Mainstreamový obraz AfD jako jednolité krajně pravicové strany má jeden problém: samotná AfD se do něj historicky ani současně nevejde. Strana vznikla kolem ekonomických liberálů kritizujících euro, prošla střetem s národními konzervativci a radikálními nacionalisty a dnes v ní vedle sebe existují také libertariánské tendence. Odlišné proudy uvnitř strany se rozcházejí v otázkách ekonomiky, role státu, zahraniční politiky i společenského uspořádání.
Alternativa pro Německo (AfD) vstupovala do německé politiky v roce 2013 jako strana, jejímž hlavním tématem byla kritika společné evropské měny. Její zakladatel Bernd Lucke, profesor ekonomie, prosazoval ekonomicky liberální a ordoliberální koncepci spojenou s odporem k tehdejšímu směřování eurozóny.
V roce 2014 se například uvnitř AfD střetly představy o tom, do jaké evropské parlamentní frakce strana vstoupí. Zatímco Lucke a další ekonomičtí liberálové preferovali konzervativní evropské spojence, část zemských organizací prosazovala užší spolupráci s politickými silami typu britské UKIP (Strana nezávislosti Spojeného království) nebo francouzské Front National (Národní sdružení). Současně začal v AfD sílit důraz na migraci.
Rozhodující střet přišel v červenci 2015. Lucke ztratil kontrolu nad stranou a následně ji opustil. Tento okamžik se stal bodem obratu, po němž začala AfD rychle měnit své programové těžiště. Kritika eura zůstala součástí její identity, ale do popředí se stále více dostávaly migrace, národní identita a kulturně-politická témata.
Proměna přitom nebyla jednorázová. Můžeme rozlišit několik etap vývoje: od původního ordoliberálního euroskepticismu přes změnu vedení v letech 2015 a 2017 až po současnou kombinaci nacionalistických, sociálních a ekonomicky liberálních prvků. V roce 2017 stranu opustila také Frauke Petry, která se po odchodu Bernda Luckeho stala jednou z hlavních tváří AfD.
Lucke, Gauland a Höcke
Historický vývoj AfD se dá nejlépe sledovat prostřednictvím osobností, které představovaly rozdílné představy o tom, čím má strana být. Ekonomický liberalismus reprezentoval Lucke, národní konzervatismus například Alexander Gauland a radikálnější národně orientovaný proud Björn Höcke.
Rozdíl mezi Luckem a Gaulandem nebyl jen otázkou osobních ambicí. Luckeho okolí vycházelo z ekonomického liberalismu a mírného euroskepticismu, zatímco národně konzervativní část AfD kladla stále větší důraz na migraci, národní identitu a kulturní otázky. Výzkum volební základny AfD z roku 2018 například popisuje existenci dvou hlavních frakcí již v prvních letech: tržně liberálního proudu, pro nějž byla dominantní otázka eura, a národně konzervativního proudu, který stále více soustředil pozornost na migraci.
Do tohoto prostředí vstoupil Björn Höcke. Kolem něj se vytvořil Der Flügel, tedy neformální mocenské uskupení uvnitř AfD. Jeho existence ukazuje, proč není přesné popisovat všechny straníky jedinou ideologickou charakteristikou. Už samotné personální vazby byly složitější: Gauland, běžně řazený k národně konzervativnímu proudu, patřil mezi první signatáře Erfurtské rezoluce, která v roce 2015 představovala jeden ze základů Flügelu.
Der Flügel byl v dubnu 2020 formálně rozpuštěn. Jeho význam tím ale nezmizel. Stále existuje v neformálních sítích kolem Höckeho a dalších politiků, které mají vliv na směřování strany.
Rozdíly uvnitř AfD se přitom netýkají pouze otázky migrace, ale také přístupu k Rusku a Vladimiru Putinovi, Donaldu Trumpovi, vojenské službě, islámu nebo konceptu takzvané remigrace. Někteří politici přitom zdůrazňují odlišné priority a jejich vzájemné pozice nelze jednoduše ztotožnit.
