Toho dne stařičký kněz Jacques Hamel, již několik let na odpočinku, v obci Saint-Étienne-du-Rouvray poblíž Rouenu pouze zaskakoval za nepřítomného kolegu. Mši svatou nedokončil, jelikož v jejím průběhu do kostela svatého Štěpána vpadli dva ozbrojení islamisté, kteří před zraky vyděšených věřících donutili osmdesátníka pokleknout. Poté, co vzduch katolické svatyně vyplnili jakýmsi hlasitým arabským odříkáváním, knězi chladnokrevně podřízli hrdlo a nechali jej na místě vykrvácet.
Odporného činu se duo „vojáků Islámského státu“ (čerstvě plnoletých zfanatizovaných Alžířanů) dopustilo jen pár dnů po hrozivém teroristickém útoku v Nice. Francie tehdy ještě oplakávala dlouhou řadu mrtvých, kteří přišli o život na Promenádě Angličanů, když ji zasáhly zprávy o dalším neštěstí. Teroristický útok spáchaný v malém městě v Normandii neměl za cíl demonstrativně připravit o život maximální možné množství přítomných. Hnusná poprava starého kněze, přímo při probíhajícím obřadu, měla především kvalitně vyděsit, zdeptat, traumatizovat, demoralizovat…
Tato krutá vražda, od níž 26. července uplynulo přesně deset let, je přiléhavým příkladem toho typu islámského terorismu, jehož strůjcům nejde ani tak o kvantitu prolité krve jako o hrůznou symboličnost jejich zločinu. A je rovněž vhodnou tečkou tohoto krátkého seriálu, který měl ambici vyzvednout z přirozené pasti lidského opomnění vybrané islamistické útoky proti Evropanům, které představují nějaký primát, novum, jsou něčím přelomové, zvláštní či něco trefně ilustrují. Takovým je i případ Jacquese Hamela. Nebyly zde sice povražděny desítky lidí, vážně raněny stovky, nebyly zde zabity ženy, nikterak neutrpěly děti, které vždy představují tu nejpříšernější část z plodů teroru podobných nelidských vrahů. Trochu nemilosrdně řečeno byl zavražděn „pouze“ jeden muž, který se již beztak potácel nad hrobem… Něco takového může někomu přijít na mysl. Je pravdou, že k něčemu podobnému dochází v „obohacené“ části Evropy až příliš často.
Staří lidé jsou mezi těmi společenskými skupinami, které trpí muslimskou invazí do Evropy nejmarkantněji. A nejedná se pouze o vraždy, ale také o krádeže, loupežná přepadení, pouliční násilí, sexualizované násilí, přičemž každý ze jmenovaných trestných činů je mnohem častější než tyto – až bych řekl rituální či kultovní – vraždy, jako tomu bylo v Hamelově případě (ano, častější – včetně sexuálního násilí imigrantů na velmi starých, a tudíž prakticky bezbranných lidech). Způsob, jakým dvojice alžírských vrahounů připravila stařičkého kněze o život, se vymyká běžnému lidskému chápání. Zarážející krutost, děsivá neúcta a ohavné chování (byť s méně tragickými konci) k nejstarším generacím nejsou v západní Evropě dneška ničím zas tak úplně nevšedním.
Učebnicový útok na křesťanský Západ
Širší optikou nebyl Hamel jediným cílem bestiálních islamistů. Jeho vražda je pochopitelně nebetyčnou lidskou tragédií – vedle ní je ale třeba chápat právě onu symboliku. A ta je jasná. Útok na vojáka je útokem na jeho pána. Útok na kněze je útokem na jeho vyznání, náboženskou obec, církev, potažmo na západní civilizaci, proti níž vedou islamisté svůj džihád. Anti-křesťanský sentiment či motiv už nemůže být stran tohoto konkrétního útoku flagrantnější. Neexistuje – snad kromě atentátu na papeže, který ovšem nezrealizuje kdejaký břídil – adekvátnější provedení jednorázového a jasně srozumitelného útoku na křesťanský Západ, než je takováto rituální poprava starce v rouše kněžském. Katolíci by si ji měli brát takříkajíc osobně. Nejpozději 26. července 2016 mělo dojít k zásadnímu přehodnocení oficiálních postojů římskokatolické církve k celé problematice, která je – ať se to někomu líbí, nebo ne – naprosto totálně provázaná.
