Nolanův poslední velkofilm přepisující Homérovo dílo pro „moderní publikum“ není obětí pouze „kulturních válek“, ale také vlastní lenosti a neschopnosti. Ačkoliv něco z toho naznačil už kolega Kocián ve své stručné recenzi, „nejlepší film všech dob“ si zaslouží detailní analýzu tříhodinového příběhu o tom, jak je nadutost, arogance a lehkomyslnost jednoho muže příčinou jeho naprosté zkázy. Tím mužem není Odysseus, ale Christopher Nolan.
Hned na úvod konstatuji, že film mám za sebou. Neviděl jsem ho v IMAXu (mimo jiné proto, že v ČR je pouze jediné kino tohoto druhu), ale na výsledný dojem to nemá vliv: soudě podle srovnání IMAX verze a standardní verze určené pro normální kina, divák tím přijde o část záběru, která je zcela postradatelná a která obvykle zahrnuje víc prázdné oblohy, víc volného moře, víc záběrů trávy na útesech nebo prázdné písečné pláže. Ostatně prázdnota je v Nolanově filmu všudypřítomná a působí komicky i ve srovnání s filmem Troja z roku 2004, který rozhodně neměl ambice být „historicky přesným“, ale přesto zvládl třeba obléhání Troje znázornit vpravdě epicky. Kde jsou v Troji desítky lodí a stovky kulis a CGI modelů, má Nolan jednu loď a hrstku vojáků na pláži.
Už v případě Nolanova filmu Dunkirk působily vylidněné pláže, na kterých se ve skutečnosti tísnily statisíce britských vojáků, naprosto surreálním dojmem. V případě Odyssey se pak tahle prázdnota mění ve frašku. Po deseti letech obléhání Troje (tak dlouho podle Homéra trojská válka trvala) by člověk čekal před městem alespoň trosky obléhacích strojů, zničené opevnění, řecké loďstvo tvořené stovkami lodí kotvících poblíž (podle Homéra jich pro Helenu vyplulo tisíc) a desetitisíce vojáků z celého Řecka obléhajících a následně plundrujících město. Je ostudou, pokud se film z roku 2026 s rozpočtem 250 milionů USD (tato částka nezahrnuje výdaje na marketing, ty tvořily minimálně dalších 150 milionů dolarů) ani neblíží epickým scénám bitev z Pána prstenů, filmové trilogie z let 2001 až 2003, jejíž natočení stálo celkem 281 milionů USD (511,42 milionů USD po zahrnutí kumulativní inflace přesahující 82 %), a je otázkou, za co Nolan tyhle peníze utratil – otázkou, kterou si divák bohužel položí ještě mnohokrát. Možná je rozpustil v platech herců.
Samostatnou poznámku si zaslouží zvuk. Pamatujete si úvodní scénu z filmu Tenet, ty ohlušující výstřely z automatů do stropu operní síně, při kterém nadskočil celý sál? V Odyssee dostanete brutálně přeřvaný zvukový doprovod, ve které zaniká zhruba polovina dialogů, které si naštěstí přečtete v titulcích. První hodina filmu obsahuje konstantní hudební doprovod, není v něm ani vteřina bez hudby na pozadí. Nejhorším nápadem pak bylo dodat ozvěnu do scény s Kyklopem, která se odráží do naprosté rezonující nesrozumitelnosti, ale i veslování na rozbouřeném moři je nápor na bubínky publika. Tohle není umělecká vize, ale tříhodinové pohrdání diváky. Jedinou úlevou je scéna se Sirénami, kde utichnou veškeré zvuky okolí poté, kdy si námořníci ucpou uši voskem, a je slyšet pouze hudba.
Historická „přesnost“
Zaměřme se nyní na slona v místnosti, kterým je historická nepřesnost. V prvé řadě jde o samotné postavy. Homér popisuje například Helenu Trojskou jako bělorukou (v řečtině „leukōlenos“ – λευκώλενος, což doslova znamená „běloramenná“) se světlými, resp. zlatými vlasy, ženu nadpozemské krásy, polobohyni. Její matkou byla spartská královna Leda a otcem nikdo jiný než vládce bohů Zeus, který Ledu „svedl“ v podobě labutě a ta pak porodila dvě vejce, ze kterých se vyklubaly dvě ženy: Helena a Klytaimnéstra. Nebyla to dvojčata. Nevypadaly stejně. Měly i rozdílný charakter: zatímco Helena i po svém únosu touží po návratu ke svému manželovi Meneláovi a její vztah k Paridovi je problematický, Klytaimnéstra je bezskrupulózní intrikánka, která svého manžela Agamemnona po návratu z trojské války zavraždí (což je podrobně popsáno v Aischylově Oresteie nebo Euripidově Ífigénách v Aulidě). Nolan z obou sester udělal jednovaječná dvojčata a tuto dvojroli svěřil černošské herečce Lupitě Nyong´o, kvůli které by z Řecka nevyplul ani gumový raft migrantů, natož tisíc lodí plných řeckých válečníků. Posměch, který si tím Nolan vysloužil, dosáhnul epických rozměrů. Je úplně jedno, že Helena dostává zcela minimální „čas na plátně“ z celkové délky 172 minut, protože už těch pár minut dělá z celého Homérova eposu frašku.
