Newspeak se stal legitimní. Politická korektnost zničila divadlo i komedii. Od renesance se součinnost víry a rozumu rozpadá a vznikají náhražkové ideologie. Stabilní demokracie se prozatím v Británii rozpadla. Ostrovní království se pomalu mění na ubohou zemi třetího světa, říká mimo jiné v rozhovoru pro aktuální vydání měsíčníku TO politolog, nakladatel a překladatel Alexander Tomský, jenž v roce 1968 emigroval do Velké Británie.
Pane Tomský, ve svých veřejných vystoupeních často mluvíte o hlubší civilizační krizi Západu a ilustrujete ji na situaci ve Velké Británii. Je podle vás Británie jakýmsi předvojem toho, co čeká i zbytek Evropy?
Je to možné. Situaci Francie nebo Německa dobře neznám, kdežto Anglie byla od mého mládí čtvrt století mou alma mater. Na počátku 70. let jsem už byl jedním z posledních, kdo ještě měl možnost studovat základy naší úspěšné západní civilizace.
Je to zvláštní úkaz, je totiž taková dvojdomá, na jedné straně řecká filozofie, objev vědy, logiky, geometrie, na druhé návod k životu, židovsko-křesťanský etický monoteismus. Je to symbióza víry a rozumu. Máme konat zjevené dobro (dané) a usměrňovat své chování racionálním poznáním vyplývajícím z lidské přirozenosti. Křesťanská pospolitost už od 11. století nalézala v bádání přírody Boží plán a objevovala zákony k technickému zlepšování materiálních podmínek. Církev se v duchovním smyslu oddělila od státu a křesťanstvo se během staletí rozvíjelo ke svobodné polis, která jediná na světě uznala individuální nezávislost na státní moci, což vedlo k objevu občanských práv a k omezení vlády.
Napětí mezi vírou a rozumem však nevydrželo původní partnerství a od renesance se součinnost víry a rozumu rozpadá a vznikají náhražkové ideologie – humanismus, racionalismus, osvícenství, romantismus, liberalismus, socialismus a nakonec toxická imperiální ideologie internacionálního komunismu a německého nacionálního socialismu, z nichž povstaly dvě strašlivé světové války. Porazil je vlastenecký liberalismus, jenomže právě z něho se na troskách Evropy vyklubala jedovatá ideologie staronového kultu lidstva a rovnostářství (Comte), která odmítla předchozí spojenectví liberalismu s národním státem, jako kdyby nevěděla, že je jediným garantem soudržné společnosti a demokracie. Dostali jsme se tak do područí darwinistického materialismu, popíráme „přirozený zákon“ a tvrdíme, že jedinou danou vlastností lidské opice je individuální svoboda. Lidstvo se nemá skládat z národů, rovnost všech lidí vylučuje kolektivní zájem. Proto dnešní hyper liberalismus hlásá osvobození nesourodých utlačovaných, zejména rasových menšin, společnost má zrcadlit lidstvo. Po ztrátě křesťanské víry a židovského obrazu stvořeného světa se nějaký čas zdálo, že naši civilizaci zachrání zdravý rozum, ale zřejmě platí chestertonovský bonmot. „Ztratí-li lidé náboženskou víru, nepřestanou věřit. Uvěří v kdejakou pitomost.“ Od zániku 19. století v 1. světové válce se Evropa chová, jako by byla v křeči, a produkuje absurdní politická náboženství.
V nedávném rozhovoru jste řekl, že se v Británii fakticky rozpadl tradiční většinový systém. Co vy jako znalec tamějších poměrů a politické scény soudíte, že to znamená? Je to konec éry stabilní britské demokracie, jak jsme ji znali desítky let?
Nepochybně to tak dnes vypadá, společnost se bouří. Během deseti let od brexitu měla Británie šest padlých premiérů a sedmý je na cestě. Většina lidí obviňuje z úpadku obě hlavní strany, ty si ale udrží jisté minimum svých věrných voličů ve svých nedobytných obvodech, takže spolu zápasí pět stran. Voliči nebudou moci odhadnout, kdo má reálnou šanci uspět. S výjimkou Farageovy strany Reform (zatím 27 procent) tak bude zastoupení stran ve sněmovně do jisté míry zrcadlit poměrný systém. Pokud však Reform nepřekoná 31+ procent, nejenže nevyhraje, ale její zastoupení v parlamentu bude o dost nižší, než by odpovídalo poměru získaných voličů. Bude platit pravidlo, kde se dva hádají, třetí se směje, a leckde vyhraje nějaká strana nečekaně s 21–25 procenty. Na rozdíl od strany s rozptýlenou podporou budou mít výhodu levicové nacionální strany ve Skotsku a Walesu a také liberální strana soustředěná regionálně. Ano, stabilní demokracie se prozatím v Británii rozpadla.
