Tak nám čerstvě ochmýřený novopředseda lidovců Jan Grolich oznámil, že „koncesionářské poplatky rozhodne ulice“. To je konečně jasné slovo.
Zatímco se to v politických škamnách hemží spekulacemi, za kolik údajně předseda vlády s Hynkem Chudárkem z ČT vyhandlují nějaký rozpočtový kompromis, Grolich jde rovnou na zteč. Ještě že je předsedou křesťanské strany. Tam prý platí proslulé „tvá řeč budiž ano – ano, ne – ne.“ Proto výroky páně předsedy nutno brát vážně.
K čemu vlastně vybízí? Bez nadsázky k nedodržování zákona. Jestliže zde platí nějaký zákon, například o financování veřejnoprávních médií, pak to jistě nemá váhu slova Božího a lze jej měnit. Ale jak? Zase jen legislativně. Pročetl jsem si při této příležitosti znovu Ústavu ČR a nenašel jsem tam ani na jediném místě, že by mezi ústavní instituce patřila „ulice“. Takže co tím první ze všech lidovců mínil? Že když se jemu nebo jeho politickým parťákům nedaří prosadit svou na půdě ústavních institucí, vyženou zástupy do ulic, aby rozhodovaly.
Ve věci poplatků je to snadné. Dostatečnému množství lidí s přebytkem adrenalinu se namluví, že změna ve financování těch dvou institucí, ČT a ČRo, znamená de facto jejich zánik nebo postupná likvidace. A to že nelze dopustit, už proto, že to prosazuje Andrej Babiš, po Putinovi a Trumpovi největší zločinec na Zeměkouli.
Dejte si někdy tu práci a vyražte do té ulice a ptejte se účastníků těch srocení, jakou mají představu o onom víceméně účetně-administrativním kroku, jímž je změna financování z poplatkového na rozpočtové. Vsadím svoje nejlepší sako, pravda, mám jen jedno, ale tím pádem je nejlepší a v případě mé prohry by to byla opravdová ztráta, že se podložených a argumentovaných odpovědí nedočkáte. Účastníci pouličního rozhodování operují pouze s frází, že když se zruší koncesionářské poplatky, spadnou ta dvě média do klína Babišovi a bude konec vší svobody slova a tisku. Jenže už neslyšíte ono „b“. Totiž že i rozpočet je přece plněn penězi z daní občanů. Čili i rozpočtové organizace platí, byť zprostředkovaně, sami občané. Podobně jako třeba českobudějický Budvar. Viděl jste někdo někdy někde demonstranta s transparentem Budvar nedáme?
Z „boje o poplatky“ se stala masově organizovaná a bohatě financovaná kampaň jedné části politického spektra, která se nevyrovnala s výsledkem loňských parlamentních voleb. O žádné poplatky nejde, většina z demonstrujících nemá nejmenší ánunk, jak fungují a co přesně znamenají. Že znamenají mnoho desítek let zaprášenou tradici, která není postavená už vůbec na ničem dnešním. Koncesionářské poplatky se začaly platit ve 20. letech minulého století po rozjezdu vysílání československého státního rozhlasu. Ten poplatek ale nebyl směřován přímo do kapes nějakých zaměstnanců. Byla to vaše sekundární daň za to, že smíte vlastnit rozhlasový přístroj, na němž lze chytit to vysílání. Jako když jste si v provozovnách zvaných blahé paměti Garant půjčili na nějaké období třeba elektrickou pilu a když už jste ji nepotřebovali, vrátili jste ji do Garantu. Tady to samozřejmě má tradiční podobu úřední chobotnice, protože na rozdíl od toho Garantu v podstatě nemůžete rozhodnout, zda ten vysílací přístroj vám ještě k něčemu je. A tedy ani odmítnout platit za něco, co nevyužíváte. Koncesionářský poplatek je tak veřejně sdílená lež.
A druhá taková – pojem veřejnoprávnosti. Ten vznikl po porážce nacismu a jeho cílem bylo, aby nějaký jiný šílenec se nezmocnil médií a tím pádem myšlení lidí pro své obludné cíle. Německá média byla po válce rozparcelována a mnohým z nich byl vtisknut onen veřejný charakter. To trvalo relativně dlouho. Ještě počátkem 90. let, dlouho po našem Listopadu, třeba v Rakousku byla povolena výlučně státní, resp. veřejná média. Soukromá se objevila později než u nás. Dnes jsme ale opravdu jinde. Vedle těch veřejnoprávních máme desítky profesionálně vedených, kvalitativně srovnatelných a ekonomicky nekonečně efektivnějších privátních rádií i televizí. My ale stále jakoby vracíme diskusi na počátek 90. let. To je anachronismus jak Brno.
Z toho je patrné, že se tu zájmová skupina těch, co visí na financích nebo vlivových možnostech jednoho typu médií, jala zavést do veřejného diskursu několik bezobsažných floskulí a na těch stavět politické změny, jak o tom mluví Jan Grolich.
Svým způsobem by se mohl ucházet o členství v nějaké straně prosazující všeobecná referenda. Vždyť přece dav v ulicích, to je taky nějaký reprezentant části veřejného mínění. Ale kdo by se zdržoval dlouhým sociologickým šetřením, do jaké míry jde o reprezentativní vzorek z hlediska věkového, sociálního, vzdělanostního, demografického atd. hlediska. Podstatné je, že Mikuláš Minář prodá co nejvíc čepiček a triček s příslušnými hesly. Je mi trochu smutno, že když vyplovávají na povrch tyhle informace, vyzrazující na Chvilkaře jejich byznysovou podstatu, lidé z ulic jim na to stále naskakují.
A pak je mi taky, už jako akademickému pracovníkovi, líto, že naše vysokoškolská obec je tak zblázněná, a teď nemyslím jen studenty, ale hlavně rektory a jiné funkcionáře, že podporují všelijakými výhodami účast studentstva na těch pouličních dobových tancích. Mám za to, že se zpronevěřují zákonu, který přece zcela zakazuje jakékoli politické akce v tomto prostředí. To už opravdu nikdo nečte zákony? Nebo nám je to už všechno fuk, hlavně když máme dost shopping center, zážitkový průmysl a v ČT Stardance?
Čekám, kdy přijde Grolich nebo jiný takový chytrolín s tím, že „ulice rozhodne“ třeba o vlastnictví soukromých bytů, o ceně spišských párků, o zákazu dovozu dětských hraček z Číny či o zrušení azbuky. Protože podle Grolichova receptu i o tom všem by nakonec mohla rozhodovat ulice, hlavně když se jí to správně vysvětlí.
Časy, kdy Úsvit přímé demokracie a po něm SPD volali po zavedení možnosti všeobecného referenda, jsou proti tomu jen laskavé pohledy do zpětného zrcátka. Ať si najmou Grolicha, třeba najde řešení. Jen aby to nebylo to tradiční revoluční „S puškou v ruce, s ohněm v srdci“.
