Občanská společnost nekončí, a před lůzou – už zase u moci – necouvne ani o píď, dočetl jsem se v sérii e-mailů, o níž za chvíli. Titulek článku by mohl být taky „Jak se z prestižního spisovatelského sdružení stalo totalitní agitační středisko“. Ale to bychom předbíhali.
My se zde pokusíme zjistit, kdo je ta lůza a co je ta občanská společnost. Začneme citátem z e-mailu, který mně v počítači přistál v jakémsi hromadném mailingu rozeslaném „už na 2 650 adres“ (sláva, úspěch), od pisatele mně do té doby neznámého. Citát tedy nebyl určen mně, nýbrýž jednomu mému kamarádovi, známému disidentovi a signatáři Charty 77, osobnímu příteli Václava Havla a po listopadu 1989 v různých funkcích spolupracovníkovi polistopadových institucí. Na jeho jméně nezáleží. Je v tomto citátu povýšen na „vřešťana říznutého paviánem“, s tímto dodatkem:
„Jsi už tak samolibý, a zástupce ‚šedé zóny‘ vřískavě nenávidíš tak, že vystrkuješ ohavné paviání pozadí na celý svět…“
To byl jen aperitiv. Ten hlavní chod, v němž je házen do jednoho pytle s jiným, rovněž známým disidentem a chartistou, který si dokonce odseděl několik semestrů ve vězení, pokračoval:
„S duchovním obzorem jakobínů prahnete oba po bolševické a kágébácké krvi, pod gilotinu byste ale posílali všechny, kdo v jejich éře žili, nepodělali se, ale netroubili na fujary s vámi. Z důvodů čistě osobních. Pro mne jste oba důkazem, že jsme nakonec nečinili tak špatně. Vy dožíváte v nenávisti ke všemu popřevratovému, my – často nevím proč stále idealisté – snažíme se žít v naději, že všechnu tu lůzu přece jen odstraníme.“
Zaznamenejme tedy, že autor je „nepodělaný nedisident“ působící tehdy v „šedé zóně“, tedy nenápadně, ani s režimem, ani proti, jako tehdy většina občanů, pochopitelně a omluvitelně a správně. Nagooglovav si jeho jméno (na němž zde taky nezáleží), dozvěděl jsem se o něm, že po celou dobu normalizace působil (nenápadně a šedě) v různých redakcích časopisů a rozhlasu. Po listopadu rozkvetl v kulturního kritika. Odtud tedy ona nepopiratelná literární kvalita jeho e-mailů. Vytříbená – jak jsem se dodatečně dověděl – už delší dobu pravidelnými, snad každotýdenními agitkami rozesílanými e-mailem těm tisícovkám, oslovovaným „Moji milí přátelé“.
Protože jsem zde v husákovské době nežil, o to náruživěji bažím po tehdejších příbězích těch i oněch, abych ty i ony chápal, jak se dnes stali takovými či onakými. A sláva, řekl jsem si, konečně někdo kvalifikovaný, kdo by mně mohl odborně vysvětlit, kdo je dnes ta občanská společnost a kdo ta lůza. S touto otázkou jsem se i do pokračující korespondence vloudil. Lůza se ukázala mít v současné společnosti široký záběr:
„Lůzou rozumím každého, kdo s lůzou byť jen spolupracuje. Že lůzou jsou Okamurovi nácci-bezmozci (na saka nepúšťať), hochštapler-solitér Rajchl a další duševně vyšinutí přívažci, zejména Klausovi zastydle pubertální motoristé proslulí hulvátskými excesy v řečništi parlamentu za zády hlavy státu, vyhrožující jí nočními esemeskami, a uražení a rozezlení, že to jejich svinstvo prezident zveřejnil, hajlující kudy bloudí, dovolávající se ústavního práva v kauzách hranaté imbecility oblíbence taty Klause, sličného nýmanda Turka, rozumí se samo sebou. Je jí proto i lidový ekonom Ševčík se stohem papíru v podpaždí, plnící sběrem surovin třetí stužku Mladý budovatel, ale i s tím póvlem kooperující Maďarón Babiš, proslulý ve sněmovně – pro změnu za zády sličných pirátek – pronášením stařecky oplzlých poznámek (stále horší a senilnější češtinou), nikoli nepodobných výronům při tanci svatého Víta Macinky, ukájejícího se upejpavě Rudým právem za prezidentem u řečnického pultu… No a jsou jí konečně i kdysi vaši soudruzi svobodní: krasomluv Vondráček, ale bez špetky živého ducha, nebo Mach, s kariérou pokračující na ministerstvu u Hranolky Schillerové už rovnou v rodince SPD pomateného, a chválabohu již notně tloustnoucího Japončíka jak vystřiženého z orientálních plakátů první poloviny 40. let minulého století. Po česku ale statečně zvládajícího ve funkci předsedy sněmovny „čtvrtý odboj“ přidržováním štaflí (ani na ty si ale pro jistotu netroufne vylézt) při sundávání ukrajinské vlajky z parlamentní žerdi…“
Při započtení té lůzy, která je volila, to zní jako polovina národa. Ta větší, co vyhrála volby a tu druhou teď perzekvuje. Tu druhou musíme bránit, tu první zničit. Kulturní povinnost. Takže přece jen – autor k stáří dospěl v disidenta.
