Proč progresivci zuří? Rozhovor s Gustávem Murínem: Rozdíl byl v tom, že u vás se více kšeftovalo a méně vraždilo, u nás naopak…

Gustáv Murín. Zdroj: Facebook
Petr Žantovský
Petr Žantovský Komentátor

Gustáv Murín (* 9. dubna 1959 Bratislava) je slovenský přírodovědec, biolog, spisovatel, esejista, publicista, dramatik a scenárista. Po celý polistopadový čas je rozkročen mezi slovenskou a českou literaturou a kulturou obecně, účastní se mnoha konferencí v tomto „federálním“ obsazení, vydává své knihy i v češtině. Dvě poslední se navíc dotýkají ikony českého polistopadového dění – Václava Havla.

Původní profesí jste biolog, napsal jste také řadu odborných i popularizačních studií a knih. Pak jste se uvedl – dokonce se svou prvotinou „Případ pohřbeného hřbitova“ nejdříve v Česku – jako prozaik. Po roce 1990 se ale čím dál častěji realizujete jako autor literatury faktu. Z čeho vzešly tyto proměny?

Ono je to na střídačku. Nyní například právě pracuji na novele, která má představit v dramatickém příběhu slovenský kraj Oravu pod sloganem „drsný kraj, drsné příběhy“. Ale tu literaturu faktu píšu, pravda, častěji. Nejnovější tři jsem napsal na podnět vydavatelů – „Slovensko – raj kajúcnikov“, „DemoláCIA našej demokracie“ a „Od Havla po Pavla – život ve lži“. Poslední dvě vyšly ve vydavatelství Torden a staly se bestsellery, po kterých se čtenáři shánějí, protože velké knihkupecké řetězce je ignorují…

Mapoval jste průniky politiky a organizovaného zločinu, například v knihách „Mafia v Bratislave“, „Mafia na Slovensku“, „Boss vrtkých bossov“ či „Gorily v podsvetí“. Co vás táhne na těchto tématech?

Než jsem se k tomu odhodlal, sbíral jsem pověstných třináct let podklady. A přesto to byl pro čtenáře šok a instantně se staly nejprodávanějšími tituly. Myslím, že nejen na Slovensku, ale i v Čechách tak byli poprvé knižně pojmenováni skuteční mafiáni a jejich zločiny takto zadokumentované. Pro velký úspěch bylo těch mých titulů na dané téma nakonec dvacet, včetně v češtině vydané knihy „Slovenská mafie v Praze“, kde jsou zmiňováni Gross i Babiš, a kterou snad ještě lze sehnat.

Myslíte si, že po roce 1989 a zejména po rozdělení federace v lednu 1993 se na Slovensku děly věci, na nichž nesla vinu tehdejší politická elita?

Bez jakýchkoli pochyb. Stejně jako v Čechách. Vy jste měli svého Mrázka a Krejčíře, my Černáka a Sýkoru. Všichni velcí bossové měli tehdy politické krytí. Rozdíl byl v tom, že u vás se více kšeftovalo a méně vraždilo, u nás naopak…

V knihách o mafiánech si neberete takříkajíc servítky, píšete přímo a bez okolků. Neměl jste někdy strach, že s vámi tahle zločinecká struktura může ošklivě naložit?

Všechny tyto mé knihy byly avizovány jako mediální obraz doby – netvrdilo se v nich, že se věci tak staly, ale tak se o nich psalo. A jak jsem řekl přímo masovému mafiánskému vrahovi Černákovi, samozřejmě v návštěvní místnosti přes mříže, je to zrcadlo, na které se nemohou zlobit, jak v něm vypadají. To uznal a projevil zájem v takové mé knize i promluvit. A prostor dostal, jenže zároveň ho dostali i ti, co ho vyšetřovali; soudní znalci, jeho advokát, soudce, který ho odsoudil, i novináři, kteří jeho případ pokrývali. Tak vznikl unikátní dokument doby, který je neopakovatelný…

Když bychom mluvili úplně konkrétně, Slovensko má nejméně dvě nevyjasněné kauzy. Vraždu novináře Jána Kuciaka v únoru 2018 a údajnou sebevraždu expolicejního prezidenta Milana Lučanského v prosinci 2020. Ta první dokonce vedla k pádu tehdejší vlády Roberta Fica a mocenskému vzepětí nesystémových politických subjektů typu Obyčajní ľudia Igora Matoviče a podobně. Myslíte si, že se někdy odhalí skutečné pozadí obou úmrtí?

