Slova do titulku jsem si vypůjčil z písně Návrat skvělého písničkáře Wabiho Ryvoly. Nejen proto, že listopad obvykle bývá co do počasí nevlídný, ale také se v něm dějí tu a tam věci nevlídné.
V listopadu 2000 vznikla iniciativa ČT – věc veřejná. Pokud si vzpomínám, bylo to neformální sdružení osob pohybujících se kolem České televize a namnoze materiálně závislých na jejích honorářích. Tahle parta uspořádala v tom listopadu konferenci téhož názvu, tedy ČT – věc veřejná. Mnohé osobnosti – počínaje bavičem Janem Krausem a konče programovým ředitelem ČT Pittermanem – tam pateticky vyjadřovaly obavy z toho, že v ČT dojde vinou politiků k ohrožení svobody slova, a tomu že jest nutno zabránit.
I stalo se, že v půli prosince došlo k revoltě na Kavčích horách, která byla až dodatečně oděna do odborářského haveloku, aby se tomu dal jakýs takýs právní rámec. Co bylo dál, víme: pozastavení vysílání, černá obrazovka po část Vánoc, pak abdikace legitimního ředitele ČT Jiřího Hodače a nakonec samozřejmě shromáždění zapálených občanů, po němž následovala politická i věcná kapitulace politiků, ústup z „bojiště“ a předání klíčů od ČT těm buřičům.
A co se děje dnes? Chvilkaři srocují zástupy pod vlajkou ohrožení svobody v ČT a ČRo, svolávají lidi na náměstí, odkud, jak jsem se dověděl, zněla ve výkřicích namnoze i ukrajinština. Nic proti našim přátelům z UA, ale co jim je do toho, jak bude naše vláda financovat česká média? Na to si odpověz každý sám.
A další krůček stejným směrem: pět cechovních organizací (Překladatelé Severu, Obec překladatelů, Umění trvá, Asociace spisovatelů a Studentský teatrologický spolek kUKátko) svolává na neděli 1. listopadu jakousi metaforickou obdobu výstřelu z Aurory. Má jít o shromáždění u budovy Rudolfina, kde bude touž dobou probíhat předávání státních cen za literaturu a překladatelské dílo a cen Ministerstva kultury ČR za rok 2026. V tiskové zprávě svolavatelů čteme toto:
„Považujeme za nedůstojné, aby se takto významné státní uznání umělecké tvorby odehrávalo v atmosféře nejistoty a nedůvěry, kterou svými kroky vytváří právě Ministerstvo kultury. Namísto důstojné veřejné pocty umělcům a jejich práci hrozí, že letošní předávání bude především obrazem hlubokého rozporu mezi kulturní obcí a institucí, která má kulturu podporovat a hájit.“
Nadto tato squadra vyčítá ministru kultury Klempířovi, že bude ceny předávat „jen“ v Rudolfinu, zatímco dříve se předávaly na scéně Národního divadla. Rád bych pořadatelům připomněl, že Rudolfinum za 1. republiky sloužilo jako český parlament, tedy důstojnost toho místa je dána historií. A též se zde odehrává už od války Pražské jaro, světově prestižní festival vážné hudby. Nevím tedy, proč plédují oni svolavatelé za přemístění do ND, jako by parlamentní a umělecká budova byla nějaká pastouška.
Už zde je první levárna neboli fligna, jak říkají v Brně. Že by to bylo proto, že činoherci z ND v rámci všeobecného volání po neklidu vytáhli do boje proti MK ČR a jmenovitě ministrovi? Jaké by to bylo hezké, kdyby nabitý sál Zlaté kapličky zažil překřikování, případně rvačku důstojných mistrů Thálie s opovrhovanými úředníky z MK? To by si kamery ČT doslova smlsly.
Ano, listopad je tady s námi. Mnozí aktivní umělci si ve strachu o své honoráře osvojují rétoriku zaměstnanců veřejnoprávních médií o ohrožení svobody slova. A úplně stejně jako před těmi 26 lety i tito (namnoze titíž lidé jako tehdy) požívají halasné podpory politiků, kteří neuspěli v parlamentních volbách. Tehdy to byla Unie svobody, dnes třeba STAN, na tom nesejde. Ty suché toalety nošené na Kavčí hory nemají politickou barvu, ale týž smysl. Podtrhnout dramatičnost chvíle, emotivní vypjatost a hlavně cíl. A tím není žádná svoboda slova, nýbrž zachování měšců a pokud možno podkopnutí vládní židle dnešní koalici.
Tehdy se to nepovedlo, připomeňme, premiérem byl Miloš Zeman a předsedou Sněmovny Václav Klaus. Ale někteří lidé „za nimi“ (typicky Vladimír Špidla) to hráli naoko na obě strany a revoltujícím de facto dopomohli k vítězství. Najdou se dnes nějací podobní?
A poslední poznámka k tomu „listopadu“. Uvědomme si, že za to čtvrtstoletí dorostla mladá generace, která je vychovávána v oslavě listopadu 1989 a jeho protagonistů. Také tito mladí lidé si chtějí jistě užít kousek „svého“ listopadu, posílit důvěru ve vlastní síly a budoucí podíly na moci v této zemi. Ti, kdo je vlečou na svoje barikády, by měli nést odpovědnost, ne ti mladí. Ti jsou jen obelhaní a časem jim to dojde. Může však být už pozdě.