Zlatý důl literární inspirace, usoudil jsem a loudil další informace, ochotně nabízené. Autor v mládí rád chodil na Alexandrovce. Účastní se pravidelně Pride akcí v Praze, někdy v Bratislavě…, „nejdále v Oslo, za účasti následníka norského trůnu, který onu v Česku neustále zpochybňovanou, a někdy až hloupě torpédovanou rovnost, manželství pro všechny atd. osobně podporuje“.
Taky že pokud mu ironie a smysl pro sarkasmus vystačí, orientuje svoji práci „proti skutečným náckům a trudnomyslivcům v české společnosti“. Jako třeba „klerofašismu nebožtíka primase českého – teprve Ústavní soud po pěti letech vlekoucího se sporu smetl jeho žalobu proti pořadatelům brněnského Divadelního světa r. 2018“. Nebo taky „Okamuru, Rajchla a další povedená bratrstva Kočičí pracky v SPD toho psychopatického monstra“.
Skromně si zaliboval, jak si někteří lidé na něm cení „nepoklonkování a další dobré vlastnosti“. Ujistil, že uplatňuje „vámi všemi zavržené ideje Václava Havla o občanské společnosti v publicistice, a to i v čase, kdy se česká politická lůza u moci chystá nasadit s Tóthem a Maďarónem Babišem náhubek veřejnoprávním médiím“. A že takto bojuje ne jen tak jako ledakdo, ale jako „člen Českého PEN klubu, mezinárodní organizace Poetů, Esejistů a Novelistů“.
Toto si zaslouží od příběhu odbočku. PEN Club je mezinárodní sdružení profesionálních spisovatelů založené v roce 1921 v Londýně, nejprve autory jen anglickými. Z těch nejznámějších u toho byli John Galsworthy, Joseph Conrad, G. B. Shaw a H. G. Wells. Postupně se přidávala spisovatelská esa jako Maurice Maeterlinck, Jules Romains, Thomas Mann, John Steinbeck, Arthur Miller, Jorge Luis Borges, Alberto Moravia, Susan Sontag, Norman Mailer, Harold Pinter, Nadine Gordimer, Margaret Atwood, Salman Rushdie. Z Čechů Karel Čapek, Karel Poláček, František Langer, Jaroslav Seifert, Ivan Klíma, Václav Havel, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jiří Gruša, Milan Kundera, Arnošt Lustig, Jiří Stránský. Samí maestri literárního řemesla. Dnes k nim tedy přibyli i autoři e-mailových agitek.
Podle zakládajících principů je to (viz Wikipedie) „nepolitická a nevládní organizace, postavená na obraně svobody slova“. Mezi jejími stěžejními principy najdeme i tyto dva: „Rozvíjet intelektuální spolupráci a porozumění mezi spisovateli“ a „členové se zavazují vzdorovat takovému zlu, jako jsou lživé publikace či překroucení faktů pro politické a osobní cíle“.
Českému klubu možná něco k zamyšlení.
Střih zpět do příběhu a na sudetoněmecký sjezd v Brně, k němuž náš autor sepsal a rozmailoval útok na nesouhlasící vládu. Zde jeho nejúdernější úryvky, jejichž literární kvality by je měly kvalifikovat do učebnic angažované žurnalistiky:
„Česká politická lůza v čele s neempatickým přistěhovalcem, čechem narozeným v Tokiu, a nejnověji se k němu přidal také stále bezpáteřnější český premiér, chystá se zejména mladým občanům už zase oktrojovat, s kým mají mluvit, a s kým ne. Čtyřkoalice Okamurových vlastenců s bývalými Klausovými libertariány, s odpadlými socdemokraty a s dalšími marginálními ministraničkami sdruženými v SPD…ventilují nenávist, zastírajíce vlastní nevzdělanou zakomplexovanost. Okamura svou rétorikou trestuhodně oživuje a vyostřuje pogromistické nálady proti potomkům Sudetských Němců.“
„Pogrom“ zlých Čechů na hodné Němce? Geniální twist, Goebbels hadr.
A teď:
„Je třeba konečně říkat nahlas, že Němci s nacismem se vyrovnali důsledněji než Češi a Moravané s komunismem. Vždyť jsou dodnes u moci! To přece oni si po převratu devětaosmdesátého roku na chvilku zhasli a rozkradli, co se dalo. A vzít nám chtějí už i to, co ještě zbývá: naději na společnou Evropu. Ano, federalizovanou. Jak dlouho ještě mají občané trpět jejich hulvátství a podpásová svinstva?!“
Provázelo je sdělení, že text (odkaz doplnila redakce, nikoli autor, pozn. red.) zveřejnil na svém webu i PEN Club, s podporou jeho výboru.
Z čiré zvědavosti jsem se PEN clubu zeptal, zda je pravda, že s tímto textem souhlasí, a čím v hierarchii klubu vlastně je ten jeho autor, že článek šíří s odvoláním na PEN. Odpověď nepřišla od nich, nýbrž rovnou od něho. Tu stojí za to ocitovat celou.