Dalším příkladem „historické nepřesnosti“ je Nolanovo pojetí Odysseových spolubojovníků. Odysseus, král Ithaky, vyplul od Troje s dvanácti loděmi plnými svých poddaných – ithackých válečníků a námořníků, kteří byli do jednoho etničtí Řekové. Ve filmu se musí Odysseus spokojit se třemi loděmi a směskou lidí, jejichž etnický původ odpovídá dnešnímu New Yorku – kromě bělochů zahrnuje také hispánce, Indy, černochy a Asiaty. Komu vadí tenhle aspekt Nolanova filmu, bývá nálepkován za rasistu, ale je to stejná pitomost jako se dožadovat zastoupení černochů a jiných etnik třeba ve hře Kingdom Come s odůvodněním, že zejména americká velkoměsta jsou multietnická a filmy přece „musí odrážet dnešní realitu“, nikoliv realitu doby zhruba 1200 let před Kristem.
Důsledkem honby za diverzitou je paradoxně uniformita: všechna města a všechny kultury vypadají stejně. Důsledkem je naprostá ztráta identity konkrétních kultur a lokací, která je nejlépe patrná ze srovnání seriálů Hry o trůny a Zaklínač. Zatímco ve Hře o trůny divák okamžitě vidí, jestli je na severu v zemích za Zdí, v Dornu, na Železných ostrovech nebo třeba v Králově přístavišti, protože každá lokace má zcela svébytnou kulturu a etnické složení, v Zaklínači je jedno, jestli bloumá Blavikenem nebo Novigradem. Stejným způsobem selhává Nolan v Odyssee – nezvládá vytvořit koherentní svět starověkého Řecka, ačkoliv na to má bezmála tři hodiny. Dalším z důvodů, proč „budování světa“ selhává, je Nolanem zvolený styl, který na sebe vrší jednu scénu za druhou, takže divák nemá prakticky žádnou návaznost a kontinuitu. Film místy připomíná shrnutí předchozího děje v televizním seriálu, kdy je v pár útržcích vysvětleno, co se dělo minule, aby divák snadněji pochopil dění aktuálního dílu.
Nepříliš bystrý Odysseus
Mnohem horší než etnické složení posádky Odysseovy flotily je však změna charakteru hlavního hrdiny. Hlavním znakem Odyssea, který jej odlišoval od zástupu jiných postav a hrdinů, byla lstivost. Odysseus nevítězil v konfliktech svým charismatem, výmluvností, silou svých paží nebo rychlostí svých reflexů. Vítězil silou svého intelektu, díky čemuž se dostává ze zdánlivě bezvýchodných situací. Homér tuto skutečnost neustále zdůrazňuje. Je to Odysseus, který vymyslí léčku s trojským koněm, který je tak vysoký, že neprojede branami města a Trojané tak musí zbořit část hradeb, aby ho vtáhli dovnitř. Je to Odysseus, který svými nápady zachrání sebe a své muže tím, že opije kyklopa Polyféma, sdělí mu smyšlené jméno (Nemo čili nikdo), následně ho oslepí a unikne spolu se svými muži zavěšen pod ovcemi. Setkání se Sirénami přežije Odysseus se svými válečníky jen díky voskem ucpaným uším a tím, že se Odysseus nechá přivázat ke stěžni.
