S trochou nadsázky by se dalo říci, že umění se ve svém základu dělí na umění politické a umění apolitické, a když už je náhodou oproštěno od politiky, tak se o jeho politizaci postarají právě politici. V následujícím textu se podíváme na několik konkrétních příkladů takové politizace umění a architektonických počinů u nás i ve světě.
Největší emoce v naší zemi vzbudil v posledních dekádách návrh nové Národní knihovny od architekta Jana Kaplického, která měla stát na Letné a byla pro svůj charakteristický tvar přezdívána „Chobotnice“. Radikální odpůrci potom stavbu častovali výrazy typu „žabí hlen“ apod. Vítězný projekt se v každém případě do povědomí široké veřejnosti dostal zkraje března 2007 a další přibližně rok a půl se stal také horkým politickým tématem. Především díky vyjádření prezidenta Václava Klause, který v květnu téhož roku sdělil, že výstavbě Kaplického knihovny je připraven zabránit podobně jako protijaderní aktivisté u Temelína přivazováním se vlastním tělem.
Tímto svým osobitým výrokem prezident provedl pomyslný výkop mnohaměsíční zpolitizované diskuse, do které se zapojila celá tuzemská politická scéna. Odmítavě reagovala vládní Strana zelených. Ironická slova o aktivistech a prezidentův celkově konzervativní postoj musela stranické špičky progresivní partaje iritovat a jejich kritický postoj tak nikoho příliš nepřekvapil. „Chobotnice“ se v každém případě stala jednou z mnoha událostí, která rozdělila společnost přibližně napůl. Jakékoliv naděje futuristického projektu pohasly v červenci 2008, kdy jej definitivě „odpískal“ lidovecký ministr kultury Václav Jehlička.
Duhoví kněží
Umění však rázně promluvilo do politiky rovněž hned v následujícím roce, kdy Česká republika předsedala prvních šest měsíců Evropské unii. Projekt Entropa „skandalisty“ Davida Černého však nepatří do stejné kategorie jako „Chobotnice“ Jana Kaplického. Od samého počátku byl totiž spojen s politikou, dokonce vznikl na politické zadání. Černý byl osloven vicepremiérem pro evropské záležitosti Alexandrem Vondrou, aby vytvořil originální umělecké dílo pro sídlo Rady EU v Bruselu. Tak se také stalo, ale vše skončilo velkým skandálem, který má většina z nás v živé paměti.
Šibal Černý navrhl koncept, podle kterého se mělo na díle podílet 27 umělců ze všech členských zemí. Brzy však poznal, že koordinovat něco takového by pro něj bylo organizačně i časové takřka nemožné, a rozhodl se pro totální mystifikaci. Dílo vytvořil sám jen s pomocí několika přátel a tuto skutečnost se dozvěděla vláda jen několik hodin před představením díla veřejnosti. Bylo z toho velké mrzení a Vondra a spol. se cítili podvedeni. Dlužno dodat, že naprosto po právu. Černý se později omluvil a vrátil celý finanční obnos, který za zakázku inkasoval. Horší to však bylo s přijetím kontroverzního díla, které svérázně a s určitou nadsázkou zobrazovalo jednotlivé členské státy.
Například Německu se „překvapivě“ vůbec nelíbilo, že ho na uměleckém díle symbolizuje dálnice ve tvaru, který nápadně připomínal hákový kříž. O mnoho spokojeněji se netvářili ani Bulhaři, jejichž zemi Černý zobrazil jako síť tureckých záchodů. Bulharská vláda tehdy podala oficiální protest a její část díla byla zakryta černým plátnem. K tomu samému kroku se odhodlala slovenská vláda, protože na místě vymezeném pro Slovensko byl vyobrazen maďarský salám omotaný trikolorou. Konzervativní Polsko zase „zastupovali“ kněží vztyčující duhovou vlajku v bramborovém poli. Celé dílo nakonec předčasně stáhl samotný Černý na protest proti způsobu svržení Topolánkovy vlády.
Plastici a fronta na maso
Za svého druhu „zpolitizování umění“ můžeme považovat také Antichartu z roku 1977. Tehdejší umělecká smetánka z oblasti filmu, divadla a showbyznysu byla zneužita režimem proti opozici. Ti, kdo se odmítali dostavit či podepsat pod údajnou prezenční docházku, museli nést následky svého jednání v podobě neobsazování či rušení koncertů. Naštěstí se to příliš velkého množství umělců netýkalo, takže československá kultura nezhynula. Chtělo by se poznamenat poněkud jízlivě a cynicky. Antichartě samozřejmě předcházela Charta 77, která zase byla reakcí na režimem zpolitizované působení undergroundové kapely The Plastic People of The Universe v čele s legendárním „indiánem“ Mejlou Hlavsou.
