Když radikální levice vyhraje volby, nemusí se měnit její program. Někdy stačí změnit slovník. Vyvlastnění se stane „zespolečenštěním“, zásah do vlastnických práv odpovědí na bytovou krizi a radikální prostředky legitimním nástrojem demokracie. Přesně tento faktor je na berlínském vítězství Die Linke možná zajímavější než samotný volební výsledek.
Berlín si zvolil Die Linke. Stranu, která chce mimo jiné prosadit „zespolečenštění“ velkých bytových společností a která se netají ochotou sáhnout k prostředkům, jež by ještě donedávna byly považovány za skutečně radikální. Člověk by proto mohl očekávat, že česká progresivní levice bude výsledek nadšeně vítat. Jenže ono se to nějak nekoná.
A možná je to pochopitelné. V českém prostředí totiž není příliš pohodlné veřejně se hlásit ke straně, jejíž politika je spojována s německou radikální levicí. Zajímavější proto není ani tak otázka, kdo Die Linke oslavuje, jako spíše to, kdo má potřebu vysvětlovat, že vlastně o žádný extrém nejde.
Právě takový přístup nabízí Deník Alarm. V jeho podcastu dostala epizoda věnovaná berlínskému vítězství příznačný název: „Die Linke nepředstavuje žádný extrém. Vyvlastňování chtějí samotní Berlíňané.“ Hostem byla „levicová politoložka“ Kateřina Smejkalová.
A její argumentace je pozoruhodná. Nikoli proto, že by snad bylo zakázáno sympatizovat s Die Linke. Ale proto, jak snadno se zde z radikálního politického prostředku stává něco téměř samozřejmého, něco „sociálnědemokratického“.
Když radikální prostředek přestane být radikální
Základem argumentace Kateřiny Smejkalové je bytová krize. Připomíná vysoké berlínské nájmy a nedostatek bytů. Podle jejího srovnání se průměrné nájmy v Berlíně pohybují kolem 18 až 20 eur za metr čtvereční, přičemž po zohlednění kupní síly může být situace pro obyvatele Prahy ještě horší. To je legitimní argument. Bytová krize je skutečný problém a je naprosto v pořádku vést spor o to, jak ji řešit. Právě zde se však začíná rozcházet levicový a pravicový pohled.
Když se moderátor ptá na možnost využití podobných postupů v Česku, Smejkalová říká, že není třeba „štítit se i třeba jakoby nějakých radikálnějších prostředků“. A tady bychom se měli zastavit. Proč bychom se vlastně neměli štítit radikálních prostředků? Protože je problém dostatečně velký? Protože je podporuje dostatečné množství lidí? Nebo proto, že se jim podaří dát méně ostré jméno?
Právě poslední možnost je v tomto případě zvlášť zajímavá. Die Linke nechce jednoduše mluvit o „vyvlastňování“, ale o „zespolečenštění“. Smejkalová tento termín vysvětluje v souvislosti s velkými bytovými koncerny, které v Berlíně vlastní tisíce bytů. Jenže změna slova nemění podstatu sporu. Pokud má stát nebo město převzít majetek soukromých vlastníků, stále jde o zásadní zásah do vlastnických práv, bez ohledu na to, jak přívětivě tento proces pojmenujeme.
Argumentem pro takový postup je samozřejmě demokratická vůle Berlíňanů. V roce 2021 se v Berlíně konalo referendum o záměru „zespolečenštit“ bytové společnosti vlastnící více než 3 000 bytů. Podle Smejkalové se jednalo přibližně o osm velkých koncernů a zhruba 220 tisíc bytů. Pro záměr hlasovalo 59 procent voličů.
Jenže referendum bylo nezávazné. Jeho výsledek tedy dokazuje, že značná část Berlíňanů si takové řešení přeje. Nedokazuje však, že jde o řešení správné. A to je podstatný rozdíl. Demokracie rozhoduje o tom, kdo bude vládnout a jaké zákony budou přijaty. Sama o sobě ale nezaručuje, že každý populární hospodářský nápad je dobrý. Ani většina nemůže změnit ekonomické zákony nebo odstranit důsledky špatně nastavené politiky.