Nolan má ve filmu kyklopa i Sirény, ale jeho Odysseus nemá Homérův intelekt, na který všichni spoléhají. Nejvýrazněji se to projevuje právě u setkání s kyklopem, který se chová jako naprostý idiot: přijde do jeskyně, zahradí ji, sežere pár lidí a jde spát. Zjevně nepovažuje malé ozbrojené válečníky za nějakou hrozbu. Setkání Odyssea s bohy, například s řeckou bohyní Athénou (kterou ve filmu hraje Zendaya se svým jediným výrazem kombinujícím nudu a pohrdání, protože jiného výrazu ani není schopná), je ve filmu prezentováno jako královy halucinace, a je otázkou, jestli by veteráni trojské války bezvýhradně následovali velení muže, který se jeví jako duševně chorý, místo muže, který má zjevně přízeň alespoň některých bohů. Zajímavé je i to, že scény s bohy prezentuje Nolan jako nereálné, zato střet Odyssea se svými (ne)mrtvými druhy je reálný až dost. Magie, měnící lidi na vepře, zrovna tak.
Vrcholem stupidity je ovšem scéna, ve které Odysseus s částí svých válečníků stojí po kotníky ve vlastní moči. Chcete mi říct, že by Odysseus se svými muži nedomyslel tenhle smrdutý detail a nevyřešil jej předtím, než se ukryl do dřevěného koně? Detail, který by ho Trojanům okamžitě prozradil, až by prosáknul skrz? To jako vážně?
Neřecké Řecko
Nolanovo pojetí Odyssey přepisuje nejen postavy, ale i další historické reálie Homérova eposu, a výsledkem je neřecké Řecko. Odysseus vyplouvá na moře ve vikinských langskipech namísto řeckých pentekonter nebo triém (byť i tyto řecké válečné lodě by neodpovídaly eposu, ve kterém Homér popisuje transportní, nikoliv válečné lodě, protože trojské války se odehrávaly na souši). Tyto lodě byly navíc pestře pomalovány a na přídi měly z každé strany namalováno jedno oko, zatímco ve filmu je celá loď tmavě hnědá až černá. Pro srovnání: součástí zahájení letních olympijských her v Řecku v roce 2004 byla replika řecké triémy Olympias, plující vedle moderní válečné lodi a transportující olympijský oheň. Když to zvládli Řekové, nevím, proč to nemohl zvládnout Nolanův filmový štáb – nemusel tu loď ani stavět, stačilo si ji vypůjčit.
Navíc Odysseus není řadový velitel válečné lodě, ale král Ithaky, takže by tomu měl odpovídat dekor jeho lodi, zbroje, štítu atd. Ve filmu nic z toho není. Zbroje působí plastovým nebo dokonce gumovým dojmem, jsou začerněné nebo vypadají jako ze železa, nemají prakticky žádný dekor a zcela ignorují výzbroj řeckých hoplítů té doby, nebo – pokud by se chtěl Nolan pokusit o skutečně autentické ztvárnění Odyssey – mykénské brnění doby bronzové. Reálně existující zbroje starověkých Řeků byly bronzově lesklé a barevné. To samé platí o štítech, které starověcí řečtí válečníci používali a na kterých byly vyobrazeny nejrůznější symboly podle toho, z jakého městského státu ten který válečník pocházel: athénští válečníci měli na štítech sovu či hlavu medúzy, sparťané řecké písmeno lambda, korintští válečníci měli ve znaku Pegase, válečníci z Arga zase bílého býka nebo hydru. Důvodem byla primárně snaha o identifikaci v bojové vřavě. Odysseus sám měl mít na svém štítu podle Stesichora vymalovaného delfína (pozdějším symbolem Ithaky pak byl kohout, ražený na mincích ze 4. století před Kristem). Co má na štítu Nolanův Odysseus? Já to řeknu slušně: nic.
Nolan přitom v rámci příprav kontaktoval řeckého experta na zbroje Dimitrise Katsikise, ale nakonec se rozhodl jeho modely ignorovat. Nejhůř to odnesl Agamemnon, jehož černé brnění s černým pláštěm a černou helmou připomíná Batmana s páteří z Predátora připevněnou vzadu k helmě.
Nolan si pro Odysseu zvolil paletu barev jako z Duny či Sicaria. Všechno se utápí v odstínech béžové, šedé, černé a hnědé barvy: lodě, pláže, zbroje, pláště i tuniky a vypadá to neuvěřitelně ponuře a špinavě současně. Odysseus a jeho muži vypadají jako žebráci a ne jako vítězové vracející se z vyhrané války. Stejně tak vypadají i všichni Penelopini nápadníci okupující Odysseův palác: černé a hnědé tuniky, kůže, těžké černé pláště. Rozdíl je v tom, že Denis Villeneuve používá tuto limitovanou paletu v Sicariu jako vizuální metaforu dobra a zla, kontrastu korupce a morální čistoty, což je ústřední téma jeho chladného, brutálního a pesimistického světa, ve kterém se Sicario odehrává. Nolan totéž vydává za historický realismus, ve skutečnosti však předvádí stejný nešvar, jaký Hollywood předvádí prakticky u každého filmu ze středověku, ve které se vesničani topí v bahně, všichni mají špinavé a odrané béžové, šedé a hnědé hadry a jejich budoucností je rychlá a nechutná smrt na úplavici a žloutenku.