„Tak, Benjamine Kurasi. Vy se charakterově příliš nelišíte od politické lůzy z houfu Okamurových nácků nebo od zastydlých a nevzdělaných puberťáků z Institutu Václava Klause. Jen vám už nezbývá nic jiného než jim posluhovat. Stejně jako třeba chaot Ševčík, který ve vlastní jurodivosti nazývá zrádci a fašistickými kolaboranty už i paní Lustigovou, Tugendhatovy, nebo syna pana Wintona (veřejně je dehonestoval ve veřejnoprávní ČT). Za to, že přijedou demonstrovat potřebu středoevropského smíření ve jménu konečně o federalizaci uvažovat začínajícího kontinentu. Čtvrt tisíciletí opožděně za Severní Amerikou.
Té lůze je samozřejmě bližší vektor k Putinovu teroristickému režimu. Ujařmujícího od dávných věků kolem sebe vše neruské. Vy jste před tím Brežněvovým utekl a vrátil jste se jen zasmrádat ovzduší. A protože argumentovat jste se nikdy nenaučil, tak i práskat, udávat, a ještě lát, když se to na vás provalí.
To je otrlost spojená s odérem vepřína.
Zdržím se dalších pojmenování a doporučení, kterými vy tak rád hýříte. Jako ti nevzdělaní bezmozci kolem Okamury, Rajchla či Turka, protégé taty Klause, který chtěl být ministrem zahraničí bez znalosti angličtiny…
Jste už jen okoralá duchovní nula.“
Pak přišel mail adresovaný jednomu hodně slavnému českému básníkovi a dramatikovi (na jméně opět nezáleží), lamentující, že autorův text „rozdráždil Benjamina Kurase, dnes už jen zoufale neúspěšného kariéristu, který se mě snažil znevěrohodnit podrazácky a udavačsky formulovaným dopisem PEN clubu. Kudy píše a jedná, už jen vpravdě okamurovsky atmosféru zasmrádá… Hraje roli výsostně rozladěného euroskeptika, a protože už v roce 1974 v Británii v rámci genového kariérismu konvertoval k judaismu, vsadím se, že mne brzy pasuje na Antižida, ten vůl…“
Zanedlouho, už emočně uklidněná, přišla nějaká kulturní recenze, týkající se jakési hry údajně zobrazující občanskou společnost.
„Tak co je teda ta občanská společnost?“ otázal jsem se znovu. Já vím, že už vás to začíná nudit, tak to zrychlím jen na pár vybraných dialogů:
ON: Občany Česka na dobře započaté proměně diktatury v demokracii znechutil tandem V. Klaus – M. Zeman. Nikoli náhodou z Prognostického ústavu Jurije Andropova. Ti dva splnili úkol: znechutit obyvatelům Česka listopadový převrat 1989, stavěný V. Havlem na pokusu o vznik občanské společnosti…
JÁ: Co je ta občanská společnost?
ON: … držet je nadále ve faktické evropské (nejenom duchovní) chudobě, rozvrátit systém vzdělávání a kultury, zbavit obyvatele Česka étosu východisek ze čtyřicetiletého systému vlády lumpenproletetariátu, dopustit a přičinit se o privatizační rozkradení státu, pokřivit cestu od totality k respektování práva, vychovat pragmatické nástupce. Klaus Svobodné a Motoristy, Zeman SPD a jeho houf přímých (nepotrestatelných) rozvracečů.
JÁ: Co je ta občanská společnost?
ON: Důkazem, jak lehce a tragicky může být vrcholný orgán demokratické země zmanipulován a zneužit k nehoráznému aktivismu podnikatele v politice, vzdalujícího česko samotné podstatě právního státu, občanské společnosti, a navracejícího zemi těžící z odkazu velkých humanistů…
JÁ: Občanská společnost, co to je?
ON: Zařazuji si vás do chlívečku „demoGrat“, a posílám váš blábol mnoha lidem, kteří vás – také jako já – i rádi četli. Mnohé připojuji ovšem do skryté kopie, protože jste zlý a nebezpečný hochštapler. Někteří z nich mně již upozorňovali, že jste zhloupnul.
JÁ: Občanská společnost…
ON: Vy tlumočíte jen přiboudliny marginálních politických uskupení.
JÁ: Co to je ta…
ON: Chvílemi si přece jen kladu otázku, co vás v posledních letech potkalo tak zlého, že jste už úplně a předčasně zblbl.
JÁ: Tak ještě jednou a naposled, co to kurňa je ta občanská společnost?
ON: Vy jste zkrátka jen přizpůsobivý revanšista a trouba, který se o fakta nezajímá. O to víc se uchylujete k udavačství, a cibulkovskému kádrování. Zloba vámi cloumá a stále víc se podobáte bezmozkům, kteří se ukájejí psaním výpotků vlastní žluči a sprosťárnami na sociálních sítích, když není po jejich…
Aha, tak jo, už to chápu. Teda, přesnou definici té občanské společnosti bych si netroufl. Ale chápat – to chápu. Vy taky?