Žlutý tisk u nás velmi tlačí na to, aby se věc rychle uzavřela „obětními beránky“ – Kočnerem a Zsuzsovou. Soudy je oprávněně toho obvinění zprošťují a „progresivní“ novináři zuří. Spěchají, protože se bojí, že vyjde najevo, že ta objednávka patřila do klasického scénáře barevných revolucí, jak o tom prozíravě napsala u vás už Tereza Spencerová. Takže objednatel je utajen, protože to je profese takovýchto zahraničních služeb. A ještě je skoro nemožné otevřeně je pojmenovat. Počkejme na životopisné vzpomínky nějakého penzionovaného agenta CIA… Smrt generála Lučanského má na svědomí celá smečka dnešních opozičníků jako Kolíková, Naď, Mikulec, Remišová a další, co povzbuzovali a kryli takové zločinně jednající policisty, jako byli a jsou čurillovci, státní zástupce, jako Kysel, Repa, Šúrek a spol., jakož i kolaboranty z řad soudců jako Záleská, Mazák, Hrubala a Kliment, a to vše kryla dezinformacemi klaka žlutých novinářů v čele s milenkou Záleské, náhle zbohatnuvší Tódovou. Jejich kompletní seznam je v mé knize „SMRŤ GENERÁLA LUČANSKÉHO – Zúčtovanie“.

Dnešní Slovensko, aspoň při pohledu z Prahy, je už trochu jiné. Můžeme vám závidět odvahu vzdorovat eurounijním rozkazům, neochotu dál platit válku na Ukrajině a další politické tendence, které nepochybně přivedly Roberta Fica znovu do postu premiéra. Jak byste jeho dnešní působení hodnotil jako slovenský občan?

Slovensko je oproti tomu minulému zločinnému režimu v čele se sociopatem Matovičem definitivně jiné. Máme energického a rozhodného premiéra, kterého vítají s respektem jak na Západě, tak na Východě. Vždyť proto si také tolik dovolil, a proto „progresivci“ v čele se Šimečkou, vnukem známého stalinisty, hecovali lůzu, aby ho zabila. Ale nezapomínejme, že i když se to nepodařilo a on se silou vůle vrátil do funkce, hejtování žlutého tisku pokračuje. Takže jsem nedávno viděl na plotě nápis „Fico je smrť“. Kuriózní je to, že tito mopslíci, kteří léta vrtěli ocásky na Západ a štěkali na Východ, najednou ztratili směr a teď nevědí, na kterou stranu mají štěkat. Zešílel jim psovod – Trump…

Před dvěma lety jste vydal knihu „DemoláCIA našej demokracie – od Havla po Šimečku“. To zvýrazněné CIA v titulu napovídá, že zde naznačujete vliv zpravodajských služeb a západních zájmů na dění v našich zemích. Chápu to správně?

Tak to pochopily i tisíce čtenářů a důkazů je v té knize opravdu dost. Koneckonců i někteří vysloužilí agenti CIA už promluvili…

V podtitulu knihy jste umístil jména českého exprezidenta Václava Havla a předsedy strany Progresívne Slovensko Michala Šimečku. Co mají společného?

Na politické kariéře obou se podepsala „umelá politická inteligenCIA“. Dokumenty hovoří jasně…

Před nedávnem jste vydal knihu věnovanou převážně českým reáliím. Nese název „Od Havla po Pavla: život ve lži“. Samosebou jde o parafrázi pověstných úvah Václava Havla o „životě v pravdě“, které mimochodem nevymyslel, ale odkoukal je od Alexandra Solženicyna. Co vás k napsání této knihy vedlo?

Inspirátorem byl pan Tabery, šéfredaktor Respektu. To on prý navedl vlastní redaktorku, aby se mě na knižním veletrhu „Svět knihy“ veřejně zeptala, zda byl Havel loutka cizích zájmů. A tak jsem si řekl, že panu Taberymu vyhovím, když ho to tak zajímá. Výsledkem je kniha, která stojí na citacích a svědectví samotných Havlových spolupracovníků, chartistů, dalších současníků, historiků, komentátorů i jiných autorů z 35 knih a 340 článků a studií. Stejné události i jejich hodnocení jsou tak potvrzeny z různých, nezávislých zdrojů. Jsem rád, že přesto jde o svižně a hutně převyprávěný příběh, kterému nechybí i nová fakta a z nich vyplývající paradoxy.