Kapitolu samu pro sebe pak tvoří bojové scény, jejichž choreograf nikdy neslyšel o taktice starověkých řeckých válečníků. Zapomeňte na zeď ze štítů, falangu nebo používání kopí, natož na nějakou disciplínu. Bojovníci běží do bitvy se štítem v jedné a mečem ve druhé ruce a nějaký pochod ve formaci až do kontaktu s nepřítelem je zjevně nad jejich duševní možnosti. Je to k vidění ve filmu Troja a je to k vidění i v Nolanově „historicky přesném“ velkofilmu. Lukostřelba je rovněž tragická: Meneláos s Telemachem jdou v lese a bez míření, bez natažení luku prostě zakládají šípy a střílí. Odysseus likvidující v závěru filmu Penelopiny nápadníky si nepočíná o nic lépe, ačkoliv jejich likvidace je jednou z ústředních scén celého filmu.
Ani střetnutí s Laistrygony, které se dostalo už do traileru, nedává smysl: veteráni trojské války se vylodí na ostrově a jako stádo ovcí bez vyslání průzkumníků a bez jakékoliv formace vyrazí do jeho nitra. Tam je přepadnou lidožraví obři navlečení do pseudostředověkých plátových zbrojí, které je nijak nezpomalují v pohybu, a Odysseovy muže pobijí jako ovce. V originálu lidožraví obři překvapili Odyssea s jeho druhy v úzké úžině, kde, stojíce vysoko na útesech, zasypali Odysseovy lodě kamením a následně harpunami a oštěpy lovili jeho vojáky. Odysseovi se podařilo uprchnou s jedinou lodí. Schválně, která verze dává větší smysl?
Ale vždyť je to jen mýtus!
Na všechny výše uvedené výhrady mají zastánci Nolana univerzální odpověď: vždyť je to jen mýtus, vymyšlená fantasy, kdo ví, jak Helena, Odysseus, Kirké nebo Penelopa vypadaly! Navíc Homér zachytil události staré stovky let, takže je převyprávěl výrazovými prostředky své doby, a kdo ví, jaké zbroje a zbraně Odysseovi muži používali! Je to hodně zoufalý pokus obhájit historicky naprosto příšerný film, a to ze tří důvodů.
Zaprvé, sám Nolan svůj výtvor vydává za historicky věrný. Ve filmu Odysseus několikrát zmíní nadcházející apokalypsu v podobě „mořských lidí“, což je reference na historické události označované jako Kolaps doby bronzové, který nastal zhruba okolo roku 1175 před Kristem a šlo o kolaps hned několika starověkých civilizací a kultur (včetně mykénské kultury na Krétě), způsobený kromě jiného nájezdy tzv. mořských národů. Kolaps natolik důkladný, že po dobu zhruba 400 let neexistují písemné záznamy (lidé patrně přestali číst a psát) a veškeré znalosti té doby se předávaly pouze ústně. Nolan ukotvuje Odysseu v reálných událostech, o kterých Homér ve svém originálu mlčí, současně ale historické reálie ignoruje, kdykoliv pro něj představují překážku, castingem počínaje a rekvizitami konče. To není přístup perfekcionisty, který chce mít historický velkofilm, ale lemplovství režiséra, který se rozhodl Homérovu verzi „vylepšit“, aniž by musel vynaložit odpovídající úsilí. Ušetřen Nolanovy invence nezůstal ani trojský kůň. Ten je i na nejstarších známých vyobrazeních znázorněn stojící na podvozku s koly nebo s koly v úrovni kopyt. Ne tak u Nolana: ten ponechává dřevěnou sochu vzpínajícího se koně napůl zabořenou v písku a Trojané jej musí vykopat a následně odvléct pomocí lan a kmenů stromů podkládaných pod sochu. Ta s sebou během přesunu hází a mele ukrytého Odyssea s válečníky uvnitř jako obří pračka. Vynikající nápad hodný Odysseova intelektu!
