Krakovská tragédie se stala příležitostí k položení nepříjemné otázky: Proč někteří politici tak rychle hledají za násilím pravicový extremismus, zatímco možné sympatie pachatele k levicovým radikálním proudům zůstávají stranou pozornosti?
Polsko se 7. listopadu 2026 probudilo do jedné z nejtragičtějších událostí posledních let. Při střelbě v centru Krakova přišlo o život šest lidí a dalších patnáct bylo zraněno. Za sebou pachatel zanechal nejen mrtvé a zraněné, ale také řadu nezodpovězených otázek. Jedna z nich se však začala ve veřejném prostoru řešit překvapivě rychle: Byl útočník pravicovým extremistou?
Polský ministr vnitra Marcin Kierwiński měl v této otázce zdánlivě jasno ještě v době, kdy vyšetřování teprve začínalo. A právě jeho postup nyní vyvolává oprávněnou kritiku.
Pravicový extremismus jako první vysvětlení
Na tiskové konferenci 7. listopadu ministr Kierwiński hovořil o velmi radikálních názorech pachatele a prohlásil, že všechno nasvědčuje tomu, že byl fascinován krajně pravicovými ideologiemi.
Je důležité připomenout kontext. Šlo o první hodiny po střelbě, kdy bezpečnostní složky stále prováděly zásahy, zajišťovaly důkazy a ověřovaly okolnosti útoku. Samotný ministr přitom připustil, že ideologické pozadí bude ještě předmětem prověřování.
Přesto jeho formulace nebyla neutrálním konstatováním, že vyšetřovatelé zkoumají různé možné motivy. Výslovně vyzdvihla právě krajně pravicovou ideologii.
Takové prohlášení od ministra vnitra má značnou váhu. Nejde o anonymní komentář na sociální síti. Jde o člena vlády, jehož slova přebírají média a zahraniční tiskové agentury. A přesně to se stalo. Informaci o údajném pravicovém extremismu pachatele následně šířila řada významných zahraničních médií.
Politická interpretace se tak dostala do mezinárodního informačního prostoru dříve, než bylo možné spolehlivě určit skutečný motiv vraždícího útočníka.
Jenže internetové stopy ukazovaly jiným směrem
Následně se v polských médiích a na sociálních sítích začaly objevovat informace, které ministrovu interpretaci zpochybňovaly.
Podle informací zveřejněných deníkem Epoch Times měl údajný facebookový profil pachatele vykazovat sympatie ke komunismu, levicově radikálnímu prostředí a organizaci Antifa. Objevila se také tvrzení o jeho podpoře LGBT agendy, účasti na protestech pořádaných feministickými skupinami a nepřátelských postojích vůči křesťanům.
Pokud by se tyto informace potvrdily, rozhodně by nešlo o nepodstatný detail. Přinejmenším by zpochybňovaly jednoduchou představu o útočníkovi jako o člověku inspirovaném krajně pravicovou ideologií.
Je však nutné zachovat přesnost. Pravost údajného facebookového profilu se nepodařilo nezávisle ověřit a polské orgány zatím nepotvrdily ani konkrétní politickou orientaci pachatele. Ani údajné sympatie k Antifě tedy nelze vydávat za prokázaný fakt.
To ale nic nemění na podstatě problému. Proč ministr vnitra tak brzy předložil veřejnosti právě jednu ideologickou interpretaci? A na základě jakých konkrétních důkazů?
Ministr vysvětluje, ale odpovědnost nezmizela
Kierwiński se ke svým výrokům vrátil 8. listopadu v rozhovoru pro televizi TVN24. Tvrdil, že šlo o jednu z prvních hypotéz založených na počátečních informacích a indiciích.
Zdůrazňoval, že motiv musí být prověřen a že policie zkoumá všechny možné okolnosti. Odmítal také tvrzení, že by chtěl vynášet konečné soudy.
To je jistě důležité vysvětlení. Jenže otázka zůstává. Pokud ministr věděl, že jde pouze o jednu z pracovních hypotéz, proč ji veřejně formuloval tak kategorickým způsobem?
Rozdíl mezi sdělením, že policie prověřuje možnou pravicově extremistickou motivaci, a prohlášením, že všechno nasvědčuje fascinaci krajně pravicovými ideologiemi, není zanedbatelný.