Ostatně samotný popis berlínského problému nabízí jinou otázku. Smejkalová upozorňuje, že v Berlíně podle odhadů chybí až 50 tisíc bytů a že o jeden byt se může ucházet 150 až 200 lidí. To je bezpochyby vážná situace. Ale právě v takovém případě je zvláštní hledat hlavní řešení v otázce, kdo smí byt vlastnit, místo otázky, proč se nestaví dostatek bytů.
Pokud je bytů málo, měli bychom hledat příčiny nedostatku. Pokud jsou drahé, měli bychom se ptát, proč je nabídka nedokáže uspokojit. A pokud se některé velké společnosti skutečně chovají způsobem, který nájemníkům škodí, existují nástroje, jak takové jednání regulovat. Zestátnění či „zespolečenštění“ však není automaticky lepším řešením jen proto, že jeho zastánci dokážou získat většinu hlasů.
Pravicový pohled přitom nemusí znamenat hájení každého developera nebo každého pronajímatele. Znamená především nedůvěru k představě, že stát dokáže přerozdělením majetku automaticky vyřešit problém, který vznikl mimo jiné nedostatkem nabídky. Berlín může být naopak dobrým varováním: pokud městu chybí desítky tisíc bytů, řešením nemusí být přesvědčit veřejnost, že problém představují především lidé nebo firmy, které už nějaké byty vlastní.
Nejde jen o Die Linke
Možná tedy není nejzajímavější, že Die Linke v Berlíně uspěla. Zajímavější je způsob, jakým je možné její politiku obhajovat. Nejprve vznikne skutečný problém. Potom se nabídne radikální řešení. Následně se vysvětlí, že ho vlastně chtějí sami lidé. A nakonec se začne tvrdit, že nejde o žádný extrém. Jenže radikalismus nezmizí tím, že ho přejmenujeme.
Vyvlastnění se může nazývat „zespolečenštěním“. Zásah do vlastnického práva může být prezentován jako boj proti bytové krizi. A ochota použít radikální prostředky může být představena jako pragmatická reakce na zoufalou situaci.
Právě proto je třeba být opatrný, když někdo tvrdí, že Die Linke „nepředstavuje žádný extrém“. Možná skutečně nepředstavuje extrém podle toho, jak široce dnes část evropské levice posunula hranice toho, co je ochotna považovat za legitimní politiku. To ale neznamená, že se tyto hranice neposunuly. Posuďte sami.
Volební program berlínské Die Linke zřejmě nejlépe shrnul televizní moderátor a podcaster Michal Půr v podcastu Insider: „Policejní práce musí být nahrazena nebo doplněna společenskou prací. Přípustné zakrývání obličeje během demonstrací a nošení ochranných doplňků. Ukončení činnosti Úřadu pro ochranu ústavy jako tajné služby. Berlín by měl také požádat v Bundesrátu o zákaz činnosti AfD. Konzistentní odmítání žádostí o vyhoštění zahraničních aktivistů. Převzetí prázdných nemovitostí do vlastnictví osob, které v nich žijí nejméně rok. Žádné pokuty za jízdu bez jízdenky. Vězení jako absolutní výjimka a vězni mají dostávat minimální mzdu. Nikdo nebude deportován. Berlín ustanoví vlastní migrační politiku. Budou vyhrazena státní místa pro konzumaci kreku. Gratulujeme, to určitě chceme. Konec kontrol totožnosti při vstupu na koupaliště. Berlínské nemocnice se nebudou účastnit cvičení pro případ války. Ukončena bude spolupráce berlínských škol s Bundeswehrem. Žádné známky ve školách až do 9. třídy.“
Šéfredaktor Alarmu Jan Bělíček nicméně při rozhovoru s Kateřinou Smejkalovou prohlásil: „Já bych se chtěl dostat ještě k tomu programu. Který mi přišel zajímavý, možná by mohl být i inspirativní pro spoustu lidí v Česku.“ Ostatní chuťovky z programu Die Linke (kromě „vyvlastňování“ bytů) však v onom rozhovoru zůstaly prakticky bez povšimnutí Bělíčka i Smejkalové. Tím je řečeno vše!
