Dámy a pánové, dnes se budeme zabývat případem, který by Cimrmana nepochybně zaujal. Ne proto, že by byl jednoduchý, ale proto, že připomíná jeho nejslavnější vynálezy. Všechny byly geniální, jen je nikdy nikdo neviděl. Tentokrát jde o případ ztracených důkazů. Hlavní postavou semináře je investigativní reportérka. Říkejme jí slečna Pokorná… protože se tak skutečně jmenuje.
„Nejdelší cesta není cesta k pravdě. Nejdelší cesta je cesta k tiskové konferenci.“ – Jára Cimrman (údajně)
Kapitola první: Když důkaz přijde… za chvíli
Jednoho dne investigativní reportérka Pokorná oznámila veřejnosti, že jde o závažný případ. Veřejnost zpozorněla.
„Budou důkazy?“
„Ano.“
„Kdy?“
„Brzy.“
To slovo je v české investigativní žurnalistice zvláštní jednotkou času. Není to den, není to týden. Někdy to není ani rok. Je to prostě… brzy.
Kapitola druhá: Cimrmanova časová osa
První měsíc: „Vyčkejte.“
Druhý měsíc: „Pracujeme.“
Třetí měsíc: „Vyšetřování pokračuje.“
Pátý měsíc: „Nemůžeme komentovat.“
Sedmý měsíc: „Ještě chvíli.“
Desátý měsíc: Publikum už ani netleská. Jen se občas někdo opatrně zeptá: „A co ty důkazy…?“
Kapitola třetí: Pokorné paradox
Cimrman kdysi formuloval jednoduché pravidlo – čím častěji někdo oznamuje, že důkaz přijde zítra, tím více se zítřek vzdaluje. Ve škole tomu říkáme Pokorné paradox. Je to jediný známý případ, kdy se očekávání stává hlavní zprávou. Ne samotný důkaz, ne výsledek, ale čekání.
Po několika měsících už veřejnost ani neřeší, co mělo být předmětem investigace. Řeší pouze to, zda se příští týden konečně objeví to, co mělo být k dispozici hned na začátku. Cimrman si k tomu poznamenal: „Když se důkaz hledá příliš dlouho, začne připomínat Yettiho. Všichni o něm mluví, ale nikdo ho nepotkal.“
Kapitola čtvrtá: Archeologický ústav investigace
Po deseti měsících vzniká nový obor: Archeologie důkazů. Badatelé procházejí rozhovory, podcasty, statusy či televizní vystoupení a snaží se najít první okamžik, kdy bylo řečeno: „Důkazy budou.“
Nalezli jej, pak hledali důkazy. Nenalezli je. Našli pouze další výroky, že se na nich pracuje.
Kapitola pátá: Největší Cimrmanův omyl
Cimrman si dlouho myslel, že investigace končí důkazem. Po tomto případu svůj názor přeformuloval.
Do deníku si zapsal: „Možná jsem celý život nechápal moderní investigativní žurnalistiku. Zdá se, že pointou není důkaz. Pointou je trailer na důkaz.“
Závěr semináře
Předseda Cimrmanologické společnosti předstoupil před publikum: „Dámy a pánové. Po měsících výzkumu jsme učinili zásadní objev. Důkazy jsme sice nenašli, ale našli jsme něco jiného. Čekání. A to bylo, zdá se, skutečným hlavním hrdinou celého příběhu.“
V sále zavládlo ticho. Pak se z poslední řady ozval hlas: „A budou někdy ty důkazy?“ Předseda se usmál. „To bude předmětem příštího semináře.“
Opona.
Čtěte také:
Proč je nevpuštění novinářky Deníku N na Macinkův brífink zbytečnou chybou
Pád Rovnováhy – stará pověst o mostu a jejím opraváři, který zapomněl na rovnováhu
Město duchů aneb Případ prezidenta, který pronásledoval summit