Po volbách se ale tři tradičně znevýhodněné strany jistě pokusí zavést poměrný volební systém, žádají ho od nepaměti. V minulosti Labour nahradila liberály a dnes, byť to tak zatím nevypadá, by jedna strana levice mohla nahradit Labour a systém dvou stran obnovit. Třídní snobismus konzervativcům nedovoluje, aby se sloučili s plebejskou Reform. A nezapomínejme, že pravý konzervatismus není liberální pravice. Labouristická strana tak jako sociální demokracie v Evropě nejspíš zanikne.
Reform dnes vede průzkumy. Je Farage podle vás britským Trumpem, schopným zachránit Británii před úplným pádem do ideologie progresivismu? Nebo představuje úplně jiný politický fenomén?
Farage je v podstatě tradičním toryovcem liberálního ražení, věrohodným nástupcem Margarety Thatcherové, jeho program by měli konzervativci podepsat, jenže oni čtrnáct let vládli jako nějaká mírnější odnož blairismu. Pokoušeli se přizpůsobit politické korektnosti, uznali i zbytnělý sociální stát a zdravotnictví za nepříjemnou danost. Premiér David Cameron považoval legalizaci sňatků osob stejného pohlaví za triumf své vlády. V jednom prohlášení pro levicový deník The Guardian se pochlubil, že omezil policejní kontroly (v imigračních čtvrtích s vysokou kriminalitou), přinutil firmy zveřejňovat rozdíly v platech a zavedl policejní evidenci islamofobie jako trestný čin z nenávisti. Cameron snad ani netušil, že tím umožnil muslimům veřejné projevy antisemitismu. Fyzické útoky na židovské občany jsou dnes v Británii na denním pořádku. Řádění muslimů v ulicích časem pomine, ale spojenectví s muslimy umožňuje levici vyhrávat volby a ovlivňovat britskou politiku, jako by vláda neměla jiné starosti než Palestince.
Prezident Trump vyhlásil progresivismu válku.
Ve svém textu také naznačujete, že Británie může směřovat k rozpadu na Anglii, Skotsko a Wales. Jak je to vážné? Vznáší se to někde na horizontu? Nebo je to naopak už za bodem návratu?
Jistě. Jestliže centrální vláda upadá, narůstají odstředivé národní síly. Už to prostě není tak dobrá firma jako za časů britského impéria. Představte si, jak je to absurdní – nacionální Skoti a Velšané jsou socialisté, přestože právě socialismus a masová imigrace muslimů je příčinou úpadku… Nechápu, že ještě nedávno byl vůdcem Skotské národní strany původem pákistánský muslim, který má za ženu Arabku z Gazy. Představuje snad takový člověk nějaké skotské tradice? První, co ve funkci provedl, muselo naštvat hodně lidí. V budově regionální vlády nechal instalovat muslimskou modlitebnu a poslal finanční příspěvek Gaze, a ještě ho za to levicový tisk pochválil. Inu multikulti.
Když sledujete dnešní Británii, vidíte ještě vůbec nějakou společnou britskou identitu? Nebo už je to jen zoufalý multikulturní guláš?
Stejně jako v kontinentální Evropě i v Británii má levice ke své národní identitě a dějinám negativní postoj. Zbývají opravdoví konzervativci, voliči Reform a nějaká pestrá skupina, jež se považuje za Brity, zejména pokud jde o vnuky asimilovaných evropských přistěhovalců. Netuším, jak je velká, možná 25–30 procent.
Zuřivá nenávist k zaniklému britskému imperialismu napáchala velké škody. Školní dějepis zkresluje minulost a vnáší do ní ideologii multikulturalismu, přestože až do 80. let minulého století byly etnické menšiny v Británii zcela zanedbatelné. Velké dějinné událostí, jako Magna Charta, parlamentarismus, ustavení občanských práv a svobod nekrvavou revolucí 1688, která inspirovala založení americké ústavní republiky, porážka otrokářství, vítězství ve dvou světových válkách nebo zásluha Británie na sjednocení a zrodu demokratické Indie, to všechno se většinou pomíjí.
