Určitě všichni znají ten starý vtip, kdy přijde kostra k doktorovi, ten na ni zírá přes brýle a ironicky utrousí: „No, to jste se, paní, odhodlala přijít fakt brzy…“ Byl by to jen docela obyčejný vtípek, kdyby tak přesně a hořce nevyjadřoval postoj většiny západoevropských vládních politiků a eurokomise k důležitým problémům. Všechny řeší neuvěřitelně pozdě, dávno po dvanácté a ve chvíli, kdy už s nimi prakticky nejde nic dělat. Nebo jen s nesmírnými obtížemi. Vzorovým příkladem této tragédie je Německo.
Jak upozornil docent Petr Robejšek, jeden z našich nejlepších znalců Německa, v tamějších mainstreamových médiích se teprve nyní – téměř jedenáct let po otevření hranic v roce 2015 – objevil opravdu kritický článek o migraci. Harald Martenstein, zkušený fejetonista deníku Die Welt, publikoval 11. srpna text pod výmluvným názvem „Eroberungsmigration: Es wird Europa zerstören, für immer. Das ist schade“ (Dobyvatelská migrace: Zničí to Evropu navždy. To je škoda).
Martensteinova argumentace je chladná, historicky podložená a demograficky neúprosná. Začíná historickou analogií: dobývání území nemusí mít vždy klasickou vojenskou podobu. Masový přesun obyvatelstva může za určitých okolností změnit společnost stejně zásadně jako invaze. Připomíná přitom literární paralelu k románu Jeana Raspaila Tábor svatých, který už před půlstoletím líčil Evropu neschopnou reagovat na masovou migraci. Evropa je podle něj vůči tomuto typu migrace mimořádně zranitelná.
Hloupá, slabá Evropa
Nejde přitom jen o čísla. Kritizuje především neschopnost evropských společností hájit vlastní hranice, pravidla a zájmy. Evropu charakterizuje tvrdě jako „dummes, schwaches Europa“ – hloupou, slabou Evropu. Migrace se stala geopolitickou zbraní. Masovou migraci lze cíleně využívat k destabilizaci evropských států. Konkrétním příkladem mu slouží Ceuta. Masový příliv mladých mužů z Afriky směrem ke španělské enklávě interpretuje nikoli jako standardní individuální uprchlictví, ale jako masový pohyb obyvatelstva, před nímž se místní cítili ohroženi.
Právě zde přechází k pojmu Eroberungsmigration – dobyvatelská migrace. Zásadní problém podle Martensteina spočívá v odmítnutí integrace. Část přistěhovalců nepřijímá hodnoty, normy a kulturní pravidla zemí, do kterých přišla. Člověk, který přichází s úmyslem stát se součástí hostitelské společnosti, je přistěhovalec. Jestliže ale velké množství lidí přichází, aniž by chtěli přijmout základní pravidla, a místo toho si zachovává vlastní pravidla s perspektivou jejich budoucího prosazení, získává migrace charakter dobývání.
Rozhodující je demografie. S rostoucím počtem se mění mocenské poměry. Martenstein píše jasně: „Sobald ihre Zahl es hergibt, werden sie die Regeln bestimmen.“ Jakmile jim to jejich počet umožní, budou pravidla určovat oni… To není primárně otázka kriminality, ale dlouhodobé změny mocenských a kulturních poměrů způsobené demografií a neintegrací. Evropské politické elity přitom odsouvají zájmy těch, kdo v evropských zemích již žijí – „schon länger hier Lebenden“.
Pozdě, ale…
Oficiální zdůvodnění migrace (pracovní síly, ekonomický přínos, humanitární povinnost) mohou vysvětlovat některé aspekty, ale míjejí zásadní politický a kulturní rozměr. Debata se soustředí na ekonomické či morální zdůvodňování a ignoruje otázku, co masová a dlouhodobá migrace udělá s charakterem hostitelské společnosti. Ostře napadá část levice i média.
Část německé levice podle něj věnuje větší pozornost tomu, jakým jazykem se o migrantech mluví, než následkům násilné kriminality. Média (jako příklad uvádí Der Spiegel) používají změkčující jazyk – migranty označují jako „Gestrandete“ (uvízlé), čímž zakrývají skutečnou povahu masového překračování hranic. Politický problém je současně problémem jazyka. Pokud média odmítají určité jevy pojmenovat, společnost je nedokáže řešit.
Evropu porovnává s jinými částmi světa. Japonsko, Čína či země Perského zálivu kontrolují hranice a imigrační politiku podstatně tvrději. Evropský přístup je specifickou slabostí a naivitou, nikoli nevyhnutelným důsledkem globalizace. V pozadí stojí konflikt mezi absolutizovaným humanismem a pudem sebezáchovy. Evropa natolik povýšila humanitární principy vůči lidem přicházejícím zvenčí, že přestala považovat ochranu vlastních obyvatel, kultury a způsobu života za stejně legitimní hodnotu. Právě v tom spočívá její sebezničující logika. Závěr je radikální a jednoznačný: pokud bude současná politika pokračovat, změna bude nevratná. „Es wird Europa für immer zerstören.“ Zničí to Evropu navždy. A to je škoda.
Toto však není žádný objev z roku 2026. Je to popis stavu, který český analytik Petr Robejšek a další kritici, například exprezident Václav Klaus, pojmenovávali už před deseti, patnácti i více lety. V květnu 2017 vyšel v českých médiích Robejškův text s podobným názvem „Migrace je dobyvatelské tažení“. Už tehdy nešlo o spekulaci, ale o realistický popis. Německo trpí migrací více než většina ostatních evropských států. Přesto se v tamějším mainstreamu objevil opravdu kritický text až nyní.
Ničivý pseudohumanismus
Zpoždění je fatální. Zatímco v letech 2015–2017 bylo ještě možné hranice efektivně uzavřít, azylovou politiku radikálně zpřísnit a vyžadovat skutečnou integraci, dnes už jsou demografické křivky v pohybu. Komunity, které se neintegrují, rostou rychleji než majoritní společnost. S rostoucím počtem roste i politická síla. Volby, školství, veřejný prostor, sociální systém – vše se postupně přizpůsobuje novým poměrům.
Německo je přitom jen nejviditelnějším pacientem. Stejná logika platí pro Francii, Švédsko, Nizozemsko, Itálii i Rakousko. Česká republika má díky geografii a dosavadní politice relativní výhodu. Ta však není věčná. Schengen, tlak Bruselu a migrační pakty mohou tuto výhodu rychle smazat. Martensteinův text není žádná revoluce. Je to pozdní a stále ještě opatrné přiznání reality, kterou mnoho lidí vidělo už dávno.
Celý komentář čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 8/2026.