Liberálové, nacionalisté i sociální konzervativci
Ideologická různorodost AfD je ještě zřetelnější při pohledu na hospodářskou politiku. Současná politologická literatura ji nepopisuje pouze jako nacionalistickou stranu. Analýza publikovaná v The Political Quarterly v roce 2026 označuje AfD za směs nacionalistů, sociálních konzervativců, neoliberálů a libertariánů. Podle autorů navíc v poslední době posiluje právě libertariánský a vůči státu kritický proud.
Takové složení je významné i z hlediska voličské základny. AfD dokázala oslovit skupiny, které se ekonomickými zájmy značně liší. Vedle dělníků a zaměstnanců přitáhla také část drobných podnikatelů, kteří dříve tvořili významnou část elektorátu FDP. Autoři The Political Quarterly právě tuto kombinaci spojují s posunem části AfD směrem ke kritice státního aparátu a libertariánským postojům.
Historická proměna je v tomto směru pozoruhodná. Strana, která začínala především jako projekt ekonomů kritizujících fungování eurozóny, dnes současně obsahuje politiky prosazující národní a sociálně konzervativní agendu, představitele radikální pravice i politiky zdůrazňující omezení státu a ekonomickou svobodu. Označit všechny tyto proudy za jedinou ekonomickou doktrínu proto znamená přehlédnout jednu z důležitých charakteristik AfD.
Rozdíly nejsou pouze mezi politiky. Studie Céline Teney z roku 2026 analyzující voliče AfD na základě dat z German Longitudinal Election Study z roku 2025 rozlišila tři skupiny: 13 procent umírněných konzervativců, 67 procent konzervativců s tvrdšími postoji a 20 procent radikálně pravicových podporovatelů autoritářských přístupů. Jde přitom o klasifikaci voličů, nikoli členů strany, takže tato čísla nelze mechanicky přenášet na její členskou základnu.
Autorka přitom zdůrazňuje, že tyto skupiny nejsou dokonale oddělené subkultury. Jde spíše o rozdílné kombinace a intenzity postojů v rámci širšího ideologického prostoru. Migrace představuje společný problém napříč elektorátem, avšak způsob, jakým k němu jednotliví voliči připojují autoritářské, sociální, ekonomické nebo zahraničněpolitické postoje, se liší.
Erfurt 2026
Na sjezdu AfD v Erfurtu 4. a 5. července 2026 se sešlo přibližně 600 delegátů. Alice Weidel byla znovu zvolena spolupředsedkyní s 81,3 procenta hlasů, zatímco Tino Chrupalla získal 70 procent. V roce 2024 přitom jejich výsledky činily 79,8, respektive 82,7 procenta.
Do výkonného výboru se současně dostali politici spojovaní s různými částmi stranické struktury. Weidel tak posílila svou pozici v čele strany, ale radikálnější proud z jejího vedení nezmizel. Rozdíly se projevují také v konkrétní politice. Rozsáhlejší revize stranického programu byla proto odložena na rok 2027.
AfD se tak v průběhu třinácti let proměnila z ekonomicky orientovaného euroskeptického projektu v širokou pravicovou stranu, jejíž jednotlivé části se liší nejen důrazem na kulturní a migrační otázky, ale také představami o hospodářství, úloze státu, zahraniční politice a sociální politice. Její dnešní vedení může vystupovat jednotněji než před deseti lety, samotné programové rozdíly tím však nezmizely.
Označovat celou stranu jednou nálepkou „krajní pravice“ či „pravicového extremismu“ slouží pouze k ostrakizaci silně heterogenní politické síly, která není zastáncům tzv. liberální demokracie ani v nejmenším po chuti. Nejpřesnější označení nakonec nabízí samotný název strany: Alternativa pro Německo.