Pokud bychom se aspoň na skok podívali do ciziny, tak v přímém protikladu k zakazovaným „máničkám“ kolem frontmana Hlavsy je možné postavit výstavu „Zvrhlé umění“ (Entartete Kunst) z roku 1937. Hitlerův režim se snažil pořádáním této výstavy naprosto zdiskreditovat moderní umělecké směry, jako byly expresionismus, kubismus, dadaismus či surrealismus. Pro účely výstavy nacisté zabavili tisíce těchto děl z německých muzeí a záměrně je vystavovali tak, aby vyvolaly odpor. Obrazy tak byly věšeny nakřivo, příliš u sebe, doprovázely je rasisistické popisky typu „Němečtí sedláci z jidiš pohledu“ apod. Hlavním cílem bylo přesvědčit masy lidí, že moderní umění je produktem „židobolševického“ umění a naprostého civilizačního úpadku.
Triumf vůle
Když už jsme se ocitli v nacistickém Německu a řeč je o zpolitizovaném umění a propagandě, nemůžeme nezmínit režisérku Leni Riefenstahlovou. Nepochybně schopná a originální umělkyně se podílela na mnoha projektech třetí říše. Stála za novou estetikou nacistického režimu a aktivně pomáhala diktátorskému režimu „uchvátit davy“. Umění propagandy by se mohlo vyučovat podle jejích filmů Triumf vůle (1935) a Olympia (1938). První snímek se věnoval sjezdu NSDAP a druhý pojednával o olympijských hrách v Berlíně. Na přelomu let 2004 a 2005 se v Praze mimochodem konala výstava, která představila díla zasloužilé propagandistky režimu.
Po skončení 2. světové války byla zatčena a strávila několik let v internačních táborech. Na prahu druhé poloviny života byla propuštěna a odjela na africký kontinent. Zde se věnovala příští desetiletí fotografování súdánského kmene Nuba a její fotografické knize se v polovině 70. let minulého století dostalo velké pozornosti a uznání. V důchodovém věku dokonce jako nejstarší žena získala licenci na potápění a vydávala respektované knihy o podmořském životě. Do konce svého života však odmítala přijmout odpovědnost za šíření nacistické propagandy. Zemřela ve 101 letech v roce 2003.
Chruščov v amoku
Několik málo let před výstavou Zvrhlé umění poznal také mocný Rockefeller sílu umělcova politického přesvědčení, když si objednal obří nástěnou malbu pro jeden ze svých mrakodrapů u mexického malíře Diega Rivery. Toho zná české publikum především díky filmu Frida z roku 2002, který popisoval bouřlivý románek tělnatého sukničkáře s o dvacet let mladší svéráznou umělkyní. Kromě ženského těla měl však Rivera zálibu také v komunismu, což americký kapitalista zjevně podcenil. Filuta Rivera sice svou práci skutečně odvedl, ale „na tajňačku“ tam namaloval portrét svého idolu Vladimira Iljiče Lenina. Když jej následně odmítl odstranit, nechal Rockefeller dílo kompletně zničit.
Zmínka o Leninovi je příhodným můstkem, který nás spojí se SSSR a následně také s Ruskem. Přibližně třicet let po Riverově povedené taškařici a pět let po jeho smrti se stejně jako Rockefeller rozohnil také sovětský vůdce Chruščov. Tomu by přirozeně nevadil Lenin snad ani i na záchodovém prkénku či v láhvi vodky, ale málem dostal mozkovou cévní příhodu při návštěvě výstavy moderního umění v moskevské Manéži. Abstraktní obrazy a sochy jej natolik rozlítily, že začal umělce veřejně urážet a nazval je mj. „pederasty“. Po této událosi sovětský režim opět přitvrdil a krátké kulturní tání v oblasti sovětské kultury vzalo za své.
Proti Putinovi
Jestliže tehdejší umělci, jejichž díla se objevila v Manéži, rozhněvali komunistický sovětský režim v čele s Chruščovem spíš neplánovaně, „feministický umělecký kolektiv“ Pussy Riot či konceptuální umělec Pjotr Pavlenskij trápí autokratický ruský režim v čele s Vladimirem Putinem zcela záměrně. Ruské punkerky se tak například v únoru 2012 nahrnuly do moskevské katedrály Krista Spasitele a před oltářem realizovali tzv. Punkovou modlitbu, kdy prosily Pannu Marii, aby zahnala Putina. Tři členky skupiny byly následně zatčeny a odsouzeny za „výtržnictví motivované náboženskou záští“ ke dvěma letům vězení.
Po sérii domovních prohlídek a obtěžování nakonec většina členek Pussy Riot opustila zemi a své zpolitizované „umění“ vytváří v exilu. Stejně jako zmíněný Pavlenskij, jehož umění občas dost bolí. Doslovně. Po zatčení členek Pussy Riot si na protest nechal zašít nití svá ústa. V následujícím roce potom proti údajné proměně Ruska v policejní stát protestoval na Rudém náměstí přibitím šourku k žulové dlažbě. Do exilu odešel poté, co jej společně s jeho manželkou obvinily úřady ze sexuálního napadení divadelní herečky. V prosinci 2016 uprchl do Francie, kde byl několikrát zatčen. V červnu úřady zahájily proces odebrání statusu politického azylu.
Článek vyšel ve vydání měsíčníku TO 9/2026.