Islamizace západního světa pramení jen a pouze z toho, že si to nechává západní svět líbit. Násilná kriminalita přistěhovalců má původ v tom, že si na své území západní svět importuje zástupy násilníků a kriminálníků (překvapivě). Terorismus je realizací džihádismu. Džihádismus nejenže vyrůstá z islámského fundamentalismu, ale je jeho integrální součástí, ba dokonce základním kamenem. Islámský fundamentalismus je pak ideovým jádrem jak islamismu, tak politického islámu, tak islámské ideologie, mezi nimiž není mnoho věcných rozdílů, jež by stály za řeč, a které jsou shodně odvozeny z islámu jako takového. Přičemž „správný muslim“, tedy příslušník islámského náboženství – nikoliv dle nějakých západních komentátorů či křesťanských kazatelů, nýbrž podle drtivé shody náboženské a politické reprezentace jejich světa, světa islámu – nemůže nebýt islamistou, poněvadž islám, který neprostupuje do politiky, islám, který nemá ambici ovlivňovat věci veřejné, jakýsi falešný individualistický, umírněný či polovičatý (nedejbože sekularizovaný) islám není islámem!
Že má islám, v němž je jedno odvozeno od druhého a vše souvisí se vším, hluboko v genech zažranou přirozenou rozpínavost a agresivitu a zakódovanou nesnášenlivost ke všemu západnímu, křesťanskému, židovskému…, je skutečností, jíž je asi nadbytečné obšírně nadále rozebírat. Důležitější je, co si z toho vzít. Západ má jednoznačný zájem na tom (chce-li tedy přežít) držet si islám co nejdále od těla. A římské katolictví, coby jeden z nesporných pilířů podpírajících těžkou letitou konstrukci západní civilizace, by tedy v tom případě mělo plnit svou úlohu: úlohu pilíře. Anebo by alespoň mělo uvést do chodu vlastní elementární pudy sebezáchovy.
Chybějící reflexe reálného světa
Je sice pěkné, že téměř okamžitě po vpravdě mučednické smrti Jacquese Hamela tehdejší (ve vztahu k masové migraci a islámu téměř sebevražedný) papež František zahájil proces jeho blahořečení, ovšem mnohem smysluplnější by byla obyčejná reflexe reálného světa. Ta je něčím, co by římskokatolické církvi moc prospělo, a rozhodně se nebavíme pouze o tématech islámu či migrace. Ani konzervativní znaménko není rozhodně něco, čím by se měla nutná reflexe paušálně vyznačovat (leccos by vyžadovalo spíše akci než strnulost).
Pokud některé věci katolíci nepochopí a nepřizpůsobí se bezprecedentním tempem se proměňujícímu světu, jejich vliv na cokoliv bude nadále upadat. Co je ale v západoevropském prostoru jedním z nejpodstatnějších úkolů nikoliv katolictví, ale křesťanství jako takového, je konečně začít hájit své panství a ovečky proti těm, kteří otevřeně hlásají, že chtějí křesťanský kus světa uchvátit a ovečky pozabíjet. Letargický přístup k těmto hrozbám, pošetilá podpora masové migrace, lehkomyslná akceptace islamismu a bezhlavé multikulturalistické blouznění křesťanům nesluší.
Konkrétně v otázkách islámu a migrace by se mohli tápající křesťané inspirovat třeba u jednoho z afrických kardinálů, Roberta Saraha. Ten není zatížen jakousi „koloniální vinou“ či jinou „dědičnou vinou“, bělošstvím či tzv. „bílou supremací“, ani všemi možnými středověkými hříchy evropského křesťanstva, a ani není pod tlakem soudobého levicového aktivismu. Může si tedy dovolit přemýšlet jakžtakž s čistou hlavou a hlavně – přesně ví, o čem mluví (na rozdíl od řady jeho kolegů). Je bytostným odpůrcem pronikání islámu na starý kontinent. Imigraci ze zemí třetího světa přirovnává k novodobému otrokářství. Západní svět v krizi přirovnává ke stromu s uhnívajícími kořeny.
Nejlepší snad bude rovnou odcitovat jeho slova – a zakončit jimi jak tento text, tak celý seriál Islamistický teror v EU: „Nynější touha po globalizaci světa potlačením národů a jejich specifik je čiré bláznovství. Izraelský lid šel do exilu z donucení, ale Bůh jej do jeho země vrátil. Kristus musel utéci do Egypta před Herodem, ale po jeho smrti se vrátil zpět do svojí domoviny. Všichni mají žít ve své vlasti. Jako strom má každý svoji půdu a svoje prostředí, kde opravdu vzkvétá. Lépe je pomáhat lidem k prosperitě v jejich kultuře, nežli je pobízet k tomu, aby odešli do Evropy, která je v rozkladu. Užívání Božího Slova ve snaze o pozitivní hodnocení migrace je falešná exegeze. Bůh nechce žádné vykořeňování.“
Čtěte také:
Islamistický teror v EU, 5. díl: Krvavé oslavy pádu Bastily v Nice
Islamistický teror v EU, 4. díl: 11 let od útoku na Charlie Hebdo
Islamistický teror v EU, 3. díl: Teroristé versus Vánoce
Islamistický teror v EU, 2. díl: Deset let od Bataclanu
Islamistický teror v EU, 1. díl: Pět let od vraždy Samuela Patyho