Zadruhé, i kdyby si Homér celý příběh vymyslel a jednalo by se o čistou fantasy, pak měl autor nějakou představu a tu svým čtenářům a posluchačům předal. Jeho Odyssea je pravděpodobně kompilát dvou dřívějších, ústně předávaných eposů, z nichž jeden patrně znázorňuje reálnou cestu řeckého kapitána mimo Středozemní moře a následně severní cestou přes Dánsko, Grónsko, Island až na Newfoundland a zpět. Indicií pro toto tvrzení je celá řada, podstatné jsou detailní popisy konkrétních lokalit, které se vyskytují pouze na pár místech na světě, jakož i fakt, že se celý příběh nemohl odehrát ve Středozemním moři prostě proto, že tam není dost místa. Pro hnidopichy dodávám, že na základě Homérových popisů objevil Schliemann Troju. Odyssea je produktem své kultury – kultury helénistického Řecka, tvořeného Řeky. Odysseus byl Řek a jeho palác na Ithace skutečně stojí. Zeus, Athéna, Afrodita, Hermés, Hádés a Poseidon byli všechno řečtí bohové. Ne afričtí, hispánští nebo čínští. Řečtí. A je to právě Homérův originál, který přežil více než 2400 let, aby inspiroval své čtenáře. Stačilo se pokusit jej maximálně věrně přenést na filmové plátno. Vylepšovat (popřípadě dekonstruovat) originál nese stejný výsledek, jako když se Mr. Bean pokusil „vylepšit“ obraz Whistlerovy matky, ve skutečnosti Kompozice v šedé a černé. Je to skoro totéž – stejný rám, stejné barvy, většina obrazu je stále rozeznatelná – ale dívat se na tu patlaninu nedá, leda jako na nechtěnou parodii. Proto (Par)Odyssea v názvu tohoto článku. Nolan však svůj film bere smrtelně vážně, není v něm žádný záměrný humor, který by děj alespoň trochu odlehčil.
Třetím důvodem, proč Nolanův film nefunguje, je způsob vyprávění. Režisér u svých diváků předpokládá detailní znalost Homérova díla. Nevysvětluje například, kdo je nymfa Kalypsó, ani to, že bude Odyssea manipulovat, aby s ní zůstal navěky. Nevysvětluje řecké podsvětí. Nevysvětluje ani vztah Polyféma s Poseidonem. To se dá pochopit a obhájit tím, že Nolan míří na poučené publikum (poučenější než jeho herci, kteří se s Homérem seznámili až při samotném natáčení). Současně ale Nolan ten samý epos dekonstruuje a přepisuje, takže divák vychází ze znalosti originálu, ale dostává zcela jiný příběh. Nemůžete koláč péct a jíst současně, ani když jste Christopher Nolan.
Lež o „moderním publiku“
Závěrem ještě dekonstruujme lež o tzv. „moderním publiku“. Nolan nerespektoval Homérův originál, ale vyšel z tzv. překladu Odyssey od americké feministické profesorky Emily R. Wilsonové z roku 2017. Jejím cílem nebylo nic jiného, než „přiblížit Odysseu modernímu publiku“, a ovšem také zdůraznit roli žen v celém eposu. Dát mu ženskou perspektivu. Jako by v Odysseově příběhu nefigurovalo dost žen. Celá zápletka přitom začíná vhozením jablka sváru bohyní Eris mezi Afroditu, Athénu a Héru. Jejich spor o to, která je nejkrásnější, má rozhodnout pasáček ovcí Paris, který se nechá zkorumpovat slibem lásky nejkrásnější ženy světa. Odysseus vyráží do války právě kvůli tomu. Jeho návrat z Troje ovlivní Athéna, kouzelnice Kirké (se kterou zplodí syna) i nymfa Kalypsó, na jejímž ostrově Ogýgii stráví sedm let. Kalypsó mu slibuje nesmrtelnost výměnou za jeho lásku a Odysseus tak s návratem k Penelopě nijak nespěchá, byť nesmrtelnost vytrvale odmítá a teskní po své ženě. Kalypsó Odyssea propustí až na rozkaz Dia, který jí doručí Hermés.
