Jeden z největších provozovatelů fotovoltaických parků v Evropě, německá společnost Enerparc, vyhlásila letos v září insolvenci (zde). Tato skupina má podle portálu iDnes.cz dluhy okolo tří miliard eur (cca 74 miliard korun). Podle iDnes.cz se „po letech rychlého růstu návratnost nových projektů zhoršuje, náklady na financování rostou a výnosy klesají.“ Inu, konečně se podnikatelé v zelené energetice trochu setkali s realitou trhu. S realitou, kterou jejich uhelná a plynová konkurence zažívá každý den již roky.
Když si někdo postaví své podnikání na produktu, který je dotovaný a jeho odběr je preferovaný, vypadá to jako skvělý plán. Nevýhodou však je, že tento plán stojí na socialistických principech: stát mi dá peníze a stát mi zajistí odbyt. Což vždycky nějakou dobu funguje.
Jenže dříve či později se objeví situace, kdy státu dojdou peníze, nebo se objeví technologické problémy, které stát není schopen odstranit. Případně rovnou obojí. Což je zřejmě to, co se stalo Enerparcu a co by mělo co nejdřív potkat i všechny ostatní dotační podnikatele v energetice.
Když dotace narazí na limity
Celý koncept německé Energiewende, stejně jako koncept eurounijního Green Dealu, je totiž od samého začátku nedomyšlený, a proto nepromyšlený. Při jejich přípravě se totiž místo reálných podkladů, vzešlých z kvalifikovaných a otevřených oponentur, pracovalo především s přáními a vizemi zelených politiků, lobbistů a lobbistických neziskovek. Nikdo se tak seriózně nezabýval konkrétními varováními lidí, kteří skutečně vědí, jak energetika funguje a co vyžaduje.
Tihle lidé roky říkali (více než 10 let), že instalovat lány fotovoltaických panelů a větrníků k zajištění dostatku elektřiny nestačí. Že by bylo nutné elektřinu získanou z nich v létě někam uložit, což však při současných znalostech není v ekonomických silách států v Evropě.
Varovali, že bez možnosti ukládání je úplně jedno, kolik elektřiny ty takzvané obnovitelné zdroje (OZE) dodají v létě, na jaře a na začátku podzimu, protože nejvíc elektřiny je v Evropě potřeba v zimě, kdy tyto zdroje dodávají jen minimum, či dokonce vůbec nic. Upozorňovali také, že rychlý rozmach OZE vyžaduje stejně rychlé posilování přenosových sítí, jež z podstaty tak rychlé být nemůže a navíc je velice ekonomicky náročné. Tito lidé také upozorňovali na skutečnost, že OZE bez dotací nikdo nebude stavět ani provozovat. A také na to, že OZE mají proti uhelným, plynovým a jaderným elektrárnám jen zhruba třetinovou životnost.
Varování, která zůstala nevyslyšena
Nic z toho klimatickým zápalem zasažení politici ani novináři však nevnímali. Stanovovali vyšší výkupní ceny elektřiny z OZE, upřednostňovali její odběr, dotovali jejich stavbu, tlačili na rychlejší výstavbu těchto zdrojů (jako bývalý ministr Petr Hladík a jeho akcelerační zóny pro větrníky). O všech ostatních nezbytných – a pekelně drahých – aspektech údajně nutného přechodu na zelenou energetiku však jen mluvili.
Případ německého Enerparcu ukazuje, že zcela uměle vyvolaný boom OZE, nesmírně draze zaplacený z daní, naráží na technologický strop, což zároveň odhaluje jeho ekonomickou nesmyslnost. Pro politiky to představuje v podstatě poslední relativně čestnou možnost, jak celou dotovanou zelenou energetiku odpískat. Nebo do ní naopak, ve snaze nepřiznat se k vlastní pitomosti či zkorumpovanosti, lít další dotace. A dále lidem lhát a vnucovat OZE jako jedinou možnou energetickou cestu…