Ani monarchie se ve školách už neoslavuje, učitelstvo je převážně levicové. Často jsem s dětmi navštěvoval hrady a zámky a nikdy jsem tam nepotkal černocha nebo Inda, přesto si myslím, že je láska k vlasti součástí lidské přirozenosti a potomci přistěhovalců ke své rodné zemi jednou také přilnou. Pouze sektářský islám se považuje za globální národ bez ohledu, na jakém území se nachází, což alespoň pocitově není vždy pravda – stačí se zeptat Turků nebo Íránců. Vytváření pákistánských ghett v Anglii se tak vlastně stává záborem.
Píšete o devíti milionech ekonomicky neaktivních Britů. Je to podle vás důsledek sociálního státu, nebo krajně levicového multikulturalismu, případně ztráty smyslu pro osobní odpovědnost?
Britské vlády podporu nezaměstnaných a chudých hodně přehnaly. Když jsem jako student stál ve frontě na denní brigádu, poznal jsem dělníky, kteří bydleli zadarmo v ubytovnách. Od té doby dávky a dotace stále rostly, později sI socialisté vymysleli tzv. univerzální kredit, takže doplácejí i nízký příjem a mnozí lidé nepracují na plný úvazek. Nejhorší ze všeho je ale vliv psychiatrie, kdo chce, tak se hodí marod. Novináři občas píšou o rodinách, které už ve druhé generaci nepracují a stát je živí, ale statistika neexistuje. Zato milion mladých (16–24) okamžitě po škole nebo po absolutoriu pobírá dávky a práci nehledá (Millburn Report). Mládež tak jako má dcera bydlí u rodičů a nezakládá rodinu. Kdysi se to považovalo za ostudu. Polovina absolventů humanitních oborů marně hledá práci a často emigruje. Celá generace zlenivěla, zvykla si na domácí blahobyt. Proto strana zelených láká mládež na čtyřdenní pracovní týden a základní bezpracný příjem.
Tvrdíte, že mladá generace propadla ekonomickým utopiím. Nejsou ale její požadavky reakcí na reálné každodenní problémy – drahé bydlení, nejistou práci a nedostupný životní standard?
To je také pravda, polovina z nich nezíská hypotéku dříve než ve třiceti a ostatní budou žít do smrti v drahém nájmu nebo v sociálních bytech. Kapitalismus prý zklamal, většina nezíská životní úroveň svých rodičů. Tržní princip ale nezklamal, ten platí za všech okolností, vypovídá pouze o nabídce a poptávce. A tu nabídku dlouhodobě poškozuje politika, džungle stavebních omezení, odpor sousedů a ekologických sdružení a ovšem masová imigrace chudých, kteří se tísní v přelidněných domech. Proč pro ně vstřícná socialistická vláda nestavěla, proč nemohla dotovat stavbu bytů pro novomanžele? Statistika ale nevypovídá o psychologii. Příliš velkorysý sociální stát, nebo blahobyt rodičů, děti rozmazlil (velké procento jedináčků) a mládež už není pracovitá ani podnikavá, čeká na dům po rodičích.
Británie byla dlouho symbolem pragmatismu a zdravého rozumu. Kdy se podle vás začala měnit ve společnost postiženou krajní ideologií progresivismu, multikulturalismu a novou vlnou socialismu?
Mám dojem, že progresivismus (zkratka DEI znamená Různorodost, spravedlnost a inkluzi) pocházející z amerických univerzit nakazil Británii v 90. letech. Tahle absurdita je okořeněná americkým komplexem z rasismu a marxistickým hnutím Na černošských životech záleží. V Británii je naroubovaná na předchozí vynález politické korektnosti a multikulturalismu, jímž se politici hájili před kritikou masové imigrace. Podrobně o tom píše Douglas Murray v „Podivné smrti Evropy“.
Často kritizujete antirasismus, progresivismus a genderové ideologie. Jak silně dnes tyto myšlenky ovlivňují britské instituce a univerzity?
Totálně. Aktivní boj proti tzv. systémové nespravedlnosti, rasismu, sexismu a diskriminaci menšin ovlivňuje veškerý chod společnosti. Prosazují jej především univerzity a hlavně legislativa rovnoprávnosti „The Equality Act 2010“ má tragické důsledky. Každý si může neoprávněně stěžovat na špatné zacházení v zaměstnání a dělat ze sebe oběť. Transgender ve věznici znásilnil ženu. Nejděsivější je tzv. tranzice bláhových pubertálních dívek, které jsou nadosmrti postižené. Nedávno jeden sikh v Southamptonu bezdůvodně napadl a zavraždil osmnáctiletého studenta Henryho Nowaka, který se v noci vracel domů. Policie oběti nasadila pouta a chlapec za hodinu na zemi zemřel. Útočník se samozřejmě hájil jako oběť rasistické inzultace, jenomže Nowaka na útěku pronásledoval a zasadil mu pět bodných ran. Kdyby se případ odehrál opačně, konaly by se statisícové demonstrace. Nowak se stal obětí antidiskriminace.
