Následující řádky nejsou standardní filmová recenze. Jednak jde o film starší, z roku 2009, a jednak zde nebudou hodnocena klasická kritéria, třeba hudba či kostýmy. Cílem tohoto zamyšlení je něco docela jiného: připomenout jisté věčně se opakující kánony mediálních a politických šermovaček, které dobře známe i ze současného Česka.
Film In The Loop, u nás prezentovaný pod polopatickým názvem Politické kruhy, natočil skotský režisér Armando Iannucci, známý předtím hlavně ze seriálové tvorby (Avenue 5, Viceprezident/ka atd.). Mimochodem, po Politických kruzích natočil další politikou prošpikovaný film Ztratili jsme Stalina (2017), který s černým humorem popisuje vnitřní boje na špici sovětského systému po smrti diktátora. Iannucci je zjevně politickými tématy uhranut. V Politických kruzích to předvedl excelentně.
Nejde v tom filmu o nic menšího než o válku. Americká a britská elita se chystá na výpad na Střední východ, což můžeme dnešníma očima chápat téměř jako prorocké. Kolem tohoto strategického rozhodnutí se odehrává nekonečná fůra zákulisních špinavostí, manipulací, podrazů a osobních veletočů. Přitom to všechno vzešlo vlastně z banální chyby. Jeden britský ministr, Simon Foster, skvěle hraný Tomem Hollanderem, se prezentuje jako odpůrce války, ale v jednom mediálním vystoupení připustil, pravda, dosti nešikovně, že válku nelze vyloučit, protože je, jeho slovem, nepředvídatelná. Toto slovo rozpoutá sérii zběsilých politických a mediálních tahanic, které by, kdybychom nevěděli, že jsou odkoukané z reality, mohly působit možná až směšně bizarně.
Dominující postavou však je šéf komunikace britského premiéra Malcolm Tucker, strhujícím způsobem zahraný Peterem Capaldim. Je to notorický manipulátor, zakomplexovaný ubožák skrývající své slabiny za silácké výrazivo (slovo fuck zazní z jeho úst šestaosmdesátkrát) a programovou misantropii. Tento politováníhodný jedinec by rád měl roli ducha ve stroji, ale stále zůstává jen hlučnou služkou záměrů kruhů, kam ani nedohlédne, natož aby je mohl ovlivnit.
V jedné recenzi zaznělo srovnání s proslulým sitcomem Jistě, pane ministře, resp. Jistě, pane premiére. Jenže, jak po pravdě píše onen recenzent, byť kořeny v obou projektech vycházejí z tradičního anglického humoru, často černého, seriál s trubkoidním ministrem / premiérem Jimem Hackerem, dokonale ovládaným loutkovodičem sirem Humphreym, je co do brizance oproti Politickým kruhům selankou na úrovni laskavé knížky Bylo nás pět. Politické kruhy jsou onačejší jízda, stejně jako současná Anglie a svět obecně jsou jiné než v 80. letech, kdy se začal točit onen kultovní seriál.
Já bych Politické kruhy postavil spíše do jedné linie se snímkem Vrtěti psem (Wag the Dog, 1997). Zatímco ve Vrtěti psem se snaží hlavní marketér (Robert De Niro) ve spojení s filmovým producentem (Dustin Hoffman) zachránit amerického prezidenta od problému před nadcházejícími volbami (asi inspirováni Billem Clintonem a stážistkou Lewinskou) tak, že si vymyslí válku na druhém konci světa, v Politických kruzích jde o válku opravdovou a na ni navázané finanční a byznysové zájmy. Jak by to nemohlo nepřipomenout ony války probíhající na různých místech dnes… Co však mají oba filmy společné, je neskrývaný cynismus jako určující tvůrčí metoda těch politických hráčů.
Přiznám, že jsem Politické kruhy viděl nyní poprvé, nevím ani, zda vůbec prošly českými kiny, kde dnes dominují komiksy od Marvelu a kolovrátkové vyprávěnky Hřebejků. Za můj divácký zážitek může počínající okurková sezóna a výhled z okna na krásnou Vysočinu a srnky pobíhající po naší louce za chalupou. Politické kruhy jsou naprostým opakem, zaryjí se pod kůži a dost dobře možná, že se vám po nich bude špatně usínat.
Každopádně doporučuji všem, kdo chtějí porozumět nejen současné politice, ale i mediálnímu světu. Film nastavuje jen malinko pokřivené zrcadlo. Měli by ho pouštět na hodinách společenských věd na všech středních a vysokých školách místo neustálé indoktrinace progresivní ideologií, Green Dealem, LGBT atd. To jsou pohádky pro neznalce. Politické kruhy jsou poučením pro již poučené.
Závěrem jediný, zato však všeříkající citát z úst Malcolma Tuckera: „Ať se to stalo, nebo nestalo, je to pravda.“ Je třeba něco dodávat?