Nebál jste se, že vám, nominálně jako občanu cizí země, i když samozřejmě s dlouhými společnými dějinami a kulturou, někdo vyčte, že se vměšujete do vnitřních věcí České republiky?

Nevšiml jste si, že různí čeští umělci se bohorovně mísí do vnitřních věcí Slovenské republiky, aniž by jen tušili, k čemu se vyjadřují? Na rozdíl od nich já jsem o panu Havlovi a jeho karikovaném alter egu Pavlovi sbíral materiály v délce tří desetiletí.

A stejně jako u knih o mafiánech, i zde píšete explicitně, hlava nehlava, ostře a jednoznačně. Však také s touto knihou nepochybně vyvoláváte v řadách těch, kdo dříve Havlovi a dnes Pavlovi odezírají ze rtů, velké pozdvižení. Bylo to vidět i právě na incidentu na loňském knižním festivalu Svět knihy v Praze, kde jste byl předmětem útoků a mediálního ostouzení. Jak si tu aroganci těch, kdo přece milují pravdu a lásku, vysvětlujete?

Už zmlkli a hrají „mrtvého brouka“. Vědí, že by fatálně prohráli v polemice s fakty o pokrytecké figurce pana Havla, jehož chamtivost po penězích a titulech přivedla do náruče takových zjevů, jako byl nejen podezřele zbohatlický miliardář Bakala, ale také syn nejbohatšího fašisty na světě, Sasakawu, což mám přímo z japonských zdrojů. Ale nezapomínejme na statečné české čtenáře, kteří přišli v pro mě nepředstavitelném termínu 20. 12. 2025 na prezentaci knihy „Od Havla po Pavla – život ve lži“, aby zaplnili Klub Lávka v samém centru Prahy, což mě velmi mile překvapilo. Nejen z Prahy, ale i okolních měst a dokonce až z Moravy přišli nadšení čtenáři, kupovali další výtisky i pro své známé a společnému focení i podepisování nebylo konce.

Zastavme se ještě u dnešního českého prezidenta Petra Pavla. Mnozí se domnívají, že jde jen o marketingový produkt, který se prosadil mimo jiné proto, že proti němu stál médii a jeho oponenty nenáviděný Andrej Babiš. Vidíte to podobně?

Ano, to je výstižné. Kdyby byl pan Babiš méně ješitný a nasadil proti Pavlovi například výraznou ženu, dopadlo by to možná jinak. Ale nezapomínejme, že většina českých médií (jak se dokládá v knize „Od Havla po Pavla“ citací Prohlášení Unie českých spisovatelů) je v zahraničních rukou a přes ta se snadno manipuluje s veřejným míněním i v Čechách. Vždyť vy, jako známý teoretik médií, o tom víte asi nejvíc.

Z narážek na činnost americké zpravodajské služby by se dalo dovozovat, že jste přesvědčen o tom, že jak Havel, tak Pavel byli takříkajíc výsadkem amerických zájmů v klíčovém dějinném okamžiku. Máte pro to nějaké argumenty?

Plnou knihu v rozsahu 231 stran. K nim patří i svědectví jediného agenta komunistického bloku Köchera o roli Tigrida při rozhodování CIA, na koho v případě politických změn v tehdejší ČSSR vsadit. A neřekl to jen mně osobně na výjimečné akci „Salon kritického myšlení“ v Litoměřicích, organizované vzácným párem osobností – Alexem Koenigsmarkem a Viktorií Hradskou. Ale v případě Pavla jde spíše už o využití „hotového kolaboranta“, který je univerzálním chameleonem v zájmu osobního prospěchu a kariéry.

Jak už zaznělo, při psaní knihy „Od Havla po Pavla“ jste vycházel z obrovského množství zdrojů a svědectví. Podle čeho jste je vybíral a jak se vám dařilo je získat, když přece zejména Václav Havel požívá u nás auru jakési nedotknutelnosti?

Nevybíral jsem je, jen časově seřazoval. A kritických pohledů a také názorných příkladů křivácké povahy pana Havla bylo i v Čechách publikovaných překvapivě mnoho. Jenže jsou cíleně „upozaďovány“. O totéž se pokoušejí i s mojí knihou, se kterou si netroufli polemizovat dokonce ani ve žluťáckém Respektu.