I tuto část mýtu Nolan „dekonstruoval“, aby ji přiblížil „modernímu publiku“, které údajně nechce originál a historickou věrnost, ale chce vidět mýtus převyprávěný dnešními „liberálními hodnotami“, maximální diverzitu postav, a které se u filmu nechce prostě bavit, ale utápět v depresi nad morálně ambivalentními postavami. Odysseus proto nemůže být válečným hrdinou trojské války. Musí být mužem trpícím posttraumatickým stresovým syndromem, který si vyčítá vítězství, protože jeho následkem byl masakr Trojanů, cítí vinu přeživšího, zatímco jeho druhové jsou mrtví, a u Kalypsó nehledá lásku, ale zapomnění, a požírá jeden lotos za druhým. Nechce se vrátit domů se svým traumatem, protože je jiným mužem, než který do války odjel, a všechny útrapy, které zažívá, chápe jako boží trest za to, že si dovolil vyhrát. Odysseus je v Ogýgii úplným ztroskotancem a nechápu, proč si ho tam Kalypsó drží. Každá moderní žena by tomuhle fňukalovi dávno balila kufry po sedmi týdnech, ne po sedmi letech.
Opravdu chce „moderní publikum“ vidět právě tohle? Fakt, že se hlavní trailer na film stal nejnenáviděnějším trailerem v dějinách, počtem „dislajků“ překonávajících i nechvalně známý remake Sněhurky, svědčí o něčem jiném.
Tohle není Odysseus
Nolanův film není ani dobrodružný akční eskapismus, ani optimistický příběh o síle lidského intelektu, ale bezútěšné, pesimistické, psychologizující drama o dopadech války na jejího veterána, který si ji klade za vinu, ačkoliv nebyl tím, kdo ji rozpoutal, byl pouze tím, kdo ji umožnil vyhrát. Své strastiplné putování, během kterého přijde o všechny své muže i lodě, pokládá za boží trest za trojskou válku a svou roli v ní. Ve skutečnosti je Odysseus trestán za svou aroganci, kterou projevil poté, co se mu povedlo uniknout z Polyfémovy jeskyně, kdy mu nestačilo utéct, ale musel kyklopovi sdělit, že ho neoslepil Nikdo, ale Odysseus, král Ithaky. Polyfémos na oplátku vzývá svého otce Poseidóna, aby Odyssea potrestal tím, že nikdy nenajde cestu domů, a Poseidón to udělá. Nolan celou tuto scénu vynechává, protože by mu naprosto zničila jeho filmovou dekonstrukci Odyssea, který ve finálním rozhovoru s Penelopou dokonce sám sebe označí za jednoho z mořských lidí, odpovědných za zánik středomořských civilizací. Jakmile je toto Nolanovo pojetí Odyssea zjevné, dostává smysl i výše kritizované ladění filmu, který postrádá barvy, utápí se ve stínech a temnotě, jeho protagonisté jsou špinaví a putující bezútěšnou krajinou (natáčelo se i na Islandu) ke katastrofě. Tohle není Homérův Odysseus, ale paralela na americké trauma z válek posledních dekád – z válek, které američtí politici rozpoutali, zdevastovali v nich celé regiony, zapříčinili smrt statisíců civilistů a stovek vlastních vojáků, a ze kterých nevyšli ani jako morální vítězové, ale jako traumatizované trosky s PTSD.
Nejvíc mi to připomíná film Modré uniformy (Soldier Blue), který je kritikou americké války ve Vietnamu, maskované za kulisy westernu z období indiánských válek, kterými putuje hlavní hrdina. Nolan schoval svůj protiválečný film do kulis antického Řecka, výrazně pozměnil původní Homérovo dílo a z Odyssea udělal absurdním způsobem zápornou postavu a nositele zkázy antické civilizace, ačkoliv v desetileté trojské válce zahynuly minimálně desetitisíce řeckých i trojských vojáků a její ukončení vítezstvím jedné strany, ke kterému Odysseus výrazným způsobem přispěl, zachránilo ve výsledku další desetitisíce životů. Což je ovšem Odysseův největší zločin, za který je trestán tím, že nemůže najít cestu domů.
Výsledkem je ahistorická, dysfunkční, moralizující podívaná, která selhává i jako psychologická studie, i jako převyprávění klasiky, i jako protiválečný film, protože chce být vším současně a není ničím z toho pořádně. Zatím bezkonkurenčně nejhorší, nejodfláklejší Nolanův film, který jsem viděl, a to jsem viděl všechny, Following počínaje a Oppenheimerem konče. Přehypované, nekoherentní tříhodinové utrpení pro každého znalce Homéra nebo znalce antiky.
Čtěte také:
Nolanova Odyssea – edukativní velkofilm, jak to americká kinematografie umí
Godyho filmový víkend: Odyssea
