Pokud jste se při přečtení titulku zděsili, co to zase bude za nechutný pornáč, nebojte. Jde jen o pár příběhů z našich běžných dní. Tím „našich“ míním nejen české, ale i další evropské, třeba slovenské, německé či britské. Pitomost totiž nemá víru, národnost, etnicitu a patrně ani sexuální orientaci. Je totiž na světě sama o sobě a všude vypadá plus minus stejně pitomě.
Obyčejná londýnská žena
Jak jsme se mohli dočíst dokonce i v našem denním tisku, třeba na iDnes, v Londýně na Trafalgarském náměstí je k vidění nová socha. Jde o dílo Lady in Blue současné newyorské umělkyně Tschabalaly Selfové, která takto podle svých slov vzdává hold „obyčejné městské ženě“.
Jedno z centrálních náměstí hlavního města Spojeného království nejspíš má leckdo spojeno s vysokým Nelsonovým sloupem, pojmenovaným podle vojevůdce z oné bitvy o Trafalgar. Co je ale zajímavé, na každém rohu náměstí se nacházejí podstavce. Na třech z nich stojí sochy – Jiřího IV. (1840), Jindřicha Havelocka (1861) a sira Charlese Jamese Napiera (1855). V roce 1888 vztyčená socha Charlese George Gordona byla v roce 1943 odstraněna. Čtvrtý podstavec na severozápadním rohu, určený pro sochu Viléma IV., tak z důvodu nedostatku financí zůstal prázdný. Později nedošlo ke shodě, jaká socha panovníka nebo význačného válečníka by zde měla stát. V roce 1999 rozhodla Královská akademie věd o realizaci Projektu čtvrtého podstavce – přechodné instalaci vybrané sochy současného autora. Nu, a o toho, respektive tu, tady jde.
Jednou za několikaleté období se tu objevují dočasné instalace, jež mají zřejmě současným pohledem doplnit pohled historický. Jen málokdy se tak ale stane tak kýčařsky, avšak progresivně bezchybně, jako u Lady In Blue. Její autorka Selfová uvedla, že si dala za cíl umístit obyčejnou současnou Londýňanku na místo, které je obvykle spojováno se sochami panovníků a vojenských velitelů.
„Moje dílo Lady in Blue přinese na Trafalgarské náměstí ženu, s níž se mnozí mohou ztotožnit. Ale není to idol k uctívání ani historická osobnost k připomínání. Je to žena, která kráčí vpřed do naší společné budoucnosti s ambicemi a odhodláním. Je to Londýňanka, která ztělesňuje ducha města,“ myslí si prý sochařka. Justine Simonsová, náměstkyně starosty pro kulturu a kreativní průmysl, popsala dílo jako působivý přírůstek do historické části města.
Nu, posuďte sami podle fotografie. Madam je tmavé pleti, má křiklavě modrý oděv (s doplňky pocházejícími z drahokamu lapis lazuli), účes na hlavě připomíná tradiční svršky hlav žen spíše z Kapverd nebo Senegalu než z Londýna, avšak to celé stojí na životu nebezpečně vysokých šteklích. Jako kdyby pejsek s kočičkou vařili dort. Co přidáme? Tu kost, tu myš, tu kdovíco, aby to chutnalo autorům. Publikum je však jiného názoru. Viděl jsem záběry z odhalení této krásky v modrém. No, jestli bylo na náměstí dvě stě lidí, tak je to hodně. Zdá se, že utekli i otrlí turisté, co tam obvykle chodí jen krmit proslulé trafalgarské holuby. Nicméně tamní erár to zaplatil a lidé se pár let budou dívat či spíše nedívat, jako se (ne)dívali na ty předchozí kousky. Takhle se jen hezky utrácejí peníze a učeně žvaní o umění.
Mimochodem, byl jsem v Londýně před pár týdny. Oproti návštěvě například roku 1995 drtivě ubylo dam pleti jako má ta na soše, zato přibylo nositelek hidžábů a podobných okras. Tak o jaké „obyčejné londýnské ženě“ se vlastně bavíme?
Celý článek čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 10/2026.