Havlova vdova Dagmar Veškrnová je známa tím, že ihned po smrti Václava Havla (v prosinci 2011) si nechala na Úřadu průmyslového vlastnictví zaregistrovat ochrannou známku Václav Havel včetně grafické podoby – podpisu s tím jeho typickým srdíčkem. Pro přesnost uveďme, že známka byla zapsaná 31. 1. 2012 pod číslem 10605426. Vy tedy opakovaně užíváte ochrannou známku bez svolení vlastníka, což je Nadace Vize 97. Neobáváte se, že proti vám podnikne nějaké právní kroky? Či snad jste získal souhlas od paní Veškrnové?

To je omyl. Ten patent platí na lavičku Václava Havla a uplatnila ji například i při pojmenování jistého náměstí po něm v Izraeli, kde si za to vyžádala mastné „bolestné“. Na historické postavy se takový patent nevztahuje. Navíc současné soudnictví vyžaduje, aby veřejně politicky činné osoby snášely kritiku jako součást své profese. Kromě toho já pana Havla nehodnotím, jen cituji vzpomínky a názory 223 osobností a občanů v drtivé většině české národnosti. Je to jako u těch knih o mafii – mediální obraz doby…

Kniha „Od Havla po Pavla“ vyšla česky. Jak ale rezonuje na Slovensku? Není to pro vaše spoluobčany poněkud odtažité téma?

Je svým způsobem symptomatické, že kniha „Od Havla po Pavla – život ve lži“ se výborně prodává i na Slovensku, přestože je celá v češtině. Na Slovensku čteme česky tak plynule a přirozeně, že když jsem na svém slovenském blogu publikoval ukázku z této knihy, upozornila mě jedna z diskutujících, že bych si měl dávat větší pozor na jazyk a vynechat bratislavský slang. Vůbec si nevšimla, že ukázka je v češtině…

Patříte k velmi pilným autorům, a proto není od věci se zeptat, co vám právě leží na pracovním stole, co chystáte?

V prozaické knize „Sami proti noci“ dvě hlavní postavy spěchají za naléhavým posláním v bouři zkratkou pohořím, kde nacházejí různé dobrovolné i nedobrovolné vyděděnce společnosti. To dává příležitost promluvit i na témata týkající se nás všech – alarmismus globálního oteplování, genocida v Gaze, válka na Ukrajině, trápení obyvatel Ostrova svobody ale i místní unikáty, jako je například soukromý rybníček plný pstruhů, které jejich majitel neloví, jen se jimi kochá. To vše a mnohem více rámcuje příběh mafiána, který se zde schovává, i prezidenta země, který si zde propíjí svědomí (to je reálný odkaz na svědomí jednoho z našich prezidentů). Román, jaký tu ještě nebyl  kniha na jeden nádech…

Gustáv Murín (* 9. dubna 1959 Bratislava) je slovenský přírodovědec, biolog, spisovatel, esejista, publicista, dramatik a scenárista. Pochází z rodiny vysokoškolského profesora. Po maturitě na gymnáziu v letech 1978–1983 studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kde v roce 1984 získal titul doktora přírodních věd a posléze v roce 1991 se stal i kandidátem věd. Absolvoval studijní pobyty na ČAV v Praze a Brně, Univerzitě v Seville, Univerzitě v Záhřebu, Akademii věd v Německu, Akademii věd v Rakousku a Univerzitě v Cambridge.

Svoji literární, odbornou a publicistickou tvorbu zahájil již v 80. letech 20. století, kdy publikoval v různých slovenských periodikách (zejména Slovenské pohľady, Literárny týždenník, Romboid, Dotyky). Psal jak články týkající se biologie a ekologie, tak i volnou literární tvorbu. V letech 2000–2004 a 2009–2011 působil jako předseda Slovenského centra PEN klubu.

Po celý polistopadový čas je rozkročen mezi slovenskou a českou literaturou a kulturou obecně, účastní se mnoha konferencí v tomto „federálním“ obsazení, vydává své knihy i v češtině. Dvě poslední se navíc dotýkají ikony českého polistopadového dění – Václava Havla.

Upoutávka
Přečtete si v tištěném nebo elektronickém vydání měsíčníku TO
Přečíst
Ukázat komentáře (0)

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Líbí se vám článek?

Komentátor
Deník TO členství
Pořiďte si členství a získejte řadu skvělých výhod!
Zde se můžete zaregistrovat >