První formulace informuje o průběhu vyšetřování. Druhá vytváří konkrétní obraz pachatele v hlavách milionů lidí.
A když se takový obraz jednou rozšíří, následná oprava už nikdy nemá stejný dosah.
Dvojí metr při posuzování extremismu?
Celá kauza otevírá širší problém, který přesahuje hranice Polska.
V současném evropském politickém a mediálním prostředí se krajní pravice často stává automatickým podezřelým při každém závažném násilném činu, u něhož se objeví byť jen náznak politického nebo ideologického pozadí. Naproti tomu levicový extremismus bývá v části veřejné debaty relativizován, přehlížen nebo představován jako méně nebezpečný politický okraj.
Takový přístup je nebezpečný.
Antifa, komunistické radikální skupiny nebo jiné násilné levicové proudy nemohou být vyňaty z kritického hodnocení jen proto, že jejich ideologické zázemí lépe zapadá do světonázoru části současných politických a mediálních elit.
Politické násilí není méně závažné podle toho, zda vychází z pravicové, levicové, náboženské či jiné extremistické motivace. Vražda nevinného člověka není méně odporná, když ji spáchá někdo, kdo se hlásí k ideologii, která je momentálně módní v některých progresivních kruzích.
Stejná měřítka musí platit pro všechny.
Právě proto je problematické, když vysoký představitel vlády předčasně spojí masového vraha s jedním politickým směrem, aniž by měl veřejně předložené důkazy, které by takový závěr potvrzovaly.
Prokuratura zatím nepotvrdila žádnou ideologii
Zvlášť důležitý je vývoj z 9. listopadu. Mluvčí polské prokuratury Przemysław Nowak podle agentury AFP uvedl, že vyšetřovatelé v danou chvíli nemají poznatky, které by umožňovaly odpovědně a kategoricky prohlásit, že se pachatel inspiroval konkrétní ideologií. Motiv činu podle něj dosud nebyl zjištěn.
To je zásadní informace.
Neznamená to automaticky, že pachatel nebyl pravicovým extremistou. Stejně tak to neprokazuje jeho sympatie k levici. Znamená to však, že veřejně prezentované spojení s krajní pravicí dosud nemá potvrzení v oficiálních výsledcích vyšetřování.
Ministr vnitra by proto měl veřejnosti vysvětlit, jaké konkrétní indicie ho k jeho původnímu prohlášení vedly. A pokud se ukáže, že jeho interpretace byla chybná, měl by to otevřeně přiznat.
Odpovědnost veřejného činitele totiž nespočívá pouze v tom, že dodatečně označí svá slova za předběžnou hypotézu. Spočívá také v tom, že si uvědomuje jejich dopad.
Pravda nemá politickou barvu
Krakovská tragédie si zaslouží především úctu k obětem, důkladné vyšetření a spravedlnost, která je vzhledem ke smrti pachatele spíše teoretickou možností. Její politické zneužívání je poslední věc, kterou Polsko potřebuje.
Zároveň však nelze přehlížet, jak snadno se může tragédie stát nástrojem politického boje. Pokud se po útoku automaticky hledá pravicový extremistický motiv, zatímco možné levicové vazby pachatele jsou odsunuty do pozadí, vzniká dojem, že v politickém hodnocení násilí neplatí pro všechny stejná pravidla.
A to je problém, který by měl zajímat nejen polskou (převážně konzervativně pravicovou) opozici, ale každého, kdo ještě považuje objektivitu a rovnost před zákonem za důležité principy demokratické společnosti.
Nejde o to, zda je pachatel pravicový, nebo levicový. Jde o to, aby se na to přišlo na základě důkazů, nikoli podle politických potřeb okamžiku.
Ministr vnitra má chránit bezpečnost občanů a důvěru ve státní instituce. Nemá předbíhat vyšetřování a vytvářet politický příběh dříve, než jsou známa fakta.
Pravda nemá pravicovou ani levicovou barvu. A pokud ji politici začnou barvit podle vlastních ideologických preferencí, přestávají být důvěryhodné nejen jejich slova, ale i instituce, které reprezentují.
