Televizní a rozhlasové poplatky mají v Česku zvláštní postavení. Jejich zastánci je často vydávají téměř za nedotknutelnou součást demokracie. Jejich odpůrci naopak upozorňují, že jde o povinnou platbu, jejíž výše příliš nezohledňuje příjmy domácnosti. Pravda je taková, že spor o financování veřejnoprávních médií si zaslouží méně emocí a více právních, ekonomických i sociálních argumentů.
Dnešní situace navíc ukazuje, jak rychle se z otázky výběru poplatků může stát účelová politická bitva o samotnou podstatu veřejnoprávních médií a prý i samotné demokracie.
Jsem dlouhodobým odpůrcem koncesionářských poplatků. Zejména proto, že financování veřejnoprávních médií lze nastavit jednodušeji, levněji a sociálně spravedlivěji. Česká televize ani Český rozhlas nemusí být financovány zvláštní platbou jen proto, aby mohly plnit své údajné veřejné poslání. Samozřejmě, co je a není „veřejná služba“, je otázka na samostatný článek.
Nota bene, financování ze státního rozpočtu je běžným evropským řešením. Samo o sobě není (ani být nemůže) ani útokem na demokracii, ani důkazem politického ovládnutí médií.
Stejná platba, nestejné poměry
Podívejme se na sociální rozměr současného systému. Osamělá seniorka z Jeseníků s nízkým důchodem odvádí stejný poplatek jako dobře situovaná pětičlenná pražská (či brněnská) domácnost s několika příjmy. Povinnost se totiž odvíjí od zastaralých, kdysi zákonem stanovených pravidel, nikoli od skutečné ekonomické síly poplatníků. V době, kdy se veřejná politika oprávněně zabývá dostupností bydlení, cenami energií a důstojným životem seniorů, je takové nastavení přinejmenším diskutabilní.
Kdyby stát ukládal daňovou povinnost bez ohledu na výši příjmu, právem bychom se ptali po její spravedlnosti. U televizního poplatku však podobnou otázku někteří považují téměř za útok na svobodu slova. To je zvláštní logika.
Dalším problémem jsou náklady na výběr. Pokud veřejné instituce vynakládají stovky milionů korun na administraci a vymáhání poplatků, je namístě zkoumat, zda neexistuje efektivnější model. Veřejné peníze opravdu nejsou zadarmo jen proto, že je stát vybírá prostřednictvím zvláštního (nespravedlivého) poplatku.
Opozice objevila nezávislost
Vládní návrh na zrušení poplatků a převedení financování České televize a Českého rozhlasu na státní rozpočet prošel 24. října prvním čtením a míří do další fáze legislativního procesu. Definitivně schválený tedy není. Opozice v něm vidí riziko zestátnění médií a ohrožení jejich nezávislosti.
Zde bych však doporučil rozlišovat mezi dvěma věcmi. Jednou je legitimní debata o způsobu financování, druhou konkrétní právní záruky nezávislosti. To, že je instituce placena ze státního rozpočtu, ještě neznamená, že ji vláda řídí. Soudy, Nejvyšší kontrolní úřad nebo veřejný ochránce práv také dostávají prostředky z veřejných rozpočtů, a přesto jejich nezávislost vyplývá z právního postavení, zákonných kompetencí a dalších institucionálních pojistek.
Samozřejmě, že u veřejnoprávních médií je třeba být obezřetný. Zpravodajství, kontrola moci a pluralita názorů nemohou záviset na momentální přízni vlády. Proto musí být financování předvídatelné, pravidla přidělování prostředků transparentní a případné změny rozpočtu podloženy objektivními kritérii. Nezávislost se nemá proklamovat na demonstracích, nýbrž zajišťovat zákonem.
Házení dlažebních kostek není argument
Z právního hlediska je nutné posuzovat konkrétní postup podle Ústavy, relevantních zákonů a hlavně jednacího řádu PSP. Nikoliv podle toho, co si myslí ulice nebo pan Eben.
Samotná skutečnost, že se hlasovalo v noci či o víkendu, ještě protiústavnost nedokazuje. Pamětníci doplní, že to nebylo poprvé a asi ani naposledy. Samozřejmě, když v noci hlasují naši (tak chrání demokracii), ale když totéž činí „Vaši“, tak to je přece něco jiného.
Ne modla, ale veřejná služba
Považuji za chybu tvrdit, že zachování poplatků je jedinou cestou k nezávislé České televizi a Českému rozhlasu.
Koncesionářský poplatek nebyl a není ústavní relikvie, na kterou se nesmí sáhnout. Samozřejmě, v naší normě norem o televizním poplatku není ani písmeno, dodávám pro vyšší informační komplexnost. A státní rozpočet není automaticky nástrojem cenzury.
Veřejnoprávní média nejsou majetkem opozice, vlády ani jejich zaměstnanců. Jsou institucemi veřejné služby. Právě proto mají být financována způsobem, který je spravedlivý vůči občanům, hospodárný vůči daňovým poplatníkům a současně odolný vůči politickým zásahům.
Sečteno: sociální spravedlnost je příliš důležitá na to, aby se kvůli obavám z politického zneužití odmítla i samotná diskuse o změně financování na spravedlivější model.
Na úplný závěr si zopakujme: povinné televizní poplatky nemají v 17 zemích EU, dokonce ani na Ukrajině či v USA. A je tam snad ohrožena demokracie?
