Témata otevřeného rozhovoru s Petrem Macinkou byla čtyři: Zahraniční politika vlády, spory s prezidentem Pavlem, (ne)splněná očekávání motoristických voličů ohledně plnění předvolebních slibů a blížící se komunální volby.
Je tvůj spor o zahraniční politiku s prezidentem Petrem Pavlem principiální? Jde o samotné směřování České republiky?
Je pravda, že jakoukoli politiku v České republice – nejen tu zahraniční – vždy určuje a odpovídá za ni vláda. Podle ústavy, kterou si někteří vykládají prapodivně, je prezident z výkonu své funkce neodpovědný. Když v minulosti jakýkoli prezident udělal něco, co mu bylo vyčítáno, nebo když byl například soudem zavázán k omluvě, muselo to za něj kvůli jeho neodpovědnosti řešit ministerstvo financí. Jsme parlamentní demokracie, takže suverénem moci, od kterého se vše odvíjí, je parlament. Sněmovna dává vládě důvěru a může jí ji také odebrat. Poměry v našem politickém systému se však trochu změnily v momentě, kdy jsme přešli z nepřímé volby prezidenta na volbu přímou, což jsem ovšem vždy kritizoval. Dostali jsme se do situace, kdy hlava státu sice zastupuje zemi navenek a ratifikuje mezinárodní smlouvy, ale v parlamentním systému má relativně slabé, až symbolické pravomoci. Zároveň však přímou volbou získala velmi silný mandát od milionů lidí. Někteří prezidenti si to pak začínají vykládat tak, že když jsou zvoleni lidem, nemusejí se ohlížet na poslance a senátory. Tím došlo k jistému vychýlení symbiózy mezi mocí výkonnou a zákonodárnou. Pokud máme prezidenta, který chce hrát aktivnější roli, odvolává se na to, že ho volily miliony lidí, a nemusí už tolik vnímat dominanci vlády. Navíc se nyní nacházíme v situaci, kterou politologická terminologie nazývá kohabitací. Máme zde prezidenta, jehož postoje a politický program se ve značné míře shodují s tím, co prosazuje opozice – tedy s tím, co v parlamentních volbách neuspělo. Proto z Hradu slyšíme věty o tom, že chce pozici vlády vyvažovat v rovině programové i ideové. Faktem ale zůstává, že politiku v této zemi určuje pouze a jenom vláda.
Co je vlastně naším hlavním národním zájmem?
Definici českého národního zájmu bych rozdělil do tří základních oblastí. Tou první, strategickou a nejdůležitější, je uchování naší národní suverenity. Jde o zachování České republiky jako svébytného aktéra, jehož hlas v mezinárodních organizacích nelze jen tak přeslechnout. Nesmíme se dostat do situace, kdy budeme muset slepě přijímat rozhodnutí, která byla odhlasována někde jinde, bez nás a třeba i proti naší vůli. Proto je klíčové udržet stávající míru suverenity. Vstupem do Evropské unie jsme se sice části státní suverenity vzdali, ale na evropských Radách pro zahraniční věci jsem však neustále svědkem pokusů, zejména ze strany některých větších států, oklešťovat princip jednomyslnosti ve společné zahraniční a bezpečnostní politice. Nelíbí se jim, že jeden stát může určité rozhodnutí zablokovat, a tak se snaží vymyslet způsob, jak to obejít. Všem jim tam opakovaně říkám: „My máme v programovém prohlášení jasně napsáno, že princip jednomyslnosti je pro nás naprosto nedotknutelný.“ Považuji za zásadní schopnost najít konsenzus. Skutečnost, že nějaká země čas od času chce určité rozhodnutí zablokovat, z ní přece nedělá potížistu. Může to znamenat, že se ta země sama nachází v problémech a dané rozhodnutí by jí situaci ještě zkomplikovalo. Naším úkolem v Evropské unii má být situaci vyhodnotit a pokusit se oné zemi pomoci problém vyřešit tak, abychom nakonec dosáhli společného konsenzu. Pokud je totiž rozhodnutí přijato jednomyslně, má obrovskou váhu a sílu.
Jsme jednou z nejprůmyslovějších zemí Evropské unie, proto na nás ideologie EU Green Deal dopadá podstatně hůř než třeba na Španělsko, Portugalsko a některé jiné státy. Je obrana před dopady Green Dealu jasně definovaným českým národním zájmem?
Tento problém se dotýká druhé roviny našich národních zájmů, kterou bych souhrnně pojmenoval jako prosperita. Ta se skládá ze dvou klíčových věcí. Zaprvé, nemůžeme jako země páchat ekonomickou sebevraždu. Jsme tradiční průmyslový stát a současný zelený útok ve jménu zachraňování planety je de facto útokem na průmysl. Zadruhé: Jsme otevřená exportní ekonomika, a naším národním zájmem je proto podporovat export, otevírat firmám nové trhy a nebýt závislí výhradně na vývozu do zemí EU. Samotná Evropská unie se totiž svazuje zelenými politikami, staví kolem sebe celní bariéry či karbonové daně, což v důsledku dopadá na běžné spotřebitele uvnitř Evropy, kterým se všechno zdražuje. Jakékoli zavedené clo znamená, že lidé musejí kupovat zboží dráž. Pozice české vlády proto musí být sebevědomá a musíme aktivně hledat partnery.
