Co je a co není spravedlivé? Odpověď by měla být jednoduchá. Leč často není, protože se do ní míchají politické názory. Bohužel v těch nejzásadnějších věcech.
Na portálu iDnes vyšel v prvním zářijovém týdnu rozhovor se sociologem a zakladatelem neziskové výzkumné organizace PAQ Research, Danielem Prokopem. „Jeho nová kniha Spravedlivý růst popisuje Česko jako stagnující společnost, jež znevýhodňuje regiony, mladé lidi i střední třídu na úkor těch nejmajetnějších. A škodí tak celkovému vývoji ekonomiky, včetně našich platů. Dalo by se to nějak změnit?“ uvozuje iDnes rozhovor (zde).
Než budeme pokračovat, dovolím si poznamenat, že první věta citace je nesmyslná. Tvrdí totiž, že Česko znevýhodňuje regiony, mladé lidi a střední třídu v neprospěch nejmajetnějších. V neprospěch totiž znamená v textu použité „na úkor“, což by autor měl vědět.
Podstatnější však je, čím se rozhovor zabývá dál. V bezplatně přístupné části se totiž zmiňuje o „vysokém zdanění nízkopříjmových skupin“, ve zvýrazněné citaci pak uvádí, že „když obyvatelé ze spodní poloviny vidí, že ekonomika roste, ale oni z toho moc nemají, propadají frustraci. Nerovnoměrný a nespravedlivý růst je velké nebezpečí pro demokracii.“
Nespravedlnost a nerovnoměrnost jsou jedním z pilířů levičácké propagandy. Míří tím na jeden z nejnižších lidských pudů, tedy na závist. Protože v době rozvinutého sociálního státu o nic jiného nejde. Valná většina lidí je totiž schopna zajistit potřeby své i své rodiny. Samozřejmě, zdaleka ne vždy tak, jak by chtěli a už vůbec ne tak, jak by si představovali. Samozřejmě je také – bohužel – fakt, že není málo lidí, kteří vycházejí každý měsíc s odřenýma ušima, a to i když třeba dělají dvě práce. Nic z toho však nic nemění na tom, že snahy „o spravedlivé a rovnoměrné“ rozdělení příjmů a majetků nejsou nikdy ničím jiným než okradením úspěšných.
Neexistuje totiž žádný morální důvod k tomu, aby vyšší zisk byl více zdaněn. A neexistuje tím spíš, když se podíváte na to, jak státy s vybranými penězi hospodaří. Ale i kdyby státy hospodařily skutečně odpovědně s tím, co mají, nebyl by to důvod sebrat na daních někomu pět procent a někomu 35 nebo také 55 či více procent jeho výplaty. Jeho zisku. Jediné férové řešení spočívá v tom, že se všichni na nákladech státu podílejí stejným procentem. Ten, kdo je odvede z 20 tisíc, přirozeně odvede méně než ten, kdo je odvádí ze 150 tisíc. Ale procenta odvedou stejná. Tedy rovná. A to je skutečně spravedlivé a rovnoměrné.
Kromě toho lze samozřejmě očekávat, že bohatší a bohatí lidé budou přispívat na různé sociální programy nebo sami zakládat charitativní programy v oblastech, kde pomoc státu nestačí. A stát by je k takovému konání měl také pozitivně motivovat. V prvé řadě svým příkladem řádného hospodaření (do nějž jistě patří i to, že přestane utrácet za nepotřebné politické neziskovky), ale i různými úlevami pro charitativní organizace či jejich dárce (což se děje i nyní).
Není zkrátka možné postihovat lidi za to, že v souladu se zákonem dosáhli svého úspěchu. Je to jednak nemorální a jednak je to demotivační. Protože právě tak funguje nespravedlnost. Každý, kdo žil nebo žije v socialismu, to zažil na vlastní kůži. Pokud tedy nebyl nějakým funkcionářem či alespoň patolízalem takového režimu.
Domnívám se, že daleko víc než údajná nerovnoměrnost a nespravedlnost růstu lidi frustrují, ba přímo štvou, nespravedlnost a nerovnost v přístupu státu k jednotlivcům a firmám. Což je, želbohu, běžnou součástí našich životů.
