Ministr zahraničí Petr Macinka se zřejmě rozhodl, že objeví nový způsob, jak si zkazit mediální obraz během několika minut. Není k tomu potřeba žádná korupční aféra, žádná uniklá nahrávka (či esemeska) ani zapomenutý mikrofon. Stačí prostě nepustit na tiskovou konferenci novinářku Deníku N.
Člověk by skoro čekal, že po zkušenostech z posledních let bude česká politika na podobné experimenty opatrnější. Když bývalá vládní garnitura tleskala vypínání některých takzvaných dezinformačních webů a koketovala s představou, že by stát měl rozhodovat o tom, které informace jsou ještě přijatelné a které už ne (viz památný výrok tehdejšího premiéra Petra Fialy, že „občané mají právo na korigované informace“), ozývala se kritika. A zcela právem. Svoboda slova totiž nezačíná až u názorů, které máme rádi.
Jenže teď jsme se dostali do situace, kdy ministr zahraničí opakovaně odmítá vpustit na tiskovou konferenci konkrétní novinářku, Zdislavu Pokornou. A ještě to okoření vysvětlením, že Deník N je vlastně cosi mezi alternativním médiem a konspiračním blogem. To už není politická komunikace. To je spíš disciplína zvaná „Jak během jednoho dopoledne vyrobit svým kritikům deset dalších článků“…
Na celé věci je přitom nejzajímavější její naprostá zbytečnost. Jsme v roce 2026. Každý brífink natáčí několik televizí, další média pořizují vlastní záznamy, sociální sítě jsou plné živých přenosů a během několika minut kolují internetem celé přepisy. Když chce novinář vědět, co ministr řekl, nepotřebuje k tomu tajného informátora ani odposlech v květináči. Stačí otevřít YouTube nebo X.
Konzistence je vzácnější než rozpočtový přebytek
Jediné, čeho se tedy zákazem účasti docílilo, je skutečnost, že místo obsahu tiskové konference všichni řeší samotný zákaz. Místo zprávy o budoucnosti Českých center si čteme zprávy o tom, že ministerstvo do sálu nepustilo novinářku. Marketingově je to výkon hodný sportovce, který by si při maratonu svázal tkaničky k sobě a pak se divil, že leží na zemi.
Nejde přitom vůbec o Deník N. Stejně špatně by bylo, kdyby nějaký jiný ministr nepouštěl na tiskové konference redaktory Echo24, Parlamentních listů, Deníku TO nebo kohokoliv dalšího. Jakmile si politik začne vybírat, kteří novináři smějí pokládat otázky, vstupuje na velmi kluzkou půdu. A v naší redakci s tím máme mimochodem bohaté zkušenosti.
A právě tady se kruh uzavírá. Motoristé i Petr Macinka dlouhodobě kritizovali předchozí vládu za omezování svobody projevu, za přístup k alternativním médiím i za různé formy informačního paternalismu. Pokud teď sami začnou rozdělovat novináře na žádoucí a nežádoucí, budou jejich tehdejší argumenty znít poněkud neseriózně. Konzistence je totiž v politice vzácnější než rozpočtový přebytek.
Hájit principy, nebo fandit svému týmu?
Je samozřejmě možné, že ministr Macinka nemá Deník N z mnoha objektivních důvodů rád. Politiků, kteří nemají rádi novináře, je ostatně na světě dostatek. Ale právě proto existují tiskové konference. Aby se nepříjemné otázky pokládaly veřejně, před kamerami, a aby si každý divák mohl udělat vlastní obrázek o tom, kdo měl lepší argumenty.
Když novináře nepustíte dovnitř, nevypadá to jako ukázka zdravého sebevědomí. Vypadá to, že se těch otázek trochu bojíte. A to je přesně dojem, kterému se chtěl Petr Macinka nejspíš vyhnout. Výsledkem je paradox. Místo toho, aby vláda komunikovala své kroky, zaměstnává veřejnost debatou o tom, koho pustila ke dveřím a koho nechala stát venku. Místo toho, aby získávala body za otevřenost, si sama vyrábí obvinění z dvojího metru.
A to je škoda. Protože svoboda médií není princip, který platí jen tehdy, když se nám novinář líbí. Stejně jako svoboda slova není odměna za správný názor. Jestli jsme kritizovali selektivní přístup k médiím včera, měli bychom ho kritizovat i dnes. Bez ohledu na to, kdo právě sedí ve Strakově akademii nebo v Černínském paláci. Jinak totiž nehájíme principy. Jen fandíme svému týmu.
Čtěte také:
Ruská stopa: Nenašla se u Aliance pro rodinu, ale v grantech pro Deník N
Nejpravděpodobnější hypotéza odhalení totožnosti „Thomase Pauknera“
Žijeme v demokracii, nebo mediokracii?
