ke stolu a řekne: konzervativci v Tramtárii mě zvou na konferenci s tímhle názvem a mám vystoupit v panelu s tímto vymezením. Které myšlenky se hodí k tomu, abych je tam zdůrazňoval zrovna já?
Podobné to je s jakýmkoli veřejným prohlášením. Přinese pracovní návrh textu, rozdá nám ho a za půl hodiny se sejdeme a pilujeme ho. No, občas je to debata ve stylu „více hlav – více boulí“, protože v kolektivu nejde napsat symfonii ani autorský text. Ale pan prezident na tom takto trvá. Tak řešíme společně i ty nejmenší nuance. Nikdo z nás by to takto pečlivě, podrobně a důsledně kolektivně nedělal. Někdy se přijde poradit i individuálně třeba jen o jedné větě nebo jednom slově. Stojí mu to za to.
Asociální Klaus?
Dalším mýtem je jeho údajná asociálnost či necitlivost k lidem kolem. Je to také zrovna naopak. Jako první z nás si všimne, že řidič nebo asistentka mají nějaký osobní problém. Zajímá se o ně, ptá se na ně, pamatuje si jejich příběhy. To nikdo z nás takto pozorně nedělá.
O ekonomech se říká, že mají sklony k technickému talentu. No, myslel jsem si vždy, že největší nešika a neschopa v praktických věcech na světě jsem já, než jsem ale poznal VK. A víte, proč jsou někteří z nás chlapů nepraktičtí nemotorové? Protože si to mohou dovolit, protože on to za ně vždy někdo nějak udělá. Za nás…
Václav Klaus, to jsou čísla, tabulky, grafy. No, to je pravda jen z poloviny. Je to duše obrazná a romantická, z pracovny mu neustále řve na celé kolo nějaký moderní free jazz, rád řeší grafické a obrazové stránky pozvánek, knih, letáků. Miluje výtvarné umění a hudbu a určitě více času tráví s literaturou krásnou než s literaturou odbornou. Nevěříte? Měli byste.
Klaus a pivo. Ano. Rád si zajde do hospody a nejčastěji v ní pije právě pivo. A bývá u něj často viděn. Až by se dalo říci, že to je pivní člověk. Jenže ani za skoro třicet let se mi nepodařilo vysvětlit mu, jaké že jsou základní pivní styly a čím se vyznačují. Pivo je u něj prostě pivo. Hlavně aby v něm nic nerušilo. Nejen vada, ale prostě žádná nápadná vůně nebo chuť. Přesvědčit ho o správnosti jiného přístupu, to je mission impossible.
Klaus a humor
Nakonec prozradím vlastnost, o které se v jeho okolí ví, ale kdyby se vědělo víc, byla by jistě zneužívána. Loajalita. Jsou lidé, kteří ho stokrát zklamali, stejně je hájí a zastává se jich. Nemusí být člověk zrovna mstivý (od toho máme jiné postavy naší politiky), ale jeho loajalita zejména vůči bývalým kolegům je skoro bezmezná a nepochopitelná.
Jo, a umí se hádat? No jasně! My, ješitní chlapi, se hádáme pořád. I o blbostech, i o vážných věcech. Rozpory se nezakrývají, rozpory se pitvají. Málokdo ale umí tak jako on otočit list – a začít znova od nuly. Několik minut staré drama je zapomenuto, řeší se přece něco úplně jiného.
A smysl pro humor? No, nevím, co kdyby tyhle řádky někdy četl. Dobrá, risknu to. Humoru pochopitelně rozumí. Tomu svému. Pokud ale říkáte sebevětší blbost a tváříte se u toho vážně, je schopen ji vážně, poctivě a snaživě chápat. Až to nevydržíte a raději dáte nějak okatě najevo, že to byla fakt sranda.
Celý text čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 6/2026.