Je obnovení aktivity zemí V4 součástí této strategie?
V oblasti zelené politiky a emisních programů doceňuji význam regionálních uskupení, jako je právě Visegrádská čtyřka. V4 není jen dlouholetá politická platforma, ale společenství čtyř zemí, jejichž občané žijí podobný život, mají srovnatelnou životní úroveň a dívají se na svět podobnýma očima. Sdílíme také specifickou historickou zkušenost, která se zásadně liší od té západoevropské. Země jako Belgie nebo Lucembursko netuší, jaké to je žít v socialistickém nebo totalitním zřízení. My tuto zkušenost máme, a proto jsme přecitlivělí na určité trendy a tendence, které se z Bruselu v rámci boje za „lepší zítřky“ snaží někteří soudruzi v dobré víře prosazovat. Visegrádská skupina plnila dlouho spíše formální roli setkávání politiků. Pořádaly se summity prezidentů, premiérů, ministrů nebo šéfů parlamentů, ale chyběl tomu hlubší obsah. Skutečnou substanci a efektivitu V4 poprvé velmi rychle a přesvědčivě získala zhruba před deseti nebo dvanácti lety, když naplno vypukla první migrační krize. Tyto čtyři státy byly tehdy schopné okamžitě zformulovat společnou pozici a odmítnout relokační kvóty a přerozdělování migrantů. To bylo první velké vítězství V4, které ukázalo její důležitost. Druhý klíčový moment pro Visegrádskou čtyřku přichází právě teď v boji o energie. Nacházíme se v situaci, kdy se řítíme do další energetické krize. Jde o záležitost importovanou a tlačenou vnějšími vlivy, ale zároveň způsobenou šílenou, autodestruktivní zelenou politikou. Země V4 zde mohou opět mluvit jedním hlasem. Reprezentujeme kus Evropy s 65 miliony obyvatel, a takovou sílu už nelze jen tak přeslechnout. Když jezdím po Evropě a mluvím s ministry ze zemí mimo náš region, vidím, že dění ve V4 velmi pozorně sledují a mají velký zájem s námi spolupracovat. Platí to zejména pro balkánské státy, které to vnímají velmi pozitivně. Jejich první otázka obvykle směřuje k tomu, zda se mohou k našim iniciativám nějak přidat. Visegrádská skupina na sebe nabaluje podobně uvažující země z celé Evropy a stává se platformou i nositelem myšlenek, které mohou účinně čelit zelenému mainstreamu, jenž do centra Evropské unie za poslední dvě dekády probublal.
Vidíš vůbec nějakou naději, že se ten směr, kterým EU kráčí, dá zvrátit?
Sdílím slova Václava Klause, který říká, že optimismus je povinnost. Tuto větu si rád půjčuji a snažím se dívat na budoucnost optimisticky. Cesta, jak Evropskou unii změnit, musí existovat. V minulosti jsme si také o komunismu říkali, že je zde na věčné časy, a ejhle – ještě měsíc před jeho pádem to vypadalo neotřesitelně, a najednou to neplatilo. Osobně vidím cestu k nápravě ve dvou voličských rovinách. První rovina se odehrává na národní úrovni v jednotlivých členských státech. Lidé mají v rukou možnost rozhodnout, zda zvítězí progresivistické a zelené strany, které budou současný směr tlačit ještě dál, nebo zda si zvolí vládu, která se tomu postaví a bude uplatňovat pragmatický přístup. Pokud bude takových vlád v Evropě více, ze „zadržovací“ politiky se postupně stane politika „přetlačovací“ a celý trend se může začít obracet přímo na půdě Evropské rady. Jsem přesvědčen, že lidí, kteří by bezhlavě jásali nad zelenými regulacemi, celoevropsky ubývá. Realita nutí národní vlády k větší racionalitě, takže nic není ztraceno. Druhou rovinu představují evropské volby. Význam Evropského parlamentu nijak nepřeceňuji, vnímám ho spíše jako hru na evropskou demokracii než jako instituci s reálným dopadem. Když však sleduji jeho trajektorii, v Evropském parlamentu dlouhá léta chyběla jakákoli reálná opozice. Situace se změnila po posledních evropských volbách před dvěma lety, kdy v parlamentu vznikla skutečná opozice v podobě frakce Patriotů. Existence reálné opozice je klíčová – každá opozice se totiž jednoho dne může stát novým mainstreamem.
Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání měsíčníku TO 9/2026.