Zmínil jste vraždu Henryho Nowaka – kvůli tomuto neuvěřitelnému pochybení policie, která nasadila pouta umírající oběti, namísto vraha, se v Británii konala řada demonstrací. Nejdříve se zeptám: Co považujete za hlavní důvod tak neuvěřitelné neschopnosti britské policie? Je to vyhrocený rasismus? Říká se mu rasismus naruby, ale každý rasismus je odporný. Takže je britská policie v rámci ideologické antirasistické propagandy protibělošsky rasistická?
Britská policie není neschopná, je svázaná antirasistickou ideologií, která ji řečeno lidově nutí nadržovat barevným. Objevila se v Americe 60. let, kde ještě přežívala segregace a měla „pozitivní diskriminací“ napravit historickou křivdu i nerovné zacházení s černochy. A protože to znělo jako protimluv, ujal se líbivý termín antirasismus, podle jehož výkladu západní civilizace, tak jako nacisté, byť dnes nepřiznaně, považuje všechny ostatní rasy lidstva za podřadné (untermenschlich). A tak místo narovnání občanských práv, jež mají zůstat „barvoslepá“, z amerického mindráku vznikl pomocí směrnic a právních norem trvalý boj proti tzv. institucionálnímu rasismu, jako by kulturní rozdíly mezi lidmi měly něco společného s barvou pokožky. Obavy z rasistického nařčení diskvalifikují justici, policii, státní správu i školy a personál nekoná nebo zanedbává své povinnosti. Nedávno policie včas nereagovala na opakované varování ředitelky školy a černošský mladík pod vlivem islamismu zavraždil tři malé holčičky na hodině tance.
Už čtvrt století má britský stát za úkol „chránit etnické menšiny před neutrálním zacházením“ čili před slepou spravedlností. Ministr spravedlnosti hodlá propustit asi pětinu vězňů, aby „nebylo tolik barevných“ v trestním výkonu. Jakou reakci coby černoch ve společnosti asi vyvolá? Jeden vážený soudce nedávno prohlásil: „Naším úkolem není kriminalizace, nýbrž integrace do společnosti, a to i na úkor spravedlnosti a ochrany společnosti.“ Jistěže ve výjimečném případě lze trest zmírnit polehčující okolností, ale měřit dvojím metrem podle rasy znamená vládu „justiční frašky“ a destabilizace společnosti. Opak zamýšleného.
Jen pár dnů po tomto otřesném selhání policie došlo k dalšímu incidentu, který rozbouřil občany. V severoirském Belfastu se žadatel o azyl ze Súdánu pokusil Irovi uříznout hlavu. Vypukly protesty proti migrantům, tentokrát dost emoční, hořela auta, autobusy, domy. Co myslíte, že znamenají protesty po těchto dvou vraždách? Jsou to prostě normální protesty, kdy se lidé naštvou a pak zase záhy uklidní? Nebo to může znamenat třeba začátek nějakého velkého společenského hnutí proti masivní ilegální migraci do Británie?
Angličané neradi demonstrují v ulicích, vědí, že násilnická menšina protestu využije k nesmyslnému ničení a útokům na policii. Nevím, zda frustrace z otevřených hranic vyvrcholila, ale masové pochody se jistě konat nebudou. Společnost je totiž hluboce rozpolcená. Politici na uklidnění situace začnou měnit zažité antidiskriminační právní pokyny a směrnice, zruší se možná i nařčení z nenávistného projevu (policie eviduje asi 30 přestupků denně). Velkou naději na návrat k rozumu si ale nedělám, proti nedostatečně zastoupené a artikulované polovině společnosti stojí agilní levicová inteligence, která vyznává altruismus vůči azylantům, etnickým a sexuálním menšinám, ba i zločincům. Je to politické náboženství, jež kdysi Dostojevskij nazval pokusem o západní „nad-křesťanství“. Evropská civilizace je založena na svobodě a důstojnosti člověka stvořeného k obrazu Božímu, avšak bez teologického kontextu jde o mystický kult lidstva a sebevražednou empatii.
Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 6 / 2026.
