Římský císař Caligula chtěl údajně poslat svého koně Incitata do senátu. Nešlo mu o to, aby zvíře skutečně rozhodovalo. Chtěl tím jen ukázat, jak málo ten senát znamená. Historici se dodnes přou, jestli to myslel vážně, nebo šlo o výsměch. Podstata zůstává stejná: senát byl natolik bezvýznamný, že by do něj klidně mohl usednout kůň.
Český Senát je na tom podobně. Voliči to dávají najevo dlouhodobě a velmi výmluvně – prostě k volbám nechodí. Naprostá většina z 81 senátorů je pro občany neznámá jménem i tváří.
V televizních studiích museli moderátoři divákům připomínat, kdo je obhajujícím kandidátem na senátora. Jejich nicotnost to jen podtrhovalo. Je až komické, jak jsou senátoři zanedbatelnou částí politického života České republiky.
Čtyři jména
Abychom nebyli nespravedliví, najdeme v horní komoře parlamentu aspoň snad čtyři jména, která bychom za koně nevyměnili. Jsou to nezařazené senátorky Daniela Kovářová a Jana Zwyrtek Hamplová a pak dva disidenti v klubu ODS, Zdeněk Hraba a Vladimíra Ludková. Korunu všemu senátnímu dění nasazuje jeho předseda, tragikomický tchajwanec Miloš Vystrčil.
Výsledky senátních voleb jsou z tohoto pohledu vlastně nezajímavé. Agónie horní komory bude pokračovat. Skutečnost, že politici už třicet let nereagují na okázalý nezájem voličů o Senát, je projevem arogance politiků a jejich nezájmu ve vztahu k občanům, o něž projevují zájem hlavně před volbami.
Nikdy si vážně nepoložili otázku, zda Senát potřebujeme, zda je skutečně onou pojistkou před unáhlenými rozhodnutími sněmovny, za kterou jej jeho obhájci vydávají. Odpověď by byla jasná – a vlastně ji dávají i sami zájemci o jinak samozřejmě lukrativní senátní křeslo. Jejich počet spíše klesá, prosazují se regionální politici bez jakýchkoli ambicí a nejspíš i schopností hrát alespoň viditelnou roli v celorepublikové politice.
Krize politického systému
Volič pravé části politického spektra se pak v druhém kole rozhoduje mezi sebevraždou zastřelením a oběšením, zejména třeba v Praze. Na této situaci se samozřejmě podepisuje dlouho trvající krize našeho politického systému, kdy jasně názorově vyhraněné politické strany na pravolevé ose nahradila všemožná amorfní hnutí bez zřetelné politické orientace, ochotně naskakující na ze Západu importovaná moralistně pojatá témata zeleného náboženství, sexuálních menšin či válečné hysterie.
Ve chvíli, kdy Senát přišel o svou nejvýznamnější pravomoc díky přímé volbě prezidenta, byl ten správný čas na debatu o jeho smyslu. Nenašla se žádná politická síla, která by se jen odvážila ji začít. Od té doby se situace ještě zhoršila a tyto i všechny předchozí senátní volby, v nichž vítězí neúčast, ji dále zhoršují.
Senát plný Incitatů bude dál strašit na mapě ústavních institucí bez vlivu, bez zájmu veřejnosti, bez smyslu své existence – kromě vydržování desítek neznámých lidí daňovými poplatníky. To se samozřejmě podepisuje na důvěře voličů v demokratické uspořádání, na jejich ochotě identifikovat se se svým státem a jeho reprezentanty. Koně jsou krásná zvířata, ale patří do výběhů a stájí. Ve Valdštejnském paláci nemají co dělat.